And who am I ? That's secret I never tell...

Každý jednou dojdeme na místo, ze kterého není návratu...

Vyvolená

Kapitola 6

Schůzka nepřátel
Corina po dlouhé době váhání neznámému pisateli odpověděla. V krabičce našla prstýnek s malým kamínkem, který se dal vyměnit. Zatím našla jen jeden kamínek, rudý rubín na kterém bylo napsáno „Ďáblíkovi“

Bláznivý,
dárek od tebe mě potěšil. Jak jsi věděl, co mám ráda? Napínáš mě!
Ráda bych se s tebou sešla. Čekej na mě v sobotu ráno před Velkou síní, půjdeme do Prasinek. Abych tě poznala, vem si na sebe něco, co normálně nenosíš.

Utúie’a aurë!  Den přichází!


Corina o dárku řekla kamarádkám. Ty si ho vyzkoušeli, ale každé byl velký. Jen Corině padl jako ulitý a drobný kamínek vždy vzplál malými plamínky. Těšila se jako malé dítě na schůzku s neznámým. Ten ji určitě viděl při úplňku malovat a divoce tančit ve své náměsíčné podobě. Bože! Doufám, že to není Aery, jen na něj by to odpovídalo. Ale co, schůzku můžu risknout. Vždyť jsem silnější než on a potom, jak by jinak mohl vědět, čím ji potěšit! Přemílala si v duchu Corina. Mluví vznešeným jazykem předků. Mámě něco společného. Víc se určitě dozvím na schůzce.
Výlet do Prasinek se kvapem blížil. V pátek si Corina kamarádkám posteskla, že nemá co na sebe a že nikam nepůjde.
„Neblázni, Cori, mi ti pomůžeme, že jo, Kay.“ utěšovala kamarádku Viola.
„Jo, jasně, pomůžeme! Že na to ani nemyslíš. Půjčím ti ten můj nový zelený svetr a Viola ty zelené náušnice s řetízkem, co v něm je ten kouzelný olivín po babičce.“
„Jste hodné a vím, že vás pořád něčím otravuji. Nechtěli byste jít se mnou někdy k Potterům? Ginny, tedy paní Potterová, je strašně milá. Určitě se vám bude líbit.“
„Beru tě za slovo, Zapockijová!“ řekla Kay.
„Já taky,“ přidala se Violet.

V sobotu ráno bylo ve Velké síni rušno. Studenti od třetího ročníku a víš se chystali do Prasinek. Corina se nejprve po příchodu do Velké síně podívala na Aeryho. Byl nezvykle oblečený a Corině se to líbilo. Sama měla nové tričko a bundu, které si koupila v létě a ještě neměla příležitost je vyzkoušet.
„Corino, podáš mi marmeládu? Borůvkovou!“ zavolal na Corinu Denis, který seděl vedle Kay a ta vedle Coriny. Corina byla myšlenkami úplně někde jinde a sklenici s marmeládou převrhla.
„Promiň, amarth,“
„Co?“ podivili se nad jejím vyjadřováním kamarádi, „co jsi říkala?“
„Aha, jo, promiňte. Neuvědomila jsem si. Osud!“
„Neuvědomila sis co?“
„Že mi nerozumíte. Víte, když spěchám mám tendenci přecházet do řeči mé matky.“
„To, co jsem teď slyšel, byla nejspíš Vznešené řeč, co?“ zeptal se Andy, „babička jí taky trochu mluvila, ale ne tak často, znám jen pár slovíček.“
„Jo, nejsme náhodou příbuzní?“
„To asi ne, babi se jmenovala Moodyová. Byla sestrou toho bystrozora Alastora.“
„Panebože, ty jsi můj něco jako bratranci nebo sestřenice.“
„Nejspíš, ale jak to?“
„Mým pravým dědou byla Alastor Moody.“
Zvedla se z lavice a vyrazila ke dveřím. Spěchala, čas schůzky se nemilosrdně blížil. Pohni Corino, ať to zase nepropásneš! povzbuzovala se v duchu Corina.
Nikdo zatím nikde nebyl. Studenti procházeli a vydávali se do Prasinek. V tom ze dveří Velké síně vyšel Jack Aery, očividně spěchal. Když uviděl Corinu, zpomalil a zastavil se.
„Nazdar, Zapockijová. Nejspíš čekáš na mě.“
Aery, panebože Aery zmatkovala Corina. Její tušení se vyplnilo. „Aery, jdeš pozdě. Už jsem chtěla jít sama.“
„Vypadáš hezky. Proč se neoblíkneš někdy jako ta, co jsem viděl teď nedávno! Na,“ řekl Aery a natavil před Corinu otevřenou dlaň, na které byla malá modrá krabička, „tady máš další.“
„Díky. Modrý. Co je to vůbec za prstýnek? Kay si ho zkoušela, ale ani jedné nebyl.“
"Výhradně pro jednoho člověka. Ještě bys měla dostat bílý, zelený a žlutý, ale tobě stejně sluší nejvíc tento ohnivý.“
„Lichotíš mi, Aery..“
„Jacku, prosím!“
„… tak dobře, Jacku. Dala bych ti pusu, ale jsem ještě blízko Bradavic. Co kdyby mě viděl někdo z party. Bratříčkování s nepřítelem. Ty se mi ale líbíš.“
„To je od tebe milé, vílo. Zamiloval jsem se do tebe hned první den, co jsem tě viděl ve Vstupní hale. Tančila jsi a malovala jsi. Nevnímala jsi při tom okolí. Byla jsi jako v transu.“
„Náměsíčnost plus metaformagie a Rovina Tří měsíců.“
„Pane jo, že jsi se o tom nikdy nezmiňovala.“
„Je to pro mě nové. O metaformagii vím teprve od konce loňského školního roku. O Rovině od září a náměsíčnost od léta. Jinak nic nového.“
Blížili se k Prasinkám. Corina je dlouho neviděla. Loni jí profesorka Prýtová, ředitelka havraspárské koleje, výlety do Prasinek zakázala. Školní rok začala velkým průšvihem. Do školy přijela pozdě, cestou začarovala školníkovu kočku, kterou potom našli až na konci školního roku a ještě Malfoyovi přičarovala ze zuřivosti oslí hlavu. Štít hostince U Tří košťat se pohupoval ve větru. Sem tam po náměstí přešel nějaký člověk nebo skupinka bradavických studentů, ale většina lidí ve větrném podzimním počasí dala přednost svým domům.
„Nepůjdeme k Rosmertě?“ zeptal se Jack Coriny.
„Jasně, ale napřed bych se šla projít k té závoře na konci vesnice a dál, jestli ti to nevadí.“
„Ne, nevadí. stejně bych tam potkal Malfoyovi a Reeveovou a ti by se mi smáli. S tebou je to lepší, můžeme si povídat o čemkoliv.“
Corina a Jack procházeli společně kolem Čajovny slečny Pusinkové a hostince U Prasečí hlavy. Už byly u závory, která oznamovala konec vesnice. Kdysi se tu prý ukrýval Sirius Black, mylně označený za nebezpečného vězně, který utekl z Azkabanu. Bohužel ho dva roky po osvobození zabila Smrtijedka Lestrangeová, blízká příbuzná rodiny Malfoyových. Posadili se na závoru a povídali si o životě před Bradavicemi.
„Celou dobu, co jsem chodila na Londýnskou státní mě šikanovali. Rodiče s tím nemohli nic dělat. Nějak jsem to tam doklepala a pak přišli Bradavice a zachraňování katastrof.“
„To jo, pestřejší než moje minulost. Naši jsou bohatí a tak jsem chodil na soukromou chlapeckou školu s internátem. Byl jsem jim jen na přítěž. Potom jsem utekl, ale to už jsem byl v posledním ročníku pro kouzelníky, tedy šestém ročníku základní školy. A nakonec Bradavice, kde jsem potkal tebe a tvou partu. Já měl svou a vy jste byli z Havraspáru. Věděl jsem, že ostatní koleje nenávidí Zmijozel, ale nevěděl jsem, že tak moc. Chtěl jsem se s vámi přátelit, ale nešlo to. Otec by se mi smál a přátelé taky.“
„Já vím, a teď už buď zticha!“ řekla Aerymu a políbila ho.
„Čím jsem si to vysloužil?“ zeptal se Jack.
„Za tvou odvahu, bláznivý!“ a políbila ho znovu, „a teď za to, že se mi líbíš.“
„Utúie i lómë!“
„Já vím, měli bychom se vrátit do vesnice. Zajdeme ještě na ležák k Rosmertě a potom půjdeme do školy,“ navrhla Corina a vyšli. Slunce nad vesnicí mělo rudou barvu a již zapadalo. Vítr se utišil a obyvatelé vesnice ožili. V hostinci madame Rosmerty bylo plno. Místnost zaplnili nejrůznější lidé. Místní si přišli poklábosit, cestující seděli nad svými nápoji a četli si Denního věštce nebo knížku .
„Dáš si něco?“ zaptal se starostlivě Jack Coriny, „přinesu dva Máslové ležáky.“
„Díky, ale dám si čokoládu nebo čaj. Je mi zima.“
Povídali si a vůbec nevnímali, kolik je hodin. Když Rosmerta ze stolu odnášela šálek po čaji, zmínila se o hodinách. Jack a Corina zaplatili a rychle pospíchali k Bradavicím. Školník už chtěl bránu zamknout a Jack s Corinou to stihli tak tak, ale stejně je školní trest neminul. Přišli o deset minut později.

 

Pátá kapitola


Sedmá kapitola
Žádné komentáře