And who am I ? That's secret I never tell...

Každý jednou dojdeme na místo, ze kterého není návratu...

Vyvolená

Kapitola 20

Sídlo
"Och, ten je nádherný," rozplývala se Kay nad malým Sawyerem. "Nemohla bych si ho nechat?"
"Ne, nemohla, Kay," odpověděla jí Corina. Co se vrátila z porodnice, byly u ní Kay a Violet každý den.
"A nemohla..."
"Ne, nemohla..."
Dnes to už bylo snad po sté, co se Kay rozplývala nad Sawyerovou krásou a prosila Corinu o to, aby si ho mohla nechat. Kromě děvčat se občas stavovali i Dennis, Andy a Ryan. Domlouvali se s Jackem na pánských jízdách, pomáhlali Corině hlídat Sawyera, i když pravdou bylo, že na to tu častěji byla Kay, a vymýšleli úkol, ve kterém by Corina porazila Lyonela.
Často chodili spát až pozdě v noci, nebylo výjimkou, že všichni u Jacka a Corinay nocovali.

"Sakra, každý den je tu čím dál tím víc lidí. Štve mě to," stěžovala si Corina Jackovi. Viděla ho po dlouhé době, protože Jack byl na služební cestě v Maroku, odkud jí přivezl nádherný, ručně malovaný hedvábný šátek.
"Jak hodně lidí. Vždyť sem chodí jej Kay, Violet, Dennis, Andy a Ryan?"
"No právě. Mám z nich už ponorku. Chci někam vypadlout nebo nejlíp úplně zmizet. Městský ruch mě vyčerpává a navíc, Sawyerovi by to taky prospělo."
"Už vím, kam vypadneme. Sbal si jen to nejdůležitější. Za pět minut odjíždíme"

Přemístili se před honosné sídlo obklopené stromy, zahradami a vodou.
"To je nádhera," vykřikla Corina, když vystupovala z černého VW s malým Sawyerem v náručí.
"Vítám tě v honosném sídle rodiny Aeryové. Chovej se jako u nás doma."
Dveře se otevřeli. Slyšela, jak někdo k nim kráčí po štěrkové cestičce. Jack to zaregistroval taky. Zamkl auto a otočil se ke Corině.
"Corino, představuju ti Briana Marse, věrného služebníka Aeryů. Briane, tohle je moje žena Corina a syn Sawyer."
"Těší mě, paní. Vítám vás ve Větrném domě," uvítal ji neviditelný.
"I mě těší, ale ...."
"Ne, nejsem such. Může ze to špatně vyvedené kouzlo. Nechtěl jsem vás polekat," omluvil se neviditelný.
"To je dobré, pane Marsi," řekla mu. Otočila se k Jackovi. "Můžeme jít dovnitř. Je už chladno."
Pokynul ji ke dveřím. Nabídl jí rámě a ona se do něj zavěsila. V druhé ruce držela malého Sawyera.

Vnitřek domu byl prostě zařízený. Hala, do které vstoupili, dominovalo dlouhé schodiště. Nikde nebyl žádný obraz. Čekala, že tam bude všude prach, ale mýlila se. Všuse bylo čisto a nikde nebyly pavučiny.
"Mohla bych dostat pokoj jen pro sebe?"
"Samozřejmě, drahá. Briane, odveď ji prosím do matčiny ložnice."
Neviditelný jí nabídl rámě, ale ona zdvořile odmítla. Kráčela za ním p oschodišti a potom dlouhou chodbou až na konec. Před zlatě zdobenými dubovými dveřmi se Mars zastavil. Odemčel jedním z mnoha klíčů dveře a nechal Corinu, aby si dál poradila sama.

Ráno sešla dolů a hledala kuchyni. Párkrát špatně odbočila, ale nakonec se do kuchyně dostala. Měla báječnou náladu. Malého Sawyera odložila v přenosné sedačce na stůl a hledala ledničku.
"Dobré ráno, paní," pozdravil ji Brian.
"Dobré, pane Marsi. Nemůžete mi říst, kde tu najdu ledičku?"
"Moment... Walencio!" Lednička se objevila vedle ní.
"Tak to si budu muset zapamatovat," broukla Corina. "Mohu udělat snídani i pro vás, pane Marsi?"
"Ne, děkuji, už jsem snídal," odmítl zdvořila Brian.
Nic dál neříkala. Chystala snídani a občas se podívala na svého spícího andílka. Kdyby tak věděl, co ho v budoucnosti čeká.
Uvařila si čaj a namazala si několik toustů. Všechno to naskládala na podnos a vrátila se zpátka do svého pokoje.
Na dveře pověsila cedulku NERUŠIT a pustila se do práce.
Oblékla se do tmavě fialových šatů a snědla snídani. Z kufru pod postelí vytáhla tucet svíček a všechny je rozestavikla do kruhu kolem sebe. Sedla si doprostřed a začala meditovat. Za chvíli se ocitla v dobře známé zemi.

"Vrátila ses," přivítala ji Věštkyně.
"Vítej, Eranio," pozdravila ji Monsaw.
"Potřebovala bych pomoc. Cítím, že se blíží konec všeho, co se pokouším vybudovat pro lepší budoucnost svého syna. Vím, že zdědí moji roli, ale ... já nevím. Nebude to jeho boj."
"Já vím. Jen se stane vlastní matkou. Ale ty už tu nebudeš, aby mu to všechno vysvětlila. Vyber si toho správného člověka, který se o něj po tvé smti postará."
"Osud mi nedává na výběr. Sawyera bude vychovávat Violet. Sama má děti o něco starší než je Sawer a je to moje nejlepší kamarádka. Nemohli byste ho propřípad ještě něčím ochránit? Sama si na to netroufnu. Bojím se, že mu ještě přitížím."
"Vol slovíčka v elfštině. Kouzla v elfštině jsou nejmocnější ochrana."
"Děkuji, Věštkyně. Tvé rady mě drží při životě."
Probudila se. Věděla, že její rozhovor mohl slyšet kde kdo, ale bylo jí to jedno. Nikdo neuměl elfštinu tak dobře jako ona.

Každý den navštěvovala zemi Mala-il-lan. Přemýšlela o slovech, která nad svým synem vyřkne. Byla z toho všeho vyčerpaná. Každý souboj s Lyonelem z ní vyčerpával tolik vzácnou energii. Sawyerovi se věnovala s vypětím sil. Občas se nachytala při to, jak usíná u snídaně, večeři, setkání s přáteli.
ČÍM dřív se blížil Poslední souboj s bratrem, tím bylo v domě víc lidí. Staří přátelé tam už dokonce bydleli. V domě vládla veselá optimistická nálada. Corina se toho veselí nezúčastňovala. Uzavírala se dos svých pokojů, které rozšířila z jednoho na pět, a hovořila s Věštkyní. Od té doby, co ji ten neviditelný nachytal, ji pomáhal. Před Ryanem mlčel jako hrob. Zapisoval jí různé kombinace elfských slov, na které s Věštkyní přišly. O Sawyera se teď začala starat Violet. Corina všem oznámila, že v posledním souboji zřejmě zemře, ale nikdo ji nechtěl opustit.

Poslední týden v sídle byl naplněn očekáváním. Corina dokončovala kouzlo, které mělo ochránit Sawyera v budoucnosti. Sepisovala dopis, který mu měl být předán, až mu bude sedmnáct. Předala ho do úschovy Potterovi. Snažila se užívat si posledního týdně jejího života. Mazlila se se svým synem, co to šlo, a dávala mu dárky.
Den, kdy se měl uskutečnit poslední souboj nastal. S raním svítáním vstala i Corina. Pohladila po vláskách malého Sawyera, který spinkal v postýlce vedle ní.
"Budu tě milovat," zašeptala. "Nezapoměň na nás.
Síla a moudrost je v nás všech, ale jen ti nejlepší se stávají vůdci a využívají tyto dary naplno. Stateční nikdy neumírají. Nechť jsou jejich kroky na jejich cestě životem lehké," dokončila kouzlo. Třikrát se dotkla Sawyerova čela a naposledy ho políbila. Otevřela dveře, za kterými stála Violet.
"Je mi divně, Violet. Ať na nás nikdy nezapomene, prosím."
"Neboj, se, stateční nikdy neumírají." Vzala si malého Sawyera do náručí a přemístila s edo jíelny, aby se rozloučila se svým manželem a Jackem.

Kapitola 19

Kapitola 21

Žádné komentáře