And who am I ? That's secret I never tell...

Každý jednou dojdeme na místo, ze kterého není návratu...

Půlnoční tanečnice

DESET

KDE JSTE?

Se slzami v očích si balila svůj kufr. Luně ještě nic neřekla. Když se vrátili z Anglie, byla ještě s Čiou ve Wattervillu. Odpoledne Eileen pracovala v šermírně na vývoji nového štítového kouzla. Spolupráce s profesorkou Medvedovovou a profesorem Kingem se vždy protáhla až do pozdní noci. Když se Ela vrátila zpátka do ložnice, Luna a osttaní už spaly.

Ráno se probudila celá rozlámaná. Šermířský souboj předešlou noc jí dal pořádně zabrat. Rozhlédla se po ložnici, ale Luna tam už nebyla. U postele našla vzkaz napsaný jejím duhovým inkoustem a všemi nezbytnostmi v jejím podpisu.

 

Dobré ráno, ospalče,

S Maxine se to nedá vydržet. Vsadila jsem se s ní, že umím líp francouzsky než ona. Možná teď, když si to čteš, nudí mě svým dlouhým proslovem někde na akademii. Nedělej si o mě starosti. Buď mě unudí k smrti, nebo ji já dřív........

Ne, dělám si srandu. Uvidíme se na Lektvarech.

 

Luna

 

Jako poslední do kufru nacpala tabulku čokolády, kterou jí Luna donesla z Wattervillu. Každý čtvereček chutnal jinak. Proto ji Eileen milovala a posílala ji domů sestře.

Zavřela kufr a posadila se na něj.

"Blbá izolace," přemýšlela nahlas. "Proč něco takového musí potkat zrovna mě. Já vím, já vím, to prý ten můj talent. Čert aby ho vzal, nikdo se o něj neprosil. Otec není slavný díky tomu, co umí, ale díky tomu, co udělal. Matka se jen na jeho slávě veze. Lilla je hezká, na Potterovic holku, a Jamie, ten je zase u všech oblíbený.... Možná mi ta izolace prospěje. Možná konečně začnu přemýšlet o důležitých věcech. Kdo ví, co bude za čtyři roky."

Netušila, že ji někdo poslouchá za dveřmi.

Maxine nemohla věřit vlastním uším. Ta protivná holka z Anglie jde do izolace? Co tak hrozného provedla? Měla sto chutí to všem říct. Těšila se na to, jak se na Eileen Potterovou budou všichni dívat, když bude odcházet.

Ta její kamarádka je něco jiného. Není zas tak tvrdohlavá ani nepřátelská. Možná by snesla pár kosmetických úprav.

Jakže to říkala, čtyřletá izolace? Za čtyři roky toho Maxine může stihnout hodně. Může tu Lunu dostat na svou stranu. I s Čiou se jí to povedlo.

Zahloubaná ve svých představách o Lunině budoucnosti vyšla ven z klubovny a zamířila na první hodinu.

 

"Tak co, slečno Potterová," ozvalo se za Elou, "můžeme vyrazit?" Za Eileen stála profesorka Medvedovová. Ve svých obvyklých kožených kalhotech postávala mezi dveřmi a s kordem v ruce čekala jen na Eileen.

Ela přikývla. Dopsala poslení slova ve svém dopisu na rozloučenou pro Lunu, podepsala ho a vložila ho pod Lunin polštář.

Skrývala se pod šedým pláštěm s kápí stáhnutou do čela. Kráčela za profesorkou dlouhou chodbou kolem před jídelnou. Studenti i profesoři se na tu dvojici dívali. Jedni věděli, kdo se pod kápí schovává, druzí mohli jen hádat. Eileen se rozhlížela po davu, jestli neuvidí Lunu. V průběhu času si vypěstovaly vztah podobný telepatii.

Luno.

Nic se neozývalo. Luna byla někde daleko.

Luno.

Nic. Zase.

Profesorka Medvedovová ji pro provedla dvoukřídlými dveřmi ven na světlo. Elin plášť změnil barvu. Studenti, kteří je ještě pozorovali, viděli jen profesorku.

Medvedovová zastavila. Vytasila svůj kord a třikrát jím píchla do země. Před Eileen se zjevil malý, kamenný doměček a červenou střechou a nakřivo postzaveným komínem, na kterém stál plechový kohout.

Ela se usmála. Tak tohle je ta izolace.

"Jsme tady," oznámila jí profesorka. "Tenhle domeček se stane načtyři roky tvům domovem."

"Páni," pískla Ela. "Vlastní byt. to je super."

"O jídlo se nestarej. Stůl v domě funguje jako ty v jídelně. Uvnitř jdou dvě místnosti, z čehož jedna je pod zemí, a jedna koupelna.  K domku je přilepený malý skleník."

Elileen si pozorně domek prohlédla, ale žádný skleník neviděla. Čím víc si ho ale přála vidět, tím víc se objevoval pod velkým oknem.

"Jak vkročíš do domu," upozornila ji profesorka, "ven už se nedostaneš."

Eileen přikývla. Byla s tím smířená.

"Dovnitř se dostanou jen tví učitelé. Hodně štěstí," popřála ji učitelka. Věděla, že ho Eileen bude potřebovat. Zdála se jí tak malá a zranitelná.

 

***

 

Čtyři roky studia. Pilného studia. Čtyři roky izolace. Izolace tak přísné, že vůbec netušila, který je den. Dávali si dobrý pozor na to, aby se před ní náhodou neprořekli a nesdělili jí nějaké zprávy.

Chtěli ji udržovat ve vědomí, že svět je takový, jaký byl před její izolací. Svět se změnil. Amerika se náhlému útoku znovupovstalého Pána zla neubránila a podlehla. Stejně jako zbylý svět. Změnil se. Stejně jako Pán zla. Přestal si všímat mudlů a kouzelníků z mudlovských rodin. Zaměřil se na změnu kouzelnického světa. Změnil středověké myšlení kouzelníků a čarodějek na velice pokrokové.

 

"Tak, drahá Eileen," řekla jí jednoho večera její učitelka, ředitelka akademie Point Blanc. "Dnes to jsou čtyři roky, co jsme tě přijali do učňovského studia. Jak se cítíš po těch čtyřech rocích?"

Eileen pokrčila rameny. Cítila se starší než tehdy, plná nové energie. Znala spoustu nových kouzel, podílela se na vývoji kouzel a lektvarů. Dostalo se jí ocenění Mistr lektvarů, což jí přidávalo na vyjímečnosti.

"Jinak," odpověděla ženě. Vyhlédla z okna ven. Uviděla tentýž obraz jako poslední čtyři roky. Ve dne slunce a v noci měsíc nad akademií. Učitelka za ní luskla prsty a obraz se změnil. Viděla akademii, slunce, ale i něco navíc. Lidi, respektivě děti. Házeli po sobě bláto a hlasitě se u toho smály. Záviděla jim.

"Svět se změnil, holčičko," pronesla žena.

"Změnil?" zeptala se jí Ela zvědavě.

Amanda Romanov-Blackmanová přikývla. Za ní se za okamžik objevili všichni Elini učitelé a učitelky. Ela je všechny pozdravila a vyzvala je, aby se posadili. Uvařila čaj a nabídla jim.

"Eileen," začala madam Medvedovová. "Jak si myslíš, že vypadá vaše Doupě teď?"

Eileen zvedla ramena. Proč se jí ptá na Doupě, dům jejího strýce a tety. "Jako dům, který drží při sobě díky kouzlům, kterými je zakouzlen, jako můj domov, kde jsem strávila ty nejlepší prázdniny."

"Asi by ses smála," ujal se řeči profesor Haggins, který ji učil lektvary. "Kdybych ti řekl, že Doupě už není takové, jaké jsi ho opustila."

"To ano," připustila Eileen. Že by se stalo něco s Doupětěm? Nebo s její rodinou?

"No, když tu naposledy byla tvoje rodina, říkali, že ...."

"Oni tu byli? Kdy?"

"To není předmětem hovoru, Elo, a měla bys to vědět."

Polkla. Učitelé jí hodlali sdělit něco mimořádného. Dívali se jeden na druhého, povzbuzujíc se pohledy a tichými gesty.

"Co se stalo s Doupětem? Proč se bavíme zrovna o něm? Copak já nemám vlastní dům?"

Učitelé se na ni podívali s vytřeštěnýma očima. Že by něco tušila.

"Je mi to líto...."

"Nedalo se nic dělat....."

"Promiň, ale......"

Mluvili jeden přes druhého. Omlouvali se jí za něco, čemu sama nerozuměla. Co se stalo? ptala se sama sebe.

"Eileen," promluvila ředitelka. "Eilee, drahoušku, je nám to moc líto."

"Co se stalo?" zeptala se jí přiškrceným hlasem.

"Jsou mrtví................."

Tušila to. Tušila, že jí chtěli říct něco špatného a zlého. Ne, nemohla tomu uvěřit. Její rodiče ani sourozenci nemohli být mrtvý.

"Jak?"

"Potter v troskách vašeho domu. A James..... Jamese zabil osobně." Rozplakala se.

Eileen se na ni nevěřícně dívala. Takže matka s Lilly Madelain byly na živu. Oddychla si.

"A mamka a Lila?"

Ředitelka sklunila oči k zemi a zavrtěla hlavou. "Nikdo o nich nic neví. Promiň, Eileen."

Po tváři jí pomalu stékala jedna slza za druhou. Otec s Jamesem mrtví, matka s Lil Mad někde ztraceny a o zbytku nevěděla. Jak dopadl strejda Ron, teta a dvojčata?

Kde jste?

Žádné komentáře