And who am I ? That's secret I never tell...

Každý jednou dojdeme na místo, ze kterého není návratu...

Půlnoční tanečnice

JEDENÁCT

ĎÁBLŮV DŮM
Doupě bylo prázdné. Na zdech visely nakřivo pověšené obrazy, staré hodiny po starých Weasleyových ukazovaly to nejhorší, co na nich mohla Eileen vidět. Ručička s obrázkem Jamieho a otce byly na SMRT a ručičky Lil Madiny a matčiny ukazovaly velký otazník.  Ela si tu už nepřipadala jako doma. Bylo to jiné. Takové cizí.
„Mami,“ zavolala jen tak ze zvyku. Ticho. „Lilly!“ Otevřeným oknem do pokoje vnikl vítr, prohnal se komínem a vyletěl ven. Ta samota byla ubíjející. Nevzpomínala si, že by se někdy cítila takhle. Vždycky měla kolem sebe rodinu a přátele. „Lillo! Mamko!“
Přešla k otevřenému oknu, vyhlédla ven a zavřela ho. Za sebou  uslyšela skoro neslyšné škrábání a ťukání.
„Hloupé myši,“povzdechla si a vší silou zadupala, aby je vyplašila. Povedlo se jí to, protože zase nic neslyšela.
Pomalu vystoupala po schodech až do nejvýše postaveného pokoje v domě. Lehce otevřela dveře a nakoukla dovnitř. Všechno zůstalo, jak si to pamatovala. Přejela rukou po tetiným psacím stole, ohmatala si každý brk, nakoukla do poslední rozepsané zprávy.

…ze všeho vyplývá, že všechno se po KONCI vrací zase k počátku. Tak to je a bylo odnepaměti.
Staré věci dostávají nový lesk a nové se lehce ztrácí. Každý nese zodpovědnost za sebe. Svět není závislý na žádné hrdinovi dnešní doby, jako byl v minulých dobách Artuš nebo Harry  Potter.
Každý kouzelník či čarodějka mají vlastní mozek, se kterým se narodili a  který musí používat k tomu, aby přežili.
Nechci kritizovat kouzelnickou společnost ani ji odsuzovat k zániku…

Přečetla si to několikrát. Hermionino poslední dílo, na kterém začala pracovat o letošních letních prázdninách.
„Aspoň že sem se nedostali,“ prolomila ticho. Spadlý papír na zemi zvedla a uložila ho na hromádku za ostatními.
Všimla si toho, až když odvracela pozornost. Slabé černé čárky na tom listě ji prozrazovaly, že je to dopis pro ni

Eileen,
Tento dopis píšu ve spěchu. Odcházíme. Jamie a Potter jsou mrtví. Ginny, Lilly Madelain, kluci i ostatní jsou zatím v pořádku bezpečně ukryti. Nikdy se nikde nezdržíme delší dobu. Jsme psanci, jako byl Sirius. Ale ty si určitě poradíš, jak se k nám dostat.
Hodně štěstí, holčičko.
Teta Hermiona

Všichni byli v pořádku. Oddechla si. Všichni byli pospolu. Jako rodina. Dokončila pátrání po pracovně a usadila se do pohodlného křesla. Únavou se jí už zavíraly oči. Cestovala celý den a ráno brzy vstávala.

Vám se lehko řekne, že vím, jak vás najít, ale já jsem bezmocná. Kdybyste mi aspoň zanechali nějakou nápovědu, kde vás hledat, nebo aspoň podle čeho. V jaké zemi? V jaké době?
Měla bych začít hledat. Knížek je tu plno, stačí vybrat tu správnou. No tak, Eileen, vzchop se. To ještě vydržíš. Co je to najít nějakou pitomou knížku a zbavit se hordy problémů. No tak, šup, vstávej…

Usnula. Nesnila, ale nějaký ten sen by se jí hodil. I když už nevnímala to ticho, věděla, že ji obklopuje.
Den se přehoupl v noc. Za oknem zahoukala podrážděná sova, která vycítila někoho poblíž.

„Ps, buďte krucinál zticha, ještě tu může být pátrací kouzlo,“ ozvalo se ostré zasyčení nocí. Kolem plotu před Doupětem se plížili čtyři lidé. Všichni v černých pláštích s kápí. „Kdo to tady zase kecá. Říkala jsem, že máte být zticha, nebo ne.“
Postava za ní jí poklepala na rameno.
„Stázi,“ oslovila ji. „Musím ti říct, že ty jsi jediná, kdo tu pořád plká.“
„Aha, promiňte.“ Otočila se ke zbylým postavám. „Leila a Bella prohledají spodní část. Já a Robin jdeme nahoru.“
Rozdělili se do dvou skupinek a opatrně vstoupili do domu. Věděli, že tam někde Eileen je. Jinak by je nevolala.

„Elo, Eileen.“
Někdo jí třásl a snažil probudit.
„Nechte mě. Lillo, běž pryč a nech mě vyspat,“ ohnala se. Toulala se ve vzpomínkách.
Postava se na ni nechápavě dívala. Opatrně sledovala dívku. Brýle, které nosila, ležely na podlaze. Krátké zrzavé vlasy mě stáhnuté šátkem.
„Elo!“
„Co se děje?“ Začínala se probouzet. Otevřela levé oko. „Kdo jste?“
Žena na ni vykulila oči. Kápi měla stále přetáhnutou přes hlavu.
„Ty mě nepoznáváš? Já jsem Leila… sakra, promiň mi to, Lilliana Madelain Potterová.“
„To nemůže být pravda. Jsou pryč,“ vykřikla, ještě v polospánku.
„Ššš,“ okřikla ji starší žena. „Buďte zticha, holky praštěný. Jsou všude.“
Ten hlas jí něco říkal. Znala ho, ale už to bylo strašně dávno, co ho slyšela naposledy.
„Kdo jste?“ ptala se obou žena Eileen.
„Je tak natvrdlá, nebo to dělá schválně?“ zeptala se sama sebe mladší žena. „Už jsem ti to řekla, Lil Mad Potterová.“
Ela zavrtěla hlavou. Nemohla to být pravda. Prostě nemohla. Matka a Lil Mad byly navždy pryč a ona neznala způsob, jak je najít.
„Na zádech máš dlouhou jizvu. Od pravé lopatky, přes žebra až mezi prsa,“ řekla netrpělivě starší žena.
Ela se podivila. Tohle věděla jen ona, Luna a matka.
„Odpřisáhly byste mi to?“
Obě dvě ženy horečně přikyvovaly. Dveře za nimi se otevřely. Na prahu místnosti stály dvě další postavy v plášti s kápí.
„Bello…“zarazil se muž uprostřed věty.  Nevěřícně hleděl na Elu. „Tak přece,“ hlesl.
Poznala ten hlas, i když jí byl na míle vzdáleny.  Uklidňoval ji, dodával jí odvahu.
„Strejdo Rone.“
„Eileen, zlatíčko moje.“ Sundal si kápi. Rudé, místy už prošedivělé vlasy, měl svázané dlouhou černou stuhou.
„Jak jste se dozvěděli, že jsem tady? Měla jsem najít sama způsob…“
„Mlč, Elo,“ okřikla ji nejmladší žena. „Hlavně, prosím tě, mlč. Jsme tady a hotovo dvacet.“
Nyní už měli všichni kápě sundané. Eileen pozorovaly čtyři jí známé osoby, které milovala a myslela, že nadobro ztratila.  Dívala se na každého zvlášť. Objala matku.
Už nevypadala jako ta Ginny Potterová, kterou znala. Na velmi krátko ostříhané vlasy zesvětlené na platinově blonďatou měla sepnuté sponou ve tvaru měsíce.
„Mami, Lillo,“ vydechla konečně Ela. „Zase vás ráda vidím.“

Dům na srázu se ztrácel ve tmě. Na světlo reagující omítka byla nyní tmavě šedá jako obloha nad ní. Šedé okenice pevně uzavírali každou škvírku ve velkých oknech. Dveře zavřené zevnitř na závoru byly z venku zabezpečené ocelovou mříží.
K domu se vplížilo pět lidí.  Seřazeni od nejvyššího k nejmenšímu tiše našlapovaly, aby neprobudili spící krajinu. Měsíc v úplňku skyrytý za mraky jim trochu osvětloval cestu, jinak si každý svítil svým Lumos.
Muž vepředu se zastavil. Otočil se ke svým družkám a promluvil k nejmladší z nich.
„Odteď jsi Eleanor Edelsteinová a budeš vystupovat jako Leilina sestřenice z druhého kolena, jasné? Zapomeň na Elu, Lillu a ostatní, jaké jsi je znávala.
Tohle je Ďáblův dům. Lidé v něm žijící ti připadnou možná známí, ale zdání kolikrát klame. A i kdyby to byli oni, neoslovuj je jejich jmény. Stali se dobrovolně někým jiným. Jsou to jak padlí Světla tak Tmy. Nikoho neodsuzujeme.
Pokoj už máš připravený. Jestli ti bude připadat útulný, poděkuj Leile.
A teď, Já se jmenuji Robin, tohle je moje manželka Anastázie, sestra Belladona a neteř Leila.
Vítám tě tu, neteřinko.“
Třikrát krátce zaklepal na dveře, následně zahoukal jako sova a zase pětkrát zaťukal. Dveře se otevřeli. Ocelová mříž zmizela a oni vešli dovnitř.

Chaos. Tak by Eileen popsala první dojmy z Ďáblova domu. Na to, jak se jí zdál malý, se do něj vlezlo ohromné množství lidí všech národností, barev kůže, náboženských vyznání a přesvědčení. Každý měl určenou nějakou prácí. I ona se brzo zařadila do procesu. Dostala za úkol starat se o rozlehlou knihovnu.
Čím déle v domě žila, tím víc to začala brát jako přirozenou věc. Jako by se v domě narodila. Ale opak byl pravdou.  Ve společných pokojích byla tou věčně se usmívající Eleanor, jenže v soukromí proplakala i celou noc. Stýskalo se jí po jejím životě, po Luně, rodině, kterou bývali před čtyřmi lety. Na život, než se objevil Potter.
Tenkrát si myslela, že je to jeho vina. Ale s odstupem věku se na to začala dívat jinak. Kdyby se neobjevil on, nedozvěděli by se, že se Voldemort chystá povstat.
Párkrát natrefila na bývalé spolužáky z Bradavic, poznala některé tváře z Point Blancu.
Strašně moc jí chyběl Severus. On a ty jeho jedovaté poznámky na její účet.

Stále stejné dny. Už ji to omrzelo. Počáteční radost ze shledání se svou rodinou vyprchala. Matku, Lillu ani tetu se strýčkem neviděla tak častio, jak by si přála. Ano, seznámila se s několika lidmi v jejím věku, ale ti nebyli zrovna to, co potřebovala. Björn, vysoký světlovlasý Švéd, mluvil pouze os vé důležité práci v kuchyni. Marsha a Delisha stále rozebíraly, který kluk je v domě nejhezčí. Robert ji zprvu ignoroval a myslel si o ní, že je neškodná, brzy poznal, že se mílí. A Ester. Ona jediná jí snad byla blízká. V domě měla taky vlastní rodinu a přátelé, ale při roztřizování se dostala někam úplně jinam než oni, takže se s matkou, otcem a bratrem askoro neviděla. Pracovala stejně jako Ela v knihovně.
Přestalo ji to bavit. Rozhodla se, že skoncuje s takovým pohodlným, ubíjejícím životem a půjde se prát. Ať už sama za sebe nebo sama za ostatní. Rok v domě ji změnil k nepoznání. Kolikrát nepoznávala ani sama sebe
Končil oběd. Společně s Ester a Robertem procházeli velkou prostornou halou, ze které se dalo dostat do jakékoliv místnosti v domě.
"Kašlu na to," prohlásila Eilleen. "Kde je ta Ela, kterou jsem bývala dřív."
"Eleanor," sykla na ni Ester, "dostaneš nás do maléru."
Eilleen se na ni podívala.
"Kašlu na to. Už jich mám beztek dost. Vždyť všechno, co jsem se naučila, jde k šípku. Celý můj svět se točí kolem přivolávacího a rozmisťovacího kouzla. Sakra život."
"Ty kleješ, hoka," podivil se Robert. "Aspoň někdo. Jsem v tomhle baráku už čtvrtým rokem a nestěžuju si, zatím."
"Já kašlu na všechna tato opatřetí. Je mi je ukradená ta vaše hra na Všichni-jsme-si-rovni-a-nerozlišujeme-dobro-a-zlo. Proboha, vždyť já jsem kvůli tomu tak dřela. A zbytečně. Víte co to je, když vás ve třinácti vezmou od rodiny, abyste studovli na té nejlepší akademii a potom se vám jen tak mimochodem zmíní, žer díky tomu, že jste výjimeční svou rodinu už nikdy neuvidíte? Zhroutil se mi svět..." Podlomila se jí kolena. Tak moc to chtěla ze sebe dostat. Všechno.
"Elo!" Křik za jejími zády se rozléhal celou halou a každý se otáčel, co se děje. Na schodišti mezi dveřmi do kuchyně a do chodbičky stála Ellina matka Ginny, v domě známá jako Belladona. Za ní stála Anastázie a její manžel.
Ela stále seděla na podlaze a dívala se mimo.
"Elo!" žena opakovala svou výzvu podruhé.
Eilleen k ní zvedla hlavu. "Ano, matko?" Bylo jí jedno, jak moc se jí to dotkne. Nezáleželo jí na to, jak moc toho o sobě prozradí.
Halou se rozezněm vzrušený šepot.
"Co si šeptáte!" okřikla je Eilleen. "Ano, je to pravda. Tadyhle paní Dokonalá, paní ředitelka je moje matka.  Děláte, jako by to mnozí z vás nevěděli. Promiňte mi, že zasahuji do pravidel téhle "roztomilé" malé komunity, ale běžte s tím prom vás k šípku."
"Elo, dost," křičela na ni zlostně matka. Uděla krok dolů.
"Stůj, mami," zastavila ni Eilleen. Vytáhla svou hůlku. "Můj kufr tu bude za pět...čtyři...tři...dva...jedna." Na podlahu dopadl malý otlučený kufřík polepený mudlovskými samolepkami Medvídka Pú. Ela ho opatně zvedla. Uvnitř měla ty nejlepší vzpomínky na život před Ďáblovým domem.  "Já mizím, maminko. Sbohem, teto, ahoj Rone. Vyřiďte to prosím i Lille." A zmizela. Přes všechna protipřemisťovací kouzla, přes všemožné překážky. Prostě jen řekla své poslední sbohem domu, který nenáviděla, a rozplynula se.
Žádné komentáře