And who am I ? That's secret I never tell...

Každý jednou dojdeme na místo, ze kterého není návratu...

Vyvolená

Kapitola 4

Pod rouškou noci
Na posteli seděla sova. Poznala ji. Byla to DeeDee, sova Corininých rodičů. Držela v zobáku stočený kousek pergamenu. Corina si dopis vzala, sově dala kousek sušenky a ta odletěla do sovince.
 
Beruško,
vím, že jsme ti to měli říct dřív. To že nejsi naše pravá dcera. Myslím, že je na čase, abych ti řekla, jak ses k nám dostala.
Byl deštivý večer, čekali jsme v domě Fénixova řádu na poslední členy, kteří byli na různých misích. V tom dorazil Moody. V ruce držel drobný uzlík látky, ve kterém se choulilo malé miminko. Moody mi ho vtiskl do náruče a posadil se. Brečel. Nikdy jsem ho takového neviděla.
Když jsem se ho potom ptali, co se stalo, byl zamlklý, ale vše nám řekl. Že jeho dcera Gába byla zabita v autonehodě. Moody u nehody byl a říkal, že to nemohla být nehoda a od té doby po někom pátral. A zbytek víš.
         Promiň, že jsme ti to nikdy neřekli. Byla jsi ještě malá.

Mamka Kathy


Rozbrečela se a slzy rozmazávaly inkoust na papíře. Ne, nemohla dál čekat a musela něco udělat. Začne pátrat po studnici vědomostí, o které ji říkal Moody. Nejdřív by se měla porozhlédnout v knihovně po nějakých knihách, které by jí mohly pomoci. Ano, to bude jako první, knihovna. Hned zítra se tam s partou podívá. Měli by přece vědět o mé minulost a budoucnosti. ale nejdřív odepíše mamce. Taky ji něco musí vysvětlit.

Mami,
nemusíte se mi omlouvat. Stejně nezáleží na tom, kdo byli mí pravý rodiče. Mými rodiči jste vy a nic to nedokáže změnit. Vždyť vy jste mě učili mluvit, chodit, číst a další věci. Ale myslím, že je na čase, abych ti něco vysvětlila. Letos v létě jsem přišla na novou schopnost – metaformagii, věděla jsi o tom? A další je to jak to působí.
       Corina


„Tak se sejdeme v deset ve společenské, Čekejte na mě,“ řekla Corina svým přátelům, když odcházela ze společenské místnosti, „potom vám řeknu, co jsme tam dělali!“
„Jasně, v deset tě budeme čekat,“ odpověděl O’Neil , „hlavně se, jak tě znám, nezpozdi!“
„Jasně,“ řekla Corina a odběhla ke kabinetu profesora Pottera.
Šla kolem učebny přeměňování, sklepením prošla do severozápadního křídla školy, kde měli své byty učitelé. Občas kolem ní proběhly rudovlasé děti směrem k jídelně a zpátky, sem tam viděla nějakého učitele, jak míří do knihovny nebo jinam. Potter jí řekl, že jeho byt je úplně poslední na konci chodby. Podél stěn visely obrazy slavných bradavických ředitelů a ředitelek, vynálezců a kouzelníků. Zastavila se teprve před tmavě hnědými dubovými dveřmi. Uvnitř byl klid. Zaklepala a čekala, až se někdo ozve. Profesor Potter ji otevřel osobně. Pozdravil ji a pozval ji dál.
„Nelekej se, je tu ještě trochu nepořádek. Ginny a Margaretu znáš. Jamese, Siriuse a Remuse určitě taky. Ale Gabrielu ne.“
„Ne pane, ale soudím, že je to vaše dcera. A co ten zbytek?“ Ti nejsou vaši, že ne?“
„Ne, to ne. Tihle všichni,“ ukázal na rudovlasé děti u manželky, „jsou má rodina. Dominika, Tom, Lisa, Jack, Monica, Meggie a Isabela, kteří chodí do čtvrtého ročníku,  Harry je prvňák, Victor, Carola Weasleyovi a Gabriela, má dcera, jsou druháci.“
„Aha, široká rodina.“
„Posaď se, nejdřív tobě a jim vysvětlím princip výuky, protože oni se budou učit zároveň s tebou. I když jsem Voldemorta před víc jak patnácti lety zabil, nevím, kdy mou rodinu něco postihne. Tohle je jen prevence. Nedej se však zaleknout jejich mládím. Třeba támhle Harry,“ ukázal na vysokého chlapce s rošťáckým čírem a jiskrou v oku, „umí nejlíp ze všech kouzla Prince dvojí krve, znáš je, nebo ne?“
„Ne, pane.“
„Zapomeň na to „pane“ tak mě oslovují půlku dne a už mi to leze krkem. Teď jsem jen Harry. A co si myslíš o Gabriele? Jak si ji troufneš ohodnotit?“
„Nevím, ale vypadá nádherně. Řekla bych, že je odborník přes zaklínání.“
„Mýlíš se, Amy, můžu ti tak říkat …“
„Je mi to jedno, ale lepší by bylo normálně Corino, jsem na to zvyklá.!“
„…dobře, Gabriela ovládá vílí kouzla. Naučila ji to teta Fleur na prázdninách ve Francii. A nezalekni se klidnosti Toma a Lisy, našich dvojčat, člověk by neřekl, že někdy vymyslí něco kloudného, ale kouzla, co používá Řád nyní a i některé chytré věcičky, jsou jejich práce.“
Ve vyhřátém křesle u krbu se Corině líbilo. Vedle ní seděla Margareta a Gabriela. Bavila se s nimi, jako by to byly její nejlepší kamarádky, i když se znali teprve den.
„No tak, abych na začátek něco řekl,“ začal Potter, „Corino, ty jsi tu proto, abych tě doučil kouzla, která budeš potřebovat, abys splnila svůj úkol. Weasleyovi, vy tu jste na přání svých rodičů a Řádu, a v neposledním všichni Potterovi. Chlapci by tu být nemuseli, ale raději vás uvidím tady, protože vy byste se potloukali po škole a nic nedělali. Gabrielo a Margareto, vy dvě budete plnit úkol společně s Corinou, i když to Moody řekl jenom Corině a Margaretě. A teď se přesuneme do komnaty nejvyšší potřeby, kde budeme trénovat.“
Po cestě ke komnatě se profesor Potter bavil s Corinou o tom, co tak dělají, když se neučí.
„Famfrpál, výlety do Prasinek, učení, však to znáte.“
„To jo, a nechtěli byste Soubojnický klub? Kdysi jsme tu měli jeden zavedený, ale jaksi to ztroskotalo na učiteli. Teď bych chtěl něco podobného zavést tady, ale nevím kolik lidí by se přihlásilo. Myslíš, že by to byl dobrý nápad, jak trávit volný čas?“
„Soubojnický klub? To by byl dobrý nápad. Naučit se nová kouzla, o kterých se ve škole ani nezmíní. Pane učiteli, nevíte jestli je dnes úplněk? Včera jsem na to zapomněla.“
„Ale ano, dnes už ano. Proč?“
„Jen tak, to abych řekla kamarádům,“ dořekla Corina a zastavila se před sochou kouzelníka, co učil trolly balet. „ Na co máme myslet?“
„Ty to tady znáš? Myslel jsem, že toto poschodí zavřeli kvůli smrti Brumbála?“
„On umřel tady?
„Ale ne, tudy pustil do Bradavic pan Malfoy Smrtijedy, kteří ho měli zabít. A mimochodem, mysli na cvičebnu magie.“
Cvičebnu magie, cvičebnu…přemílala si Corina v duchu, když procházela kolem prázdné zdi. Prosím, ať jsou tu dveře do cvičebny magie…  Stěna před ní se proměnila ve dveře se zlatou klikou, klíč v zámku cvakl a dveře s otevřeli. „Pojďte,“ zavolala na ostatní,  „mám vchod.“

 Lekce byla namáhavá. Profesor a jeho děti ji našetřili. Metali po ní kouzla jakákoliv síly, ale každé se od ní odrazilo a zasáhlo protivníka. Nebavilo jí to, a proto přešla do útoku. Hodina se zvrtala v malý kouzelnický souboj jeden proti deseti. Všichni byli potom zadýchaní, ale Corina ne. Profesor jí vykouzlil cvičného panáka a na něm cvičila všechna kouzla, která ji profesor zadal.
„Vážení, končíme a uklízíme,“ zavelel Potter. Všichni ho poslechli, i když někteří, jako třeba Tom a James, reptali. „Corino, jestli tu budeš chtít chodit cvičit, vem si s sebou i kamarády. A ukliďte tu po sobě.“
„Jasně, Harry, spolehni se. Kdy ohlásíš Soubojnický klub?“
„Nevím, příští týden? Musím se zeptat McGonagalové. Tak pojď, dnes už to stačilo.“
„Jo, já už jdu. Ale ty už běž, vidím, jak se těšíš na Ginny.“ řekla Corina profesorovi a zavřela za ním dveře.
Corina ještě hodinu cvičila. Když přestala, přála si , aby bylo v komnatě okno ven. Okamžitě se její přání splnilo. Oknem prosvítal měsíční svit. Měsíc byl zrovna schovaný za mraky, ale přesto svítil. Když začalo foukat, vystoupil zpoza mraků. Jeho moc ovládla Corinu, její metaformágské vlastnosti se spojily s Rovinou Tří měsíců a Corina cítila, jak jí tělem začíná proudit nová energie. V tu chvíli měla chuť udělat něco bláznivého. Vyšla z komnaty a namířila si to rovnou do haly školy. Dveře místnosti zmizeli a drželi její tajemství. Škola byla tichá, všichni žáci byly v postelích nebo se bavili ve společenských místnostech. Corina zapomněla na domluvenou schůzku s kamarády a bavila se. Celou halou proudila její energie a spojovala úžasně její vlastnosti. Zábradlí k nebelvírské společenské místnosti bylo obrosteno exotickými květinami. Vstupní dveře olízl mráz a zanechal na nich ornamenty. Dveře Velké síně vzplály zelenými a rudými plameny. Nikdo Corinu nevyrušoval. Svou fantazií tvořila mistrovské dílo. Stejně věděla, že ho nikdo nikdy neuvidí, ale mýlila se.
 Pod schodištěm stál užaslý Jack Aery a hleděl na krásku, kterou nikdy před tím neviděl. Zamiloval se do ní. Její smích mu připomínal bublající vodu. Schoval se jen tehdy, když byla kráska otočená k němu. Pohledem vytvářela krásu, kterou by měl někdo vidět.
Corina vytvářela své dílo opatrně. Podlaha se proměnila ve vodní zrcadlo. Lehký větřík čeřil vodní hladinu a pohrával si s květy a ohněm. Corina byla v transu. Měsíc však opět zahalili mraky a ona se přemístila pryč. Takže se Jack Aery, schovaný pod schodištěm, nedozvěděl, kdo byla ta záhadné dívka.

„Dobré ráno,“ pozdravila přítelkyně Kay, jakmile se probudila, „to byla noc!“
„Ale copak,“ zeptala se zvědavě Violet, „naši Růženku něco probudilo?“
„Jo, to něco bylo pořádně velký. Napřed jsem myslela, že to je Artur, ale bylo to mnohem větší. Člověk, asi. V té tmě jsem to nemohla rozeznat.“
„Nerušte mě, chci spát!“ okřikla Corina své kamarádky, „jsem celá rozlámaná. Jako bych celou noc nespala.“
„Někdo by si zasloužil titul „Spáč dne“,“ škádlila Kay Corinu, „copak jsi v noci dělala?“
„Víš, že ani nevím. …Vsaď se, že budu na snídani dřív než ty!“
„Nebudeš a sázku přijímám. Tři…dva…jedna…teď!“ Corina vystřelila z postele rychlostí blesku. Za pět minut už byla oblečená a pádila skrz tajný vchod do společenské místnosti k jídelně. Kay zaostávala jen o pár kroků. Už ji pomalu doháněla, když uslyšely vzrušené hlasy spolužáků před jídelnou a hlas profesorky Weasleyové. „No tak pokračujte do jídelny, tu není nic k vidění! Každému, kdo se tu zastaví a bude hloupě civět, odečtu pět bodů! Richie, mínus pět bodů Zmijozelu, Kaarová, mínus pět Mrzimoru… No tak, padejte…!“
Když došli k jídelně, uviděli to, co spolužáci okoukávali. Vstupní hala byla, jako by si ji podal v noci nějaký malíř. Corina si na něco jen matně pamatovala. Jenže jen to, že v deset hodin cvičila s profesorem Pottrem a dětmi a potom měla okno a potom ráno, kdy se probudila úplně rozlámaná. Nic víc, nic míň.
„Páni, Corino, podívej!“ vypískla vzrušeně Kay s Violetou, „hned to tu vypadá útulněji!“
Corina postřehla malý otvor v místě, kde byly obrovské vstupní dveře do Velké síně, které momentálně olizovaly zelené a rudé plameny. „Mám to!“ vykřikla radostně.
„Zapockijová, McLondonová, Lambethová, ať už jste v jídelně!“ zakřičela Weasleyová „A honem! Nebo vám strhnu každé pět bodů!“
„No jo, už jdeme. To člověk nadělá kvůli podívání!“ mumlala si po vousy Violet.
„LAMBETHOVÁ! Neštvi mě!“ křičela Weasleyová.

V jídelně bylo živo. Všichni probírali ranní podívanou a jídelna byla jako úl. Teprve přílet sov rozruch trochu uklidnil. Corina se podívala k zmijozelskému stolu. Zamyslela se, málem shodila džbánek s pomerančovým džusem a sklenici s třešňovou marmeládou. Z myšlenek ji vytrhl teprve Denis O’Neil.
„Corino, konvici s mlékem, prosím.“
„Co? Mléko? Na! A to si ho nemůžeš přivolat? Rušíš mě!“
„No tak promiň.“ omluvil se O’Neil a s Ryanem a Andym začaly probírat famfrpálový zápas.

 


Třetí kapitola


Pátá kapitola
Žádné komentáře