And who am I ? That's secret I never tell...

Každý jednou dojdeme na místo, ze kterého není návratu...

Vyvolená

Kapitola 3

Poslední přání
„A, už jste tady. Našli jste ji?“ zeptal se Moody ve dveřích stojící Weasleyovou.
„Ano, Moody. Je tady, čeká za dveřmi.“ odpověděla Moodymu Hermiona Weasleyová.
„Ať ji sem Ron přivede, prosím. Už mi nezbývá mnoho času.“
Corina se začala bát. věděla, že Moody byl vynikající bystrozor, dokud ho Smrtijedi při Voldemortovi pádu málem nezabili. Teď ho má vidět na smrtelné posteli. Nesnášela ten pohled. Viděla umírat babičku a vlastní rodiče. Vlastně si z té nehody nepamatuje mnoho, byla malá. Jen se od nevlastních rodičů dozvěděla, ze ji matka sila ochránit mocným kouzlem, že je metaformágem, což se dozvěděla tak zhruba před dvěmi hodinami, a že se narodila v Rovině Tří měsíců.
„Pojď sem, děvenko,“ zavolal jí stařeckým hlasem Moody, „neboj se mě. Konečně tě vidím. A teď to řeknu tobě i všem ostatním. Dědičkou mého majetku v závěti jsem uvedl právě přede mnou stojící Corinu Zapockijovou, vlastním jménem Amy Jacobová. Asi se divíte, jak jsem mohl vědět, že se tak jmenuje a natož pak její vlastní jméno. Drazí přítomní, všichni Weasleyovi, manželé Potterovi,“ Corina si všimla, že se profesor Potter stihl přemístit z Prasinek, kde cesta vlaku končila, do bystrozorova domu, „Tonksová, Lupine, chtěl jsem vám říci, že Amy, tedy Corina, je moje vnučka.“ Místností zavládlo ticho. „Ano, nikdy jsem vám neřekl, že jsem měl dceru. Vlastně tři dcery.  Nechtěl jsem se o nich bavit, protože už zemřely. Corinina matka zemřela tragickou smrtí. A vlastně jsem se nikdy nebavil o své rodině.  Corino, jelikož je zvykem splnit umírajícímu poslední přání. Přál bych si, aby jste společně s Margaretou, mou druhou vnučkou, dokončily to, co jsem já nestihl. Děvčata, tímto vás prosím, vypátrejte vraha tvé matky, Amy, a pomstěte se mu.
Zbývá mi už říct jen sbohem přátelé, měl jsem to tu rád.“ S těmito slovy se Moody naposledy nadechl. S tečkou na konci věty zemřel.  Corina se rozbrečela, i když nevěděla proč. I když Moodyho vlastně moc neznala, cítila se v jeho domě v bezpečí. stejně to bylo i s Margaretou, drobnou holčičkou klečící s Moodyho rukou ve svých prstíkách. Corina viděla paní Potterovou, jak plačící dívenku odvádí pryč z pokoje. Cítila ruku na svém rameni. Slyšela hlas vysokého rudovlasého muže. Věděla, že musí z pokoje pryč.
V kuchyni jí uvařila žena jménem Tonksová horký čaj a vykouzlila pár máslových sušenek a sklenici malinové marmelády. Lupin, malý, postarší chlapík ve velmi obnošeném oblečení si sedl vedle Coriny a začal si s ní povídat. Jakoby jí v tu chvíli spadl těžký kámen ze srdce, ale smutná byla pořád. Když ji Lupin vyprávěl vtipy, jen se trochu pousmála a vzala si sušenku namazanou marmeládou a srkala po troškách čaj.
„Corino,“ oslovila jí Ginny Potterová, „jelikož jsi dědičkou domu a všeho, co Moody vlastnil, včetně bankovního konta u Grinngotů, chtěla bych ti předat klíček od trezoru , na,“ řekla Ginny a podala jí klíč.
„Děkuji, kdybych jen věděla…, je mi líto, že jsem ho nepotkala dřív. Paní Potterová, není Margareta trochu malá na chození do Bradavic?“
„Ale, broučku. My se s Harrym a Margaretou do Bradavic stěhujeme. Dům hlídá Vinny, děda a babička Weasleyovi a ještě tam bude Ronald,“ a ukázala na vysokého muže. „Navíc, Margareta umí polovinu kouzel s pátého ročníku. Jen je trochu mladá na zkoušku NKÚ a znáš její bratry? Jamese, Siriuse a Remuse? Tak ti dělají zkoušku NKÚ už letos, i když ji mají vlastně dělat až příští rok. A to už zvládají polovinu kouzel na OVCE.“
„Páni, po kom jsou tak chytří?“
„Hm, to je tak trochu záhada. A teď běž, ať nezmeškáš uvítací hostinu. Harry, přemístěte se zpátky. Já z Margaretou dorazím během dne.
„Dobře,“ řekl profesor Potter a políbil manželku na rozloučenou. S Margaretou se rozloučil tak, že jí dal pytlík Maxi želé hadů z Medového ráje, kteří po ukousnutí mění barvu hlavy na jakou příchuť chcete, a přemístil se společně s Corinou do Bradavic na uvítací hostinu.

Na školních pozemcích byl klid. Slunce už zapadalo a ozařovalo skleníky svou oranžovou září. Corina kráčela vedle profesora Pottera po štěrkové cestičce, která vedla směrem od Bradavic k Prasinkám. Jenže teď nešli pryč ze školy, ale přicházely.
„Corino, členové Řádu si myslí, že bys měla chodit na speciální cvičení. Musíš se hodně naučit v Obraně proti černé magii, protože v hodinách probereš asi jenom čtvrtinu, a v lektvarech. Samozřejmě, že ti s Hermionou, tedy profesorkou Weasleyovou pomůžeme. Se mnou se budeš scházet každé pondělí v osm hodin. A s Weasleyovou každou středu po hodině lektvarů.“ řekl Potter Corině. „No tak honem,“ popoháněl Corinu, „ať stihneme zařazování.“

Velká síň vypadala nádherně. Letos si daly záležet, protože ředitelka McGonagalová odchází do důchodu. Na její místo nastoupí mladý Potter, dosavadní učitel obrany proti černé magii. Magický strop, který Corina znala jen zamračený, byl nyní bez jediného mráčku a Velká síň byla zalita světlem. U stolů bradavických kolejí bylo rušno. Když Corina vstoupila do Velké síně, studenti se k k ní otočili. Po zjištění, že Corina je jen bezvýznamný student, se opět pustili do rozhovorů. Když Corina procházela mezi havraspárským a zmijozelský stolem, slyšela Leona Malfoye, jak vypráví svým kamarádům vtípek, aby ji zesměšnil. Hlasitý smích všech zmijozelských u Malfoye potvrdil úspěšnost jeho vtípku. Corina začala Malfove vraždit pohledem. Novým zjištěním bylo, že Leon Malfoy nadal svému bratrovi Lucienovi.
„Ty… blbe, přestaň mě lechtat!“
„Copak ti něco dělám?“
Corina se div neudusila smíchy. Myslela přesně na to, aby se Malfoy začal nekontrolovatelně smát. Teď se zaměřila na svého úhlavního nepřítele, se kterým se nenávidí už od té doby, co nastoupili do Bradavic, Jacka Aeryho. Přála si, aby zažil bolest, na kterou jen tak nezapomene. Jack Aery se začal ošívat. Skrčil hlavu mezi ramena a držel si ji rukama. Neslyšel, na co se ho ptají přátelé, chtěl se zbavit té hrozné bolesti. Když pootočil hlavu, uviděl Corinu s vítězným úsměvem na tváři. Všiml si soustředěného výrazu jejích očí a pochopil, že by si sní neměl jen tak zahrávat.

„No tak, Corino, nestůj tam tak a pojď si sednout,“ volala Corinu Violet. Dívala se na ni s překvapeným výrazem. „To tys Malfoyovi a Aerymu udělala to, co jsme teď viděli?“
„Nemůžu za to, jen sem chtěla, aby se jim něco stalo! Přísahám,“ bránila se před svými kamarády.
„Kde jsi vlastně celou dobu byla. Mysleli jsem, že v Prasinkách vystoupíš, ale ty nikde. Ptali jsme se profesora Diggse, co učí astronomii a on nám řekl, že v profesorském vagonu už nikdo není.“ zeptala se Coriny Kay. „Nechceš nám něco říct?“
„No tak jo, když jinak nedáte. Ale je to tajemství, rozumíte?“ Všichni na ní viseli pohledem. „Víte jak jsem narychlo opustila kupé a spěchala jsem zpátky za paní Potterovou? Potom jsme se přemístili do jedné malé vesničky a tam mě profesorka Grangerová a paní Potterová zavedli do domu, kde žil můj pravý děda. A víte, kdo to byl? Nevěřili byste tomu, jsem vnučkou Alastora Moodyho. On mi svěřil tajemství a pověřil mě a malou Margaretu Potterovou zvláštním úkolem. Nevím, jestli o něm můžu mluvit, ale každé pondělí musím chodit na speciální hodiny k Potterovi a ve středu po lektvarech k Weasleyové.“
„Páni, to vypadá na dobrodružství. Proč jsi mluvila o Moody v minulém čase, copak on …“ zeptal se zvědavě Andy.
„Hm, smutné, co? Sotva poznám svou pravou rodinu a už ji zase ztratím.“
Během tohoto rozhovoru proběhlo zařazení nových žáků do kolejí, naši přátelé to zase jako loni propásli. Letos poslouchaly zajímavé vyprávění, loni museli strávit první týden na ošetřovně kvůli kouzlu, které na ně seslali Aery a jeho parta. Když Corina skončila vyprávění, všiml si Ryan, že jídlo je už na stole a žáci byli zařazení do kolejí. Hned se postili do jídla a Corina jim líčila, co všechno zdědila a co jí Moody svěřil.

Po jídle pronesla McGonagalové svou poslední uvítací řeč. „Vítejte, studenti. Opět začal nový rok a my jsme se tu sešli. Mnozí jistě víte, že letos odcházím do penze. Na moje místo nastoupí váš nový učitel Obrany proti černé magii, pan Harry Potter,“ otočila se a ukázala na něho, „a na volné místo učitele Lektvarů nastoupí paní Hermiona Weasleyová,“ opakovala to samé co u Harryho Pottera. „Teď mi nezbývá nic jiného než vám popřát hodně štěstí v novém školním roce.“ Ředitelka ukončila proslov posadila se do křesla. Velkou síní se rozlehl hlasitý potlesk. Studenti vstali a postupně odcházeli do svých společenských místností. Zmijozelští dolů do sklepení, Nebelvírští do jižní věže, Mrzimorští do sklepení západní věže nad učebnou astronomie a Havraspárští se odebrali do své společenské místnosti v severní věži, pod kterou byla bájná Tajemná komnata, kterou upravili. Nyní sloužila jako dívčí ložnice Havraspáru.

 

 

Druhá kapitola


Čtvrtá kapitola
Žádné komentáře