And who am I ? That's secret I never tell...

Každý jednou dojdeme na místo, ze kterého není návratu...

Vyvolená

Kapitola 9

Uvnitř řádu
Corina se probrala až v domě na Grimmauldově náměstí. Vedle její postele seděl teď Ryan. Před chvílí se vystřídal s unaveným Jackem, který probděl celou noc a již usínal. Corina se rozhlédla po místnosti. Věděla, že není v Bradavicích. Ležela v posteli pod oknem. Vedle ní byla postavena židle, na které seděl Ryan, noční stolek s lampou a šatní skříň. Naproti stál stůl, vedle něj krb a pod ním na koberci vyvalený Cliff.
„Dobré ráno,“ řekl Ryan, když uviděl, že je Corina vzhůru.
„Dobré, kde to jsme?“ zeptala se ho Corina.
„V Londýně, v domě profesora Pottera.“
„Jak dlouho jsem spala?“
„Asi dva dny. Se ti ani nedivím, po tom pláči.“
„Co tu děláme?“ podivila se.
„To by ti myslím měla vysvětlit McGonagalová. Já o tom nic nevím.“
„Tak půjdeme za ní. Kde je?“
„Myslím, že seděla v kuchyni a mluvila s členy Fénixova řádu.“

V kuchyni probíhal živý rozhovor. Když však Corina a Ryan vstoupili, utichl. Všichni přítomni se dívali na Corinu. Pár lidí Corina poznávala, jinak ostatní byli cizí.
„Corino,“ ředitelka vstala a promluvila, „přemístili jsem tě do hlavního štábu Fénixova řádu proto, abys byla v bezpečí. Nevíme, kdy vrah udeří znovu, ale mohla bys být další. Se školou si nedělej starosti. Profesor Potter tě bude prozatím učit. Ve škole ho bude zastupovat madame Issy, bývalá učitelka.“

Celé odpoledne proseděli na malé terase za domem a povídali si o tom, co je bude asi čekat v příštích dnech. Paní Weasleyová, matka manželky profesora Pottera, jim nosila Všechutnou limču, obložené chleby a zákusky. Corina se pomalu vzpamatovávala ze šoku, který před několika dny zažila.
„Máte návštěvu,“ oznámila jim paní Weasleyová, když přinesla podnos se zmrzlinou. „Jsou tu má vnoučata.“
„Díky, paní Weasleyová, ať jdou dál,“ odpověděla jí Corina a podívala se do dveří. Tam stáli
Potterovi a Dominika Weasleyová s Tomem, Lisou, Jackem a Harrym ze školy a ještě další dítě. Corina se dovtípila, že to bude další sourozenec Toma a Lisy, soudě podle krátkých rozčepýřených a tmavě rudých vlasů.
„Nevěděli jsme, že budete u nás doma. Teď nám to řekl taťka,“ spustil James.
„No, taky jsem nevěděla, kde jsem. Ryan mi teprve tak před třema hodinami řekl, že jsem v Londýně.“ Odpověděla mu Corina a otočila se na Ryana. „Taky jsi mi mohl říct, že jsme u Potterů doma.“
„No tak, sorry, ale v tomhle nemůžu sloužit.“ A hodil po ní polštář, na kterém seděl.
„Co to je vůbec za dům?“ zeptala se Jamese Corina.
„Podle toho, co se ti bude líbit víc,“ odpověděl jí místo Jamese Remus, „můžeš si představovat, že jsi u nás na návštěvě, nebo že jsi navštívila starobylé obydlí Blacků,  nebo taky že jsi u naší babičky a dědy a nebo že jsi v centru veškeré bezpečnosti kouzelnického světa.“
„Co?“ podivila se.
„Snad si nemyslíš, že náš svět hlídají pořád bystrozorové! Bystrozorská Akademie byla zavřena v době, kdy jsme se narodili. Tedy já, James, Sirie, Dominika, Jack, Lisa, Tom, Monica a Meggie s Isabelou. Poslední bystrozorové stejně přešli do Fénixova řádu. Táta byl jedním z nich.“
„Aha, takže tady je největší koncentrace bystrozorů v Anglii, je to tak?“
„No, v podstatě jo, jenže ve Fénixově řádu jsou i bystrozorové nebo kouzelníci i jiných národností. Třeba teta Fleur, Isabelina matka, je Francouzska. Ona má na starosti francouzskou kampaň, no a její sestra Gabriele si vzala Kanaďana Jeana-Piera a rozšiřují Fénixův řád v Kanadě, v podstatě.“
„Takže, kdyby tvůj otec byl Japonec, například, rozšiřoval by Fénixův řád v Japonsku?“
„Ano, ale Japonci mají svůj vlastní ochranný systém. Myslím, že se jmenuje Kamasaki. Je to taková malá skupina čítající asi pět set tisíc lidí, kteří se starají o ochranu a zabezpečení japonského kouzelnického světa.“
„Kolik členů má asi Fénixův řád?“
„Nevím, tipl bych to kolem dvou a půl milionu. Podle těch lidí a zpráv, co denně projdou naším domem.“
„Páni,“ vzdychla Corina a natáhla se pro sklenici Všechutné limči. Všimla si, že na verandě zůstala jenom ona a Remus. Podívala se na své hodinky a zjistila, že si povídali nejméně dvě hodiny a ža se venku už ochladila.  „Pojď, jdeme dovnitř!“ vyzvala ho Corina.

Když vkročili do kuchyně, okolo stolu seděla spousta lidí, kteří mluvili různými řečmi. Poznala francouzštinu, italštinu, tvrdou němčinu, japonštinu, hindštinu a španělštinu. Nikdo si nevšiml, že vstoupili.
„ … Evellyne myslela, šše potřřebujete trrochu ššasu, prroto jsme přišli tak posdě …“
„ …herr Müller netušil, že je to tak zlé …“ zaslechla Corina z rozhovorů. Nevěděla, o čem mluvili, ale došlo jí, že to bude o něčem hodně zlém.
„Musíme jít, nevěděl jsem, že mají jednání, pospěš si!“ vyzval Corinu Remus.
„Jaké jednání?“
„Jednání se zahraničními zástupci kouzelnických států. Vidíš tu ženu s úplně bílými vlasy?“
„Úplně vzadu vedle tvojí mamky? Má vlasy jako Isabela.“
„Jo, tu. Je to Isabelina mamka. Teta Fleur, zastupující Francii. A tamhleten chlápek s dlouhým  černým knírem? Tak to je zástupce Německa. Když sem přijdeš asi tak za hodinu, budou tu všichni. Alí Mufasa, Ivan Krum, Lin Su Mei, Omar Imiri, Jean-Piere LaSuvré, Neil McDonnal, Bob Gwara s Luciou Fuentésovou, Olaf Gola, Luis Massa, Valeria Parravotti a Lukas Kohlmann.”
„To je jen pár lidí na to, aby rozhodovali o bezpečnosti celého světa, nebo ne?”
„Nevím, o starosti řádu se nemusím zajímat až do plnoletosti.”
„Jak to, až do plnoletosti?”
„No až v 17 můžeš vstoupit do Řádu.“
„Aha, nepůjdeme najít ostatní?“
„Budou nejspíš ve vašem pokoji v podkroví. Ředitelka si vás musí teda hodně cenit. V tom pokoji jsem byl jen jednou, ale stálo to za to.“
Cestou si povídali o svých oblíbených hercích, muzikantech, filmech a jídle. Corina se divila, že je dům tak velký.
„No, taťka říkal, že se jich se vešlo i patnáct, když byl mladší. To potom bydleli strejda Ron a taťka v pokoji Gabriely, teta Herm s mamkou v pokoji . Náš pokoj měl dřív strejda Sirius, podle něj je pojmenovaný Sirius, můj brácha. Zemřel dřív, než jsme se narodili.“
„Když jsem u těch jmen, proč máte tak zvláštní jména?“ podivila se Corina.
„Táta s mamkou je vybrali na počest Remuse Lupina, Siriuse Blacka a Jamese Pottera. Viděla jsi už Hakku Pie?“
„Kdo je to? Nějaký váš další příbuzný?“
„Nee. To bys neuhádla. Pojď, ale potichu.“
Stoupali po schodech nahoru, až se Remus zastavil přede dveřmi s cedulkou Nevstupovat. Nedbal na ni a Corina šla za ním. Vešli do místnosti podobné ředitelně v Bradavicích. Uprostřed místnosti stál stůl z masivního tmavého dřeva, za ním byla vysoká židle s tmavě zeleným potahem. Na zdech viseli obrazy krajinek a osob. Vedle krbu za dveřmi stálo bidlo, na kterém seděla Hakka Pie. Když ji Corina uviděla, oněměla úžasem.
„Neříkal jsi, že Hakka Pie je fénix.“
„Ne, neříkal. Chtěl jsem, aby to bylo překvapení. Sem ani vlastně nesmíme. Tohle je taťkova a mamčina pracovna. Podívej se na tohle,“ řekl Remus a otevřel skříň zabudovanou ve stěně. Vytáhl s ní kouli o průměru asi dvacet centimetrů a ukázal ji Corině. „Detektor lži. Účinnější než ten lektvar, už nevím jak se jmenuje. Kolikrát ho otec použil na mě a mé bratry. Brr, ještě teď mi s toho běhá mráz po zádech.“
Corina přístroj položila na původní místo a už se raději ničeho nedotýkala. Uslyšela, jak vrzly dveře. Chtěla to říct Remusovi, ale ten vytahoval z knihovny tlustou strou knihu.
„Remusi Pottere, co tady děláš!“ nadala Remusovi matka, „dobře víš, že sem nesmíte!“
„No jo, no jo, už mizím. Si člověk nemůže půjčit ani knížku na domácí úkol.“
„Měl jsi mi říct, donesla bych ti ji. A teď běž za ostatními. Myslím, že budou u magiku…“
„Jasně, mami,“ odpověděl jí velice nadšeně Remus a odešel z místnosti. Corina chtěla jít za ním, ale Ginny ji zastavila.
„… ty tu ještě zůstaň. Musíš jít se mnou dolů. Viděla jsi, co se tam děje. Musíš nám pomoct. Ovládáš ještě němčinu, ne? Pospěš si,“ vyzvala ji Ginny a Corina ji následovala do jídelny. Po cestě se jí Corina vyptávala, co je to ten magik, kam poslala Remuse.
„Magik je nejmodernější kouzelnické zařízení pro děti. Něco jako ultramoderní dětský koutek. Můžeš na něm hrát 3D hry, můžeš se libovolně převlékat a měnit tváře. Potom ti dám nový prototyp, který jsi nejspíš našla na Harryho stole.“
„Remus říkal, že je to detektor lži,““ podivila se Corina na Ginnyino vysvětlení.
„Měl pravdu a samozřejmě říkal, jak je Harry s tím týral, co?“
„Jak to víš?“
„Vyprávějí to každému. Ten detektor lži má Harry schovaný, ale nový magik nechal na stole. Nebojí se o něj. Od té doby, co začal používat na naše dítka detektor lži, bojí se ho chlapci jako čert kříže. Proto má prototyp podobu detektoru, aby na něj James, Sirius a Remus nesahali.“
Došli k jídelně. Zevnitř slyšela Corina hluk. Kdo si po někom křičel.Rozeznávala vysoký, ženský hlas a hluboký mužský. První cosi drmolil, jak corina usoudila, ve francouzštině. Druhý mu odpovídal v němčině. Corina zachycovala jen to, co hulákal ten muž.
„Nikdo … nebude … tomu vyhrožovat. Nenechám si to … líbit!“
Ginny ji chytla za rameno a promluvila k ní. „Rozumíš nám, když tě žádáme o radu, že ano?“ Nečekala na odpověd, protože viděla, že Corina už vstoupila do dveří a pozdravila všechny.
„Můššeš říct tady panu Kohlmannovi, aby neurášel naši semi?“ prosila Corinu dlouhovlasá žena, kterou jí předtím Remus představila jako tetu Fleur.
„Jasně, není problém! To tu nikdo neumí německy?“ podivila se.
„Nediv se a tlumoč,“ odpověděla jí Fleur Weasleyová.
„Herr Kohlmann, sie bitte Ihnen, damit Sie ihre Land nicht beleidigen,“ přeložila co nejlépe uměla Corina.
Německý zástupce si ji prohlédl a odpověděl jí. „Ich beleidige nicht ihr Land, ich kann nicht gut englisch, ich fehle.  Entschuldigen sie mich bitte.“
Corina to přetlumočila, „Herr Kohlmann se velice omlouvá, protože neumí dobře anglicky. Asi jste ho jen špatně pochopili.“
Němec ji něco pošeptal, zasmála se. Na jejím krku se blyštil stříbrný řetízek s tmavě modrým safírem. Zvedla ho a podívala se na něj. Líbil se jí. Poděkovala panu Kohlmannovi, a když už neměla co dělat odešla za ostatními k magiku.
Na cestě ke dveřím ji Ginny vložila do ruky slibovaný magik. Špitla jen tiché děkuji a vypařila se z místnosti.

Kapitola 8

Kapitola 10

Žádné komentáře