And who am I ? That's secret I never tell...

Každý jednou dojdeme na místo, ze kterého není návratu...

Vyvolená

Kapitola 18

Nic
Corina seděla v Jackově bytě stejně jako Jack, Dennis, Ryan, Kay, Andy a Violet s Margaret. Po tom, co se Violet vrátila z nemocnice, byla zapálenější. Chtěla dostat Corinina bratra stůj co stůj a ostatní se jí v tom pokoušeli zabránit. Byl to Corinin úkol. Corinin a Margaretin. Byt ro už skoro měsíc od Sebiho únosu a od doručení vzkazu. Zatím se však Lyonel neozval a ani se nijak nepokusil Corinu zkontaktovat a ani nevrátil Sebiho.
"No tak nic. Pro dnešek končíme, vážení. Díky za pomoc!" ozvala se Corina, když hodiny odbili půlnoc.
"Nezdá se mi, že bychom ti nějak pomáhali," řekl Dennis.
"Zatím jsme nic kloudného nevymysleli," řekla Kay.
"Ale pomáháte. Sedíte tu se mnou a lámete si hlavu nad něčím, co vůbec není vaše věc." povzdechla si Corina.
"JE to naše věc," opravila ji Violet. "Nevzpomínáš si? Ten tvůj povedený bratříček mi unesl syna."
"Jo, unesl nám syna." vložil se do diskuze Ryan.
"No tak jo. Nám unesl syna." přitakala Violet.
"A tebe v tom navíc nemůžeme nechat samotnou. To bys byla pořádná matka, kdybys své dítko vystavila nebezpečí." ozvala se Margaret.
Corina si povzdechla. Nějak rychle zapomínala, že je ve čtrvrtém měsíci těhotenství. A přátelé jí to připomínali. I když jí bříško rostlo čím dál tím víc, neměla problém s věcmi, které normálně dělala. Karate, judo a jógu. Taky se konečně přestěhovala k Jackovi. Sice jí nějakou dobu trvalo, než si posbírala všechny věci, které se postupem času zatoulali do nejnemožnějších koutů domu. Třeba pouzdro na hůlku, kterou už beztak nepotřebovala, našla zapatlané od marmelády v Sebiho pokojíčku. Občas ale přespávala s Kay u Violet, to když si pánové dělali pánskou jízdu.
"Hm." odpověděla jí Corina. "A nezapomeňte, zítra v pět ve Staru."
"Co se bude dít?" zeptala se Coriny Kay.
"Snad jsi nezapoměla?" poškádlil jí Andy, který až doposud seděl tiše jako pěna.
"Ha, ha, ha, ne fakt, co se bude dít?" zeptala se podruhé Kay.
"Ach jo, Kay, zítra mám narozeniny. Zase." odpověděla jí Corina.
"Ach tak. Já myslela, že to bude něco důležitého."
Corina po ní hodila okrasný polštářek z pohovky. Kay se mu vyhla a polštář trefil vázu za ní.
"Ajajaj!"
Jack se jen zamračil. Byla to totiž starodávná váza po jeho babičce a on ji mě docela rád.
"To nic, to se spraví," vykřikla Corina, když uviděla, co způsobila. "Reparo, Reparo!" Váza dostávala zpět svůj tvar a už stála na polici za Kay, i když Corina nepoužívala hůlku.
"No proto." domluvil jí Jack. "Dobrou noc," rozloučil se s přáteli. Zívl. Bylo toho na něj moc. Od rána do odpoledne v práci. Potom pomáhal doma Corině, aby toho ona neměla dost a potom ještě vysedával s přáteli a přemýšlel, jak se zbavit Lyonela Jacobse alias HO alias Corinina bratra.
Poslední návštěvníci odešli. Jack za nimi zavřel dveře a odešel do ložnice, kde se natáhl na postel. Corina za ním přišla, založila ruce v bok a začala ho hubovat. Neměla ráda, když Jack jen tak skáče do postele ne v pyžamu, což byly vlastně jen boxerky, ale v oblečení, co nosil obvykle, když něco montoval.
"Aery!"
"No jo, já už jdu. Jsem tak unavený." Zívl a protáhl se.
"Já taky," odpověděla mu Corina, "ale nesmíme to vzdávat. Pořád cítím, že je Sebi ještě naživu."
"To já taky. Nějak. A myslím, že Violet taky. Je to bojovnice."
"To jo. ale teď pojď, ty můj bojovníku, musíš se osprchovat."
"Ne, dneska už ne, mami. Až zítra. Přísahám, ráno to stihnu."
"Tak dobře." poškádlila ho Corina, "Šup do postele. Něcos mi slíbil, nebo ne?"
"A chceš to hned? Můžu se na něco zeptat?"
"Jasně. Ptej se." vybídla ho Corina.
"Jak jsi to udělala?"
"Co?" zeptala se ho nevině.
"TO kouzlo bez hůlky."
"Aha. Tak to nemůžu říct. Výrobní tajemství. Ale možná tě to jednou, jestli budeš hodný, naučím."

Corina měla v noci zlý sen. Převalovala se na posteli, a když už konečně usnula, probudil jí vřískot. Konečně usla a zdálo se, že to je konečné. Začal se jí zdát sen. Ocitla se ve velkém paláci v poušti. Byla tam už. Bylo to totiž sídlo jejího slizkého bratra Lyonela. Otočila se, čekal tam na ni.
-Chtěl jsem, aby to bylo více soukromé. Začal. Ani nepozdravil.
-Taky mě těší, bratříčku. Nemáš právo nabourávat se do mých snů.
-No tak sorry, ale jinak to nešlo. Motá se kolem spousta lidí.
-Já vím. To je moje pojistka.
-Pojistka čeho, sestřičko.
-Ani nevím. Co jsi mi chtěl?
-Co si takhle dát malý turnaj. Pár zápasů, abychom zjistili, kdo je lepší. Toho, kdo prohraje, čeké konec, rozumíš?
-Jo, moc dobře. Takže když teoreticky prohraješ, budu ti muset vystrojit pohřeb, co?
-Já neprohrávám. Nikdy. Ale, neměli bychom to na chvíli odložit, když jsi takhle proti mě handicapovaná?
-Co?
zeptala se nevěřícně Corina. Vzpomněla si na miminko. -Aha, ty myslíš, že se Sawyerem jsem v nevýhodě, co? To se pleteš. Zítra začínáme. Ty pět zápasů já pět zápasů a budeme si kvit.
-Jak to myslíš?
-Bože, takový nadutý bratr. JÁ vymyslím pět disciplín k utkání, TY vymyslíš pět zápasů.
-Tak dobře. Dám ti vědět obvyklím způsobem.
A zmizel.
Corina ležela v posteli s otevřenýma očima. Jack ji pozoroval.
"Děje se něco, miláčku?"
"To bratr, kontaktoval mě."
"Ve snech?"
"Hmm, jako vždy. Vymyslel neobvyklý způsob pomsty. A kdo prohraje, skončí pod kytičkama."
Jako.." podřízl si náznakem krk.
"Ano, to přesně myslím."
Polk. Bál se o svou Corinu. "A ty, doufám, že jsi na to nepřistoupila."
"Ale ano, bude zábava pozorovat Lyonela, jak prohrává. A on strašně nerad prohráva. A já taky, to víš."
"A co když ty sama prohraješ."
"Hra je hra. Dobrou." Otočila se a okamžitě usnula.
Jackovi to nedalo. Musel o tom přemýšlet.

Kapitola 17

Kapitola 19

Žádné komentáře