And who am I ? That's secret I never tell...

Každý jednou dojdeme na místo, ze kterého není návratu...

Půlnoční tanečnice

ŠEST

JE SAIS FRANCAIS

Přemístění, ubytování a vybavení jim netrvalo ani celý den, jak předpokládaly. Když po hodině loučení vyprovodily rodiče z Akademie, připadly si poprvé osamocené. Eileen tenhle pocit už jednou zažila. A to když ji opustil otec.

Před večeří si je zavolala ředitelka Akademie do své kanceláře. Nalila jim čaj, nachystala sušenky a začala se jich vyptávat.

"Dobrý večer, slečno Potterová, dobrý večer i vám, slečno Malfoyová," pozdravila je. "Vítám vás na naší Akademii Point Blanc." Usmívala se. Na sobě měla tmavě fialový hábit. Při delším pohledu z očí do očí, se jí duhovky měnily z hnědé do zlaté. "Za okamžik bude večeře na počest zahájení nového školního roku. Musím vám říct, že prázdniny máme v takových termínech, na jaké jste zvyklé.

Ah, vidím, že vás někdo o seznámil s oblékáním na Point Blanc. Ale musím vás upozornit, že při takových výjimečných událostech, jako je zahájení nebo ukončení školního roku, předštědrovečerní večeře a návštěva hostů si žádají jiné šaty." Mávla hůlkou a obě dvě děvčata se převlékla do bílých společenských šatů. "Tak je to lepší."

Nalila si šálek čaje, hodila do něj kostku cukru a pomalu se napila. "Musím říct, že ty dotazníky, co jste pro nás vyplňovali, nás ohromily. Vůbec jsme netušili, že profesorka McGonnagalová vychovává takové talenty. A naše škola je takových talentů plná. Ba bych řekla, že každý student této školy je unikát.

Dozvěděla jsem se, že se rády zabýváte kouzly a jejich praktikováním. Nebo takhle jste to alespoň napsaly do dotazníku."

"Ehm," začala Eileen ."Ono je to trochu složitější." Luna přikývla.

"Povídejte, zatím máme času dost. Do večeře zbývá asi hodiny času." Pohodlně se uvelebila ve svém křesle. "No tak spusťte."

Mluvení se ujala Luna. "Hned jak jsme se poznali, jsme věděli, že my dvě jsme stejná krevní skupina, jak se říká. Bavily nás lektvary, kouzlení, od školky jsme se zabývaly černou magií. Vyvinuly jsme pár neškodných záškoláckých kouzel a taky pár kouzel na normální využití v domácnosti, ale to, co nám teď odčerpává veškerou magii, energii a čas je výzkum."

"Výzkum?" zeptala se ředitelka.

Luna přikývla. "Ano, výzkum divoké magie."

"Mojí magie," dodala Eileen.

"Aha," prohodila ředitelka. "Tak to je zajímavé. O tom jste se v dotazníku nezmínily."

"Začaly jsme těsně po tom, co jsem odeslaly přihlášky. Ale ten výzkum je nepodstatný." Luna se pohodlně uvelebila s¨ve svém křesle. "Znáte Severuse Snape?" zeptala se ředitelky.

Žena přikývla. "Ano, Mistr lektvarů, co jsem o něm slyšela."

"Jo to taky, a taky je to můj kmotr. Víte, o nám měl v Bradavicích na lektvary, ale to, co jsme dělali v posledních hodinách, ho děsně nebavilo. Kdysi na nás řval kvůli každé maličkosti, kterou na našich dokonalých lektvarech našel. Ale musel se vzdát. My jsme byly lepší. Sám to řekl," dořekla Eileen.

Hodiny na zdi za ředitelkou odbily tři čtvrtě na sedm. Ředitelka vstala. Urovnala si šaty pod hábitem a nechala zmizet konvici s hrnky. Vyprovodila děvčata ze své kanceláře a nechala je tam stát. Sama prošla tajnou chodbou do místnosti vedle jídelny.

"Tak," řekla rozhodně Luna. "A jsme v pěkný kaši. Víš, kde je tu jídelna?"

Jen co to dořekla, proběhli kolem nich dva mladíci v černých hábitech. Dokonale upravený blonďák o ně zavadil pohledem, ale nezastavil se.

"Půjdeme za nimi?" navrhla Eileen. Upravila si šaty, hábit a vykročila pravou nohou.

Po chvíli došly dlouho točitou chodbou k velkým černým dvoukřídlým dveřím. Zůstali před nimi stát. Jako by jim to něco přikazovalo. Vedle nich byly připevněny tři malé černé krabičky na obou dvou stranách. Eileen přečetla nápis na nich.

"Přiložte, prosím, svůj identifikační náramek nebo otisk prstu," četla.

Vyzkoušela to. Náramek sice neměla, ale prst na krabičku přiložila. Světýlka notnou chvíli přeblikávala z červené na zelenou a zase zpátky, ale nakonec uznala, že Eileen je opravdu studentkou Akademie, a dvoukřídlé dveře se otevřely. Eileen zatajila dech. Tak nádhernou místnost ještě nikdy neviděla.

Byla obložená tmavým dřevem. Na stěnách visely různé obrazy. Místnost osvětlovaly tři obrovské lustry, visící nad hlavami studentů, kteří se nezávazně bavili. Všechny studentky, co si Ela všimla, na sobě měly tytéž bílé šaty. Vyjma několika straších holek v černých šatech. A chlapci na sobě měli bílé obleky, zase kromě několika mladíků v černých oblecích. Luna ni zatahala za cíp hábitu.

"Dívej?" pošeptala ji do ucha. "Tam jsou ti dva kluci." Nasadila úsměv od ucha k uchu. Kouzlem si upravila své světlé vlasy s ohořelými konečky do drdolu. Eileen si do vlasů přidala jen bílou čelenku s mašličkami.

Studenti, kolem kterých procházeli, se na ně dívali. Pozorovali a čekali, co Ela s Lunou udělají.

Bylo vidět, že Luna je nervózní. Eileen ji nikdy takovou neviděla. Usoudila ale, že je to tím novým prostředím.

Eileen procházela uličkou mezi dvěma stoly až ke studentům přibližně v jejím věku. chvíli je pozorovala. dodala si kuráž a oslovila je.

"Promiňte," začala, "nemohla bych si tady s kamarádkou přisednout? My jsme na Akademii nové a nevíme, jak to tady chodí."

"Jasně, proč ne?" odpověděla jí dlouhovlasá Mongolka. "Já jsem Čiu." Napřáhla k Eileen ruku. "A tohle Maxine," ukázala na blonďatou holku vedle ní, "a Miranda," krátkovlasá černoška vedle Maxine, "a Stuart," zrzavý mladík naproti ní.

"Já jsem Eileen. A tohle je Luna," řekla stručně. Přijala nabízenou ruku a potřásla s ní. "Těší mě."

Eileen i Luna si přisedli a začali si prohlížet nové přátele. Oni si očividně prohlíželi zase je.

"Odkud jste?" začala se vyptávat Čia.

"Z Anglie," řekla Luna. "Předtím jsme chodily do Bradavic."

"Hm, zajímavé," prohlásila Mongolka. "Já jsem z Mongolska. A nikdy jsem do školy nechodila. Tedy, když jsem tam žila. Teď žiji už skoro tři roky tady, v Americe."

Eileen se usmála. Nesnášela, když o sobě měla něco říct. Měla strach vyslovit své příjmení. Každý se mu divil a pokládal jí otázky typu: "A jak se má tatínek, drahoušku," nebo "Potterová, zajímavé, netušil jsem, že si Potter někoho vzal." Štvalo ji to. Otec sem, otec tam. Měla ho ráda, ale co bylo moc, to bylo moc.

"Já jsem z Irska," promluvil ten chlapec vysokým, skoro až ženským hlasem

"Je suis de France," řekla stručně blondýna vedle Čii.

"Je sais. Ma tante est de France. Je sai francais," odsekla Eileen. Ta Francouzska jí nebyla moc o chuti. Vytahovala se, že umí perfektně francouzsky, což Ela taky. Ne nadarmo ji to teta Fleur učila od tří let.

"Bravo, Ela, tu sai francais," pochválila ji Luna. I ji učil otec několik let francouzsky. Přesně od jejich druhých narozenin, kdy jí dal jako dárek slovník.

Američtí studenti na ty dvě hleděli s otevřenou pusou.

"No co, to je ta britská výchova," prohlásila Ela.

Z vyptávání je vyrušila ředitelka se svým proslovem. Eileen beztak poslouchala jen konec.

"... přeji vám úspěšný nový rok. A teď bych vám chtěla představit naše dvě nové studentky z Anglie. Slečnu Lunu Malfoyovou a Eileen Potterovou."

Celou jídelnou se začal rozléhat šepot. Dívali se po nich, okukovali je. Ela na to byla zvyklá. A luna skoro taky. Vždyť jejich otcové byli dva nejznámější kouzelníci v britském kouzelnickém světě vůbec.

Žádné komentáře