And who am I ? That's secret I never tell...

Každý jednou dojdeme na místo, ze kterého není návratu...

Jednorázovky

ZÁKONY PŘÍRODY

Někdy si myslíme, že zvládneme všechno. Ale je to pravda. dokázali bychom zabít milovaného člověka, i když je to zrádce? Zabijeme ho nebo on nás. Jak to dopadne? Kdo s koho?
V ruce se jí zatřpytila stará rodová dýka s rubínem. Měsíc dopadl na její stříbrné ostří a odrazil se někam pryč. Přemýšlela, jestli je to správné, to co dělá. Proč to muselo dojít tak daleko? Pomyslela na to, jestli mladík vedle ní něco tuší. Rozehnala své černé myšlenky, vždyť to už udělala tolikrát. Stačilo by jedno nevinné bodnutí a bylo by po něm. Ležel by vedle ní, bez známek života. Ani krev by netekla. Posadila se. Párkrát dýku protočila v ruce. Probudil se.
"Daninko, co se děje?" zeptal se jí rozespalým hlasem. "Proč nespíš?" Zarazil se. Všiml si dlouhé třpytivé věci v její ruce. Plakala.
"Promiň, Lexi, ale musím to udělat." Než stačila bodnout, vyskočil z postele a utekl pryč. Pryč z jejího života. Zůstala nehybně sedět. Sakra, co se stalo? Proč ho nemohla zabít? Do pokoje vtrhl stařec. Bílé vlasy mu zakrývaly pravé oko. Podíval se na ni a jen zavrtěl hlavou. Chápal ji. Milovala ho. Toho mladíka, Alexandra Janicka.

***

Cítila se jinak. Bylo to sedm let od jejího krachu. Od té doby na sobě začala pracovat. Necítila žádné city. Ani lásku ani vztek. Nic. Dokonce vypadala jinak. Černé mikádo nechala dorůst a přebarvila ho na rudou.
Seděla v malém baru, naproti jejímu bytu. Znali ji tu. Ne jako Daninku von der Aar, ale jako Danielu Lescautovou.
Všimla si toho muže hned, jak vstoupil dovnitř. Dlouhé, tmavě hnědé vlnité vlasy stažené do ohonu. Košile ledabyle zastčené do kalhot. Černé boty DC Shoes. Poznala ho. Nemohla tomu ověřit. Nemyslela si, že ji někdy vyhledá. Změnila identitu, kontinet, společnost, prostě všechno. Alexander Janick. Sedl si k baru, zády otočený k ní. Pozorovala ho ve velkém zrcadle. Objednala dva panáky a po barmanovy jednoho poslala k Lexovi. Otočil se a podíval se na ni.
"Dobrý večer, Lexi," pozdravila ho. "Co děláš tady v Paříži?"
"My se známe, slečno?" zeptal se jí. Prohlížel si jí. Ten hlas poznával. "Daninko," zašeptal.
Smutně se usmála.
"Chtěla si mě zabít," zašeptal.
Zavrtěla hlavou. "To Rafael."
"Měla jsi tu dýku."
Pokrčila rameny. "Milovala jsem tě, Lexi."
"A teď. Miluju tě pořád, Dan, i když seš zabiják."
"I já tebe. Nechceš jít někam jinam?" navrhla mu. Chtěla ho znovu svést. Milovala ho.
Zvedl se. Na bar hodil několik bankovek a vyzval ji k odchodu. Vyšli z baru. Venku bylo chladno. Přešla silnici a vytáhla z kabelky klíče. Nechápavě se na ni díval. Ukázala mu, že ji má následovat a zmizela v černé díře, kde byli dveře. Vsoupil dovnitř. Stoupal po schodech. Všiml si obrazů na stěně. Černé, tmavě modré, tmavě zelené, rudé. Čekala na něj nahoře. Měla vysvlečený kabátek. Projela jím vlna známého vzrušení. Vzrušení, které každý den pociťoval znovu a znovu. Otočila se k němu zády a vedla ho do ložnice. Nestačila si všimnout dýky, kterou vytáhl z pouzdra pod košilí. Kostěné dýka projela jejími zády a zasáhla jen žebra. Bodl znovu. Tentokrát se strafil. Daninka, jeho největší láska padla k zemi. Ještě dýchala. Hleděla na něj.
"Lexi, proč?" zeptala se ho naposledy. Zavřela oči a naposledy vydechla. Ležela před ním mtrvá.
"Měla jsi mě zabít, když jsi měla příležitost. Kořist zabíjí svého lovce." Shýbl se k jejímu mrtvému tělu a políbil ji. Naposledy. Vyběhl z jejího bytu a ztratil se ve tmě noční Paříže.
Nikdy se už nedozví, kdo vlastně byla. Byla jak Daninka tak Daniela. Nikdy neznala nikoho jménem Rafael. Nikdy nebyla v Paříži. Ale milovala ho.
Žádné komentáře