And who am I ? That's secret I never tell...

Každý jednou dojdeme na místo, ze kterého není návratu...

Vyvolená

Kapitola 13

Rozhodnutí
Byla už v zemi Mala-il-lan bezmála tři roky. Sama sebe v zrcadle už nepoznávala. Její dřívější dlouhé vlasy neurčité barvy zčernaly a podstatně se zkrátily k ramenům. Byla větší než dřív. Už skoro přerostla jejího elfského učitele staroelfského jazyka, který měřil asi dva metry. Zkrásněla a začala si všímat těch podobností mezi ní a elfy. Byla štíhlejší než dřív. Zdůvodňovala to ale tím, že se moc věnuje taikwondu a capoiře. Párkrát už s Traygsovou pomocí navštívila lidský kouzelnický svět. Nebyla se však podívat v domě na Grimmauldově náměstí číslo dvanáct. Také si začala všímat úplných maličkostí v krajině, která se stala jejím domovem. Cítila každý slabý záchvěv inteligence v tvorech tak malých, že nebyli ani skoro vidět, a starých stromech rostoucích kolem Ven-Ra, malé rozpadající se chatrče, obydlím staré Věštkyně.
Jen málokdy si vzpomněla na svůj starý svět. Na to, jaké to bylo u Weasleyů a v Bradavicích. I z těch málo vzpomínek, co jí zůstali po příchodu na Mala-il-lan, si vybavovala tváře svých přátel. Stýskalo se jí po nich. Možná proto dosahovala tak dobrých výsledků ve své výuce. I za ty roky, co tu strávila, se toho hodně naučila. Postupovala s učením vysokou rychlostí. Poháněl ji ta myšlenka na přátele.

„Myslím, že už můžeš sama navštěvovat lidský svět,“ řekl jí během jedné hodiny Traygs. „Pokročila jsi úžasně rychle. Už mě k ničemu nepotřebuješ. Všechno, co jsem tě měl naučit za pět let jsme zvládly za polovinu. Blahopřeji, Eranio.“
„To jako fakt?“ zeptala se ho, jako by to neměla být pravda.
„Ano, fakt. Copak sis nevšimla svého vzhledu?“
„Promiň, nějak sem poslední dobou nestíhala!“
„Už nejsi ta šedá myška, co sem poprvé přišla. Podívej!“ zavedl ji k rybníčku, kde se zrcadlila její podoba.
Měl pravdu, už dospěla. Hned zítra se podívám k Weasleyovým. Pomyslela si.
„Večer musíme za Věštkyní.“
„Proč?“
„Nevím, snad něco kvůli tvojí výuce. Tak večer!“

Večer si oblékla nejlepší šaty, které našla ve skříni se svým oblečením. Byly až na zem, s krátkým pláštěm po pás, vyšívané stříbrnou nití a byly v nich zasazeny malé třpytivé drahokamy. Vlasy si nechala rozpuštěné, jen si je prohrábla hřebínkem. Před domem na ni už čekal Taysch. Na sobě měl tmavě červenou košili, černé kalhoty a ve vlasech jemný kroužek představující korunu. Vyšla ven.
„Sluší ti to, Eranio,“ pochválil ji Taysch.
„Díky. Tobě taky. Půjdeme?“
„Ale ano. Chvilku počkej. Za chvíli by se k nám totiž měli připojit ostatní.“ Sedl si na lavičku před domem, ze které byl krásný výhled na Jitřní moře. Zamyslel se.
„Nevíš, co po mně Věštkyně chce?“ zeptala se ho Corina.
„Nevím, zlatíčko. Ona je tajemná.“
Povídali si o nejrůznějších věcech. Corina se i po třech letech strávených v Mala-il-lan nepřestávala divit, kolik věcí a míst ještě nezná. Z debaty je vyrušili až Monsaw, Shelish a Traygs.
„Můžeme jít!“ vyzvala je Monsaw. Na sobě měla bílý korzet ozdobený drobnýma kytičkami a světle zelenou u kolen končící sukni. Shelish si oblékla dlouhé tmavě modré šaty a kolem krku měla natřikrát omotanou šňůru perel. Traygs byl oblečen podobně jako Taysch, jen košili měl žlutou. Všichni měli ve vlasech nasazenou svou korunku živlu. Corině scházela.

Po dlouhém putování došli až Ven- Ra. Na pobřeží poblíž domova Věštkyně byl nachystán velký bílý stan. U vchodu do něj stáli dva mořští elfové oblečení do tmavě modré košile a černých kožených jezdeckých kalhot. Když Corina s přáteli došla ke vchodu, jen se uklonili a pustili je dovnitř.
Uprostřed seděla v křesle stará žena. Corina si domyslela, že to musí být Věštkyně.
„Vítejte!“ pozdravila je žena. Monsaw, Shelish, Taysch a Traygs se uklonili. „Pojď sem blíž, holčičko, neboj se.“ Corina popošla blíž ke křeslu. „Posaď se vedle mě, prosím.“ Corina se posadila do přistaveného křesla a podívala se na ženu. „Asi nevíš, proč jsi tady.“
„Ne, nevím,“ odpověděla potichu Corina.
„Počátkem dnešní noci patříš náležitě do našeho světa. Světa živlů. Od nynějška se můžeš volně pohybovat mezi tímto a lidským světem, ale musíš si dávat pozor.“ Lehce mávla na dvě elfky. „Nyní je čas, abychom tě korunovali.“ Opatrně sáhla do krabice, kterou elfy přinesly. Vytáhla tenký kroužek ze stříbra, jako měli ostatní živlové. Jednou ji otočila kolem dokola a korunka se začala měnit. Teď byla tlustější a vyčníval z ní tenký trojúhelník zakrývající čelo. Uprostřed byl vsazen diamant. „Je čas, abys dostala vlastní korunu a začala vládnou v této zemi.“ Vsadila Corině korunku do vlasů. Ani ji necítila, jak byla lehká, ale začala cítit energii, kterou jí korunka předávala. „Je čas, abys začala konat dobro. Nechť tě na tvé cestě doprovází jen čisté myšlenky a pravda. Konej dobro podle tvého nejlepšího úsudku a nikdy nedej najevo strach.“ Oslovila ji Věštkyně. Vytáhla zpod svého pláště krabičku o velikosti malého melounu potaženou nejjemnějším šedým hedvábím a převázanou nejtenčí šňůrkou z vlny. Podala krabičku Corině. „Je na tobě, kdy ji otevřeš. Každopádně je vevnitř tvá magická koule. Ne taková, jakou mívají lidští potomci k odhalování budoucnosti, ale úplně jiná. Uvnitř je ukryto tajemství tvé nové země Mala-il-lan. Nejučenější elfové ji vyrobili jen pro tebe. Uvnitř ní je síla a moudrost jak tohoto ostrova tak i temnota a strach nenavštěvovaného ostrova uprostřed Jitřního moře. Užívej ji rozumně, protože i nepatrné ,přepísknutí‘ může ohrozit lidskou rasu.“ Věštkyně se posadila do svého křesla.
Corina váhala, protože nevěděla, jak za takový vzácný dar poděkovat. „Je mi ctím, že právě já jsem byla obdarována takovým darem. Děkuju.“ Poslední slovo skoro zašeptala, ale na elfech, živlech a Věštkyni bylo znát, že ji rozuměli. „Jsem připravena na svá bedra převezmou polovinu závazků mých přátel,“ otočila se na Monsaw, Shelish, Traygse a Tayshe. Usmála se na ně. „stejně jako všechny své nynější povinnosti. Jsem tu proto, abych lidskou rasu přivedla na správnou cestu do té míry, jaká bude v mé moci.“ Corina doříkala slib, kterým se zavázala svými službami zemi Mala-il-lan. Zúčatnení lehce zatleskali. Corina se otočila a posadila se do přistaveného křesla vedle Věštkyně. Elfové z Oron-de-isla začali zpívat pomalou tesknou píseň a zemi Mala-il-lan a elfové z Jitřního moře je doprovázeli na své hudební nástroje. Hudba se stupňovala. Věštkyně je pohupovala do rytmu hudby a ostatní se po ní přidávali. Corina cítila zvláštní pocit. Cítila, že se znovu mění. Zdálo se jí, že ostatní, co byli ve stanu, upadli do hlubokého transu, ale mýlila se. V nesrozumitelných slovech elfské písně byla zamíchána i slova mocného kouzla. Zavřela oči. Na tento okamžik Věštkyně čekala. Potichu si začala šeptat tichá slůvka. Hudba zničehonic ustala.

Corina oři opět otevřela. Kolem ní už nebyli její přátelé, elfové ani Věštkyně. Nad její hlavou chyběla střecha obrovského bílého stanu. Rozhlédla se po okolí. To místo nepoznávala, i když ji bylo něčím známé. Něco jí připomínala, jen si na to musela vzpomenout. Ano, znala to místo. Vzpomínky ji zavedli do jejího dětství. Mohlo ji být tak nejvýš šest let. Viděla Kathy, jak chystá na rozpadlý piknikový stůl svačinku. Slyšela Christiana, jejího adoptivního otce, jak volá na malou šestiletou Corinu, aby chytla skvělou přihrávku. Už tenkrát měla ráda basketbal, tu mudlovskou hru. Přestože vyrůstala v kouzelnickém světě, měla ráda i mudlovské hry, při kterých byla větší legrace než při famfrpálu. Ze vzpomínek se vrátila zpátky do reality. Měla ten název místa na jazyku, ale nemohla si vzpomenout. Pamatovala si jen, že je kousek za Londýnem. Vedla tudy celkem rušná silnice z Londýna do Cambridge. Chtěla se přemístit. Soustředila se na místo v jejich staré čtvrti. Nic. Počkala pár minut a vyzkoušela to znovu. Opět nic. Vyrazila k silnici. Chtěla vyzkoušet stopování, i když to nikdy nedělala. Auta projížděla jak zběsilá. Mudlové pospíchali z práce nebo naopak. Chvátali na dovolenou, za svou rodinou nebo do prázdného bytu, ve kterém na ně čeká starý vypelichaný pes.

Stoupla si na okraj silnice. Zvedla po mudlovsku palec nahoru a čekala. Pět minut, nikdo nezastavoval. Čtvrt hodiny čekala a pořád nikdo nezastavoval. Všimla si ale zvědavých pohledů posádek aut. Podívala se kolem sebe, jestli by to nemohlo být kvůli něčemu jinému. Potom si všimla svého oblečení. Měla na sobě pořád tmavě fialové šaty až na zem s krátkým pláštěm do pasu. Všemu korunovala výška a špičaté elfské uši. Konečně jí někdo zastavil. Tmavě červené Bentley zaskřípělo pneumatikami. Řidič sroloval okýnko a podíval se na Corinu.
„Kam to bude, slečno?“
„Do Londýna,“ odpověděla mu a pečlivě si ho prohlédla. Zdálo se jí, že ho už někde viděla, ale nevěděla kde. Nastoupila do otevřených dveří a posadila se do pohodlné kožené sedačky.
„Neznáme se odněkud?“ pokračoval v konverzaci řidič.
„Snad ano. Ale já byla teď dlouho pryč.“
„Myslím ze školy. Nejezdila jste náhodou z nástupiště 9 a třičtrvtě?“
„Říká mi to něco, ale po té zpáteční cestě si skoro nic z dřívějška nepamatuji.“
„Já jsem Ryan Coote, zástupce ministra kouzel,“ představil se pohledný blonďatý řidič. „Jak se vůbec jmenujete vy, slečno?“ zeptal se ji s lehkou ironií v hlase.
„Já mám mnoho jmen. Víte, tam kde jsem byla, jsem měla svoje vlastní jméno, ale někteří mí staří přátelé mě znají pod jménem Amy Jacobová nebo taky Corina Zapockijová.“
Řidič se po ní podíval. Prohrábl si svou zlatou hřívu a věnoval Corině zářivý úsměv. „Kdysi jsem taky znal mladou slečnu jmenující se jako vy. Je to ale dlouho, co nás opustila. Skoro deset let. Ale vy jste úplně jiná. Vyšší, černovlasá a máte zvláštní uši. Cor byla malá, blonďatá. “
Corina si uvědomila, že řidič mluví o ní. Začali se jí vracet zapomenuté vzpomínky. Vybavil se jí okamžik prvního nástupu do Bradavic. První kontakt s hubenou holčičkou tmavé pleti. První průšvih. Jen si nemohla vybavit tváře ostatních. Přece nějací být museli.
„Chcete zastavit u nějakého určitého hotelu?“ pokračoval Ryan. „Bydlím totiž s manželkou v Londýně.“
„Ještě nevím. Doporučil byste mi nějaký?“
„Na jak dlouho?“
„Tak dlouho, dokud neseženu vlastní byt.“
„Aha, to bude nadlouho, protože nám s manželkou trvalo tři roky, než jsme něco za slušné peníze našli. Co kdybyste zatím bydlela u nás?“
„Snad. Jste hodný.“
„Samozřejmě pokud vám nevadí děti.“
„Ne, to ne. Mám děti ráda.“

Kapitola 12

Kapitola 14

Žádné komentáře