And who am I ? That's secret I never tell...

Každý jednou dojdeme na místo, ze kterého není návratu...

Vyvolená

Kapitola 19

První utkání
Už několik nocí se Lyonel nabourával do Corininých snů a uděloval jí pokyny. První zápas, Lyonelův, se neúprosně blížil. Datum stanovila na jarní slunovrat, což byl pro kouzelníky magický den. Sawyerův přichod na svět se taky neúprosně blížil. I když Corinino břiško nebylo moc velké, byla v sedmém měsíci. Nechápala, proč vybral zrovna tohle datum. Myslela, že s eji chce jen vysmát. Vysmát se tomu, že ona s sebou poslední dobou tahá všude, kam vkročím, Sawyera v bříšku. Vysmát se tomu, co on nikdy nedokáže: Posatvit se staršímu, zkušenějšímu protivníkovi a navíc bratrovi.

-Proč jsem tě nemohl několik dní kontatktovat? ptal se zvědavě.
-Proto. odpovídala mu Corina sebevědomě.
-Víš, že se jinak nedovíš o mém úkolu.
-TVŮJ úkol. Jako bych toho neměla až nad hlavu. Kdy? Kde? Jak?
-O slunovratu. V Příčné. Kouzelnický souboj. Sekundanta s sebou.
-Já ale ...
-A doufám, že to nebude ten tvůj Jack.
Vysmíval se jí.
-... nemám hůlku. Nepoužívám ji. Dokončila to, co mu chtěla říct.
-Oooo, plus pro mě. Zaradoval se Lyonel.
-Myslíš?
A probudila se.

Jack už její noční schůzky s bratrem ignoroval. Co se první zápas blížil, házela sebou Corina v posteli čím dál tím častěji. Nehledě na to, že byla těhotná. Večer usínal úplně unavený. Ale ráno vstával svěží. A tak to šlo už hezkých pár měsíců po sobě. Vlasně od té doby, co zjistil, že je Corina těhotná. Taky ho povýšily. Nyní pracoval jako náměstek ministra. Vydělával docela dost. Mohl zabezpečit dobře sebe, Corinu, malého Sawyera a ještě by  si mohl každý týden koupit luxusní dům v centru Londýna. Luxusních domů mohl mít nejméně deset, ale byl chytrý. Část své výplaty nechával u Gringotů v trezoru, který se po znovuseznámení s Corinou zřídil. Měl důvod.

Corina pilně vybírala a uvažovala nad svým sekundantem. I když ji Violet srceryvně prosila, vybrala si nakonec Andyho. Na to, že by ho ten, kdo ho neznal, považoval za němého, uměl výborně ovládat kouzla. Požíval je každý den.

"Vítej, sestřičko!" pozdravil Lyonel při příchodu Corinu.
"I já tebe," odpověděla mu, ale sama pro sebe dodala, "zmetku." Teprve teď si všimla, jak její bratr vůbec vypadá. V jejich snových setkáních se ukrýval vždy jen ve stínech. Stihl si sice nasadit kápi, než k němu došla, ale i rtak si jeho vzhledu všimla. Nevypadal vůbec jako ona. Měl dlouhé černé vlasy, tmavě hnědé až černé oči, křivý nos, Corina si domyslela, že ho musel mít zlomený, a na spánku měl vytetovaného draka.
"Jsi tu bzro," ozval se Lyonel.
"Ale ty ještě dřív. Někdo by si mohl myslet, že chceš bojovat nepoctivě."
"Co si to o mě myslíš. Já dbám na přesné dodržování zásad."
"Já vím, ale.... mohla bych se zeptat, jak dslouho jsi byl zavřený v tom tvém paláci?"
"Proč se ptáš?" zeptal se jí.
"No, nejspíš nevíš, že se tradiční kouzelnické turnaje a jejich prasvidla tak..." zamyslela se, "před patnácti lety změnila."
"Cože?" zeptal se nevěřícně Lyonel. "Kecáš! A navíc mi s těmi tvými řečmi někoho připomínáš. Byla taky tak chytrá. Už vím... připomínáš mi naši matku. Byla taky tak chytrá. Nikdy si však nevšimla, že to já jsem zabil otce a ji se pokoušel taky tolikrát zabít. Och, už skoro zapomínám na dobu, kdy to bylo tak krásné." Myslela si, že se zasmil. Čím více pravd se dozvídala o své rodině a svém bratru, tím více byla Bohu vděčná za to, že ji vychovávali Zapockijovi. Pokračoval. "A víš, kdy jsem založil Zatracené?"
Zavrtěla hlavou. Netušila to. Nikdy nevěděla, že má bratra. A nikdy nevěděla nic o organizaci Zatracení.
"Když ses narodila, sestřičko. Zatracení vznikly jen díky tobě." Zasmál se. Škodolibě. Skupina lidí, co tam byla s ním, se taky hlasitě smála. Corina ani Andy se nesmáli.
"To mě chceš porazit tím tvým pochlebováním?" poznamenala ironicky Corina.
"Já myslel, že se napřed trochu uvolníme..."
"Ty myslíš," nahodila Corina.
Dělal, jako by to přeslech. "...Vytáhni si hůlku, měli bychom se držet starých tradic."
Vytáhla si vypůjčenou Violetinu hůlku. Svou nepotřebovala a ani nevěděla, kam ji vlastně dala. Beztak Violetinu hůlku nehodlala použít. Měla sloužit jen jako maskování.
"EXPEDIMENTO!" vykřikl Lyonel. Odzbrojujícím kouzlem ji přistihl nepřipravenou. Hůlka ji vyletěla z ruky a přeletěla nad její hlavou na druhý konec ulice.
Nevadilo jí to. Zamumlala pár tichých, skoro neslyšných slovíček. Kouzlo prioniklo Lyonelovým štítem a zasáhlo ho. Zepotácel se, ale rovnováhu neztratil.
Co to bylo?" zeptal se vystrašeně.
Neodpověděla.
"REDUKTO MAXIMO!" vykřikl naštvaně Lyonel.
Kouzlo zastavil Corinin štít.
Bylo na ní, aby zaútočila. Zvolila jinou kombinaci pečlivě naučených elfských slovíček. Opět kouzlo proniklo Lyonelovýcm štítem. Tentokrát se však Lyonel zakymácel a upadl.
"Jak to děláš?"
"CO"
"Krucinál... Moje setra kouzlí bez hůlky a nepřipadne jí to divné."
"Proč?" odpověděla ju s klidem.
"CATAPULTO!" vykřikl Lyonel. Vyčkal až do okamžiku, kdy bezpečně věděl, že Corina nebude hlídat svůj štít. Měl pravdu. Corina si ho prohlížela a vůbec si nevšímala, co Lyonel dělá. Kouzlo ji zasáhlo do prsou, ale Corina neupadla.
Naštvala se. Změnila svůj vzhled. Z naivní šedé myšky se stala dokonalá žena.
Lyonel všechno pochopil. Jeho mladší setra je metaformág.
"Tak... O téhle vlastnosti jsem nevěděl. Co ještě skrýváš."
"Nic."
"Tohle kolo jsi vyhrála, pískle. BRAVO!" zatleskal a zmizel i se svými přisluhovači.

"Ale..." otočila se Corina k Andymu. "No nic," mávla rukou, "další kolo je na nás."
"Hm, přitakal zamyšleně Andy, "jsi úplně jiná než tvůj bratr."
"To si piš!"

"Tak jak to šlo?" zeptal se Jack, když se Corina s Andym přemýstili do jeho bytu.
"Dobře, ale přišli jsem o jednu výhodu," oznámila mu Corina. "Lyonel zjistil, že umím kouzlit bez hůlky. Docela dost jsem ho tím překvapila."
"Přoč máš zase tu podobu?" zeptal se jí Ryan.
"Jakou?" zeptala se ho Corina. Vzpomněla si. Nebyli ještě zvaklí, aby se před nimi pohybovala v její skutečném JÁ. "Teď je to O.K.?"
"OK ale ještě ty uši."
Mávla rukou. Zakryla je vlasy a zapojila se do rozhovoru.
"Tak jaký bude tvůj úkol?" vyzvídal Ryan.
"Nevím, pokrčila rameny Corina. "Máš nápad?"
"Nevím. Možná. Tedy, je to trochu mírně složitější. Musím to ještě promyslet."
"Tak spěchej," popochnala ho Violet. "Máme málo času?"
"Kolik vůbec," zeptal se Jack Coriny.
"Měsíc," odpověděla mu.
"Krátká to doba."
"Já vím."
"Tak to abych si pohl," konstatoval Ryan.
"To jo," odkývlu mu všichni.)

Kapitola 18

Kapitola 20

Žádné komentáře