And who am I ? That's secret I never tell...

Každý jednou dojdeme na místo, ze kterého není návratu...

Vyvolená

Kapitola 21

Nový osud
Violet se přemístila do bezpečí. Blížila se hodina, kdy se měli sejít s Lyonelem. V kuchyni seděli Ryan, Jack, Dennis, Andy, Kay a Corina. Šest lidí, kteří se chystali na poslední souboj. Hodiny odbily poledne.
"Můžeme jí," dala povel Corina a vyšli na zahradu, kde na ně už čekal Lyonel se svými přáteli.

Uprostřed stála nesourodá skupinka osob. Mezi mini vynikal Lyonel, Corinin bratr. Něco svým společníkům říkal, ale když byla CXorina tak blízko, že by je mohla slyšet, zmlkl. Podívala se na ni pohledem, jaký měla poslední dobou i ona.
Lyonel měl na sobě tmavě zelený hábit, světle zelenou košili a černé kalhoty. Zvlášť se na své vítězství připravoval. Nevěděl, jak to skončí, ale věřil si.
"Sesřičko," pozdravil Corinu.
"Lyoneli, jsi tu včas," přivítala ho Corina.
"Začneme?"
"Jaká jsou pravidla?" zeptala se .
"Pravidlo první: Žádná pravidla nejsou. Používej si magii jako chceš. Tři, dva, jedna, TEĎ," vykřikl Lyonel a zaútočil na Corinu.
"Petrifikus totalus!"
"Protego! Catacombos!"
"Filamento! Dellirio!"
"Protego maximo! Grasiossa!"!
Kolem přihlížejících létaly blesky a jiskry. Paprsky jejich kouzel se protínaly a vytvářely jiné kouzla, která poletovala všude kolem. Vzduchybyl plný magie. Corina hluboce dýchala. Musela uhýbat Lyonelovým kouzlům. Z pravé ruky ji tekla krev.
"Adava kedavra," vykřikl poslední kouzlo Lyonel. Byl dopálen na svou sestru a čekal, jak bude reagovat. Víceméně očekával, že Corina zemře. Zelený parsek se k ní nebezpečně přibližoval. Nikdo ani nehlesl, i když se jejím přátelům chtělo křičet.
"Ëste adientö maximo lästö!" Corina použila kouzlo poslední záchrany.
Jejich kouzla se spojila a vytvořila koem nich zelenou modrou klec. Lyonel byl bezmocný. A Corina taky. Oba dva se nechtěli vzdát a nutili své hůlky vykonat jejich kouzla. Hůlky se vzpouzeli. Nechtěli jít proti sobě. Nakonec byla vůle jejich majitelů silnější a kozla se střetla. Došlo k výbuchu. Nikdo nepřežil. Vzduch byl nasycec pachem spálené trávy a masa.

Na druhém konci Anglie se rozplakalo malé dítě. Dítě, které poznalo, co se stalo jeho rodičům. Od teď byl Sawyer Aery sirotoek a stal se z něj Sawyer Coote.
"Je konec," pomyslela si Violet. V nátučí držela pláčícího Sawyera. V kočárku před sebou vezla dvě holčička - dvojčata. Vedle ní poslušně postával Sebi.
"Muselo to tak skončit, drahá Violet," promluvil Potter. Objevil se těsně vedle ní. "Jedni umírají, protože musí, a druzí umírají, protože se to od nich očekává. Corina věděla, že když použije tohle kouzelo proti černé magii, nepřežijete to. Neměla ny výběr."
"Ale proč mě tam nechtěla?"
Potter se usmál. "A kdo si myslíš, že by vychovával ty bezbranné děti? Myslíš, že s tím, co jim bylo dáno do vínku, by je mohl vychovávat někdo jiný? Ty jediná znáš Corinino tajemství. Ty jediná ho smíš předat následující generaci."
"Já.... Vím. Ale jak mám vychovávat čtyři děti?"
"Pomůžeme ti. Dostaneš se pod ochranu Fénixova řádu. A děti taky. Neboj se."
"Ne, to se teda nebojím," řekla mu. "Nemohl byste mě nechta o samotě? Musím si to všechno urovnat v hlavě."
"Jasně. A nezapoměň, vždy je naděje." S těmito slovy zmizel.
Violet si povzdychla. Vyhledala lavičku a posadila se na ni. Sawyera položila opatrně ke dvojčatům do kočárku. Sebi se posadil vedle ní. Lehce ji zatahal za rukáv pláště.
"Kde je tatínek?" zeptal se ji?
Vlily se jí slzy do očí. Jak mohla tomu ubohému chlapci říct, že tatínka nikdy neuvidí. Že jeho táta je mrtvý. A sním i ti lidé, které měl tak rád. Nechalala proud slz, aby ji zmáčel tváře a modrou košili pod pláštěm.
"Mami, kde je tatínek?"
"Broučku," pohladila ho po tváři, "tatínek se už nevrátí," oznámila mu tišše?
"On šel do nebíčka?"
Violet přikývla.
"Uvidím ho někdy?"
"Ano, zlatíčko, uvidíš. Ale... Nedáme si zmrzlinu?"
Sebi nadšeně přikývl. Zmrzlinu miloval. Violet se postavila. Uchopila kočárek a s malým chlapcem vyrazila vzstříc novému osudu.

Kapitola 20

Žádné komentáře