And who am I ? That's secret I never tell...

Každý jednou dojdeme na místo, ze kterého není návratu...

Vyvolená

Kapitola 12

Mala-il-lan
Pojď sem, děvče!“ vyzval Corinu milý, tichý, bublavý hlas. Jako omámený Corina popošla o několik kroků vpřed. „Neboj se, neublížíme ti!“
Corina se pomalu posunovala ke krbu, od kterého po vsypání prášku odskočila.
„Vždyť si nás před chvílí volala. Tak se neboj a pojď. Čekáme jen na tebe!“ milý, tichý, bublavý hlas vystřídal tvrdý, mohutný, přátelský tón.
„Ne, nevolala, byl to bláznivý nápad! A ani ne můj!“odpovídala Corina potichu
„Stejně by to jednou přišlo, jsi Vyvolená. Nevšimla sis těch prstenů, které ti dal ten kluk?Ten můj ti tak ohromně slušel. Potom jsi ještě dostala modrý, zelený, perlový a žlutý, ne? Mohla sis domyslet, co ty barvy znamenají. Rudý, můj. Zelený, její,“ ukázal na vysokou, mladou, z lístků stvořenou postavu ženy, „modrý, její,“ mrkl na druhou ženu za ním, „žlutý, jeho,“ podíval se na muže těsně vedle něho. „Poslední, bílý, tvůj vlastní, energetický.“ Domluvil. „Teď mi podej ruku a pojď.“
Natáhla k němu ruku a ztratila se ve víru barev živlů. Vír ji vyhodil na slunné louce plné květin. Kolem ní poletovali barevní ptáci a motýli. Vedle ní tiše postávali čtyři postavy. Dva muži a dvě ženy. Corina si domyslela, že musí být v jejich světě. Už to nebyly jen takové nějaké neurčité postavy, ale lidé, dalo by se říct, z masa a krve. První byl malý mužík zahalený do rudého pláště. Za ním hovořily dvě ženy. Jedna byla vysoká, štíhlá a mladá v krátkých zelených šatech odhalující její dlouhé bosé nohy, druhá byla vysoká, hubená, ale starší než první žena. Měla na sobě modrošedé, dlouhé splývavé šaty. Jako poslední stál vysoký, mladý muž ve žlutém plášti. Oslovil ji.
„Vítej v Mala-il-lan, Eranio. Nespěchej, pomalu. Na tvůj výcvik a učení máme pět let. Za tu dobu zvládneš veškerou moudrost planety Země, pochopíš podstatu Vesmíru a naučíš se základy ovládání tvého talentu, kterým jsi byla při narození obdařena,“ mluvil potichu a pomalu, „Naučíš se ovládat volnou i spoutanou energii. Naučíš se tuto energii používat ve svůj prospěch. Zvládneš bojovou techniku taikwonda a capoiery. Vyčistíš si mysl a začneš ji používat k různým věcem. Podívej!“
Podívala se na něj. Cítila, jak na ni zaměřil svůj pohled. Vznesla se kousíček nad zem. Z kousíčku se stal metr, dva, pět. Roztáhla ruce, jako křídla. Rozletěla se. Prohlédla si krajinu Mala-il-lan z ptačí perspektivy.
„Je to nádhera,“ křičela radostí, ale v nitru pořád myslela na dům Weasleyových, kteří ji nejspíš hledají. Pomalu se snášela dolů, k nohám čtyř lidí.
„To by stačilo,“ oslovil ji muž v rudém plášti. „Za chvíli budeš takový jednoduchý kousek s gravitací zvládat sama. Máš nějaké zkušenosti a bojovými sporty?“
„Hm…jo. Jako malá jsem dělala karate a kickbox. Matka mě ještě nutila do jógy. Tu teď cvičím každý den.“
„Jakou barvu měl pás v karate? Zelený? Modrý nebo hnědý?“ vyptával se dál rudý.
„Pff… to mě podceňujete, pane…pane…. „
„Taysch“ představil se rudý. „Ta v zeleném je Monsaw, v modrém Shelish a poslední je Traygs
„ Pane Tayshi, před nedávnem jsem skončila  výuku s černým pásem.“
„Aha, to jsme nevěděli, zlatá. No nic….Zítra začne výuka. Teď ti Monsaw  a Shelish ukážou tvůj dům.“

Dům se nacházel u moře. Měl světle zelenou hráškovou barvu. Před ním byla malá zahrádka a lavička. Vstoupila do prostorné místnosti v domě. Byla v ní velká knihovna, pohodlná tmavě modrá sedačka a stůl s šesti židlemi. Celá místnost byla prakticky zařízena. Žádné zbytečnosti. Na světle modrých stěnách viseli obrazy s motýli a ptáky. Corina se rozhlížela. Prošla pokojem a vstoupila do druhého, tentokrát fialového.
„Ten je tvůj,“ řekla jí Monsaw a vstoupila do pokoje těsně za ním, „můžeš si tu dělat, co chceš. Sem ti nikdo nepoleze. My máme vlastní. Vzadu za domem je malé cvičiště a velká japonská zahrada. Tam budeš se mnou a Tayshem cvičit tělo a mysl. Nahoře v domě je prostorná půda předělaná na knihovnu. Tam tě budou cvičit Shelish a Traygs. Zatím se převleč. To, co máš na sobě, ti po chvíli připadně velmi nepohodlné. Ve skříni máš svoje šaty. Počkáme na tebe venku.“
„Jasně!“ odpověděla Corina a otevřela velkou vyřezávanou skříň. V ní našla spoustu fialových věcí, ale nejvíce se jí líbila dlouhá bílo-fialová sukně a švestkový top s pláštěm. Oblékla si to a podívala se do zrcadla. Podivila se. Neviděla v něm sebe, tu malou nevýraznou holku, ale vysokou, štíhlou krásku s černými vlasy. Ještě si rychle prohlédla svůj pokoj a vyšla ven před dům.

„Z výukou začneme až zítra. Dnes už je pozdě. Pojď, ukážeme ti to tady,“ vyzval ji Traygs, když vyšla před dům. „Ostatní nás cestou doženou. Monsaw zachraňuje v Brazílii lesní pralesy, Shelish zbavuje oceán té hrozné ropné skvrny a Taysch hlídá požáry v Kalifornii. Máme pořád co dělat, jak vidíš. Ale hned jak započne tvůj výcvik, staneš se podobnou existencí jako my čtyři. Jenže budeš ví, než my. Ty budeš zastávat ten nejdůležitější úkol. Určitě víš něco o zemětřesení a výbuších sopek, ne? A víš, co to způsobuje? To je tvůj živel. Ty představuješ čirou energii, do které vlastně zapadáme i my. Nikdy jsme si nepomysleli, že naším nadřízeným bude někdo tak mladý na těle, ale zároveň tak starý na duši.“
„Jak to myslíš tím mladý na těle, starý na duchu?“ zeptala se ho Corina.“
„Tak, jak to říkám. Na první pohled vypadáš velice mladá, tipoval bych ti šestnáct let. Na ten druhý pohled sis toho hodně vytrpěla, víc než ostatní lidé s jedinou výjimkou.“
„Jakou?“
„Tvůj učitel, velký Harry Potter. Myslím, že to bylo rok před tvým narozením. Určitě jsi o tom už slyšela. On porazil největšího nepřítele všech lidí i nás, živlů.“
„Myslíš Voldemorta? A co to má společného se mnou?“
„Všechno. Až donedávna jsme si mysleli, že takového člověka, který dostal do vínku tolik energie jako ty, najdeme až v příštím století. A vida, před necelým půlrokem jsme na jistém území vaší Země, Anglii, zjistili nevšední nashromáždění energie, která dokázala ovládat vodu, vzduch, zemi a oheň tak, aby se tyto čtyři moci vzájemně nenarušovali.“
„Už si vzpomínám, to začal působit úplněk. Víš, jsem prý narozená v rovině Tří měsíců.“
„Ne, ne, to s tím nemá nic společného. Tvoje schopnosti se nijak neovlivňují. Ano, připouštím, ta náměsíčnost byla způsobena Rovinou Tří měsíců.“
„Aha…Já myslela, že se to nějak ovlivňuje.“
„Ne….Teda jenom trochu. Ten týden, co jsi dělala ty neuvěřitelné, pro smrtelníky, věci byl zvláštní. Vzájemně se tam protínali síly tvých schopností. Určitě jsi zjistila, proč ses měnila v tu černovlasou dívku, nebo ne?“
„Co? Ty o tom něco víš?“ zeptala se ho Corina.
„Metaformágové se mění podle toho, co se jim líbí. Podívej,“ změnil svoje blonďaté vlasy na tmavě hnědé, „vidíš, je to lehké. Ty se to ale musíš pořádně naučit. Zatím se měníš nevědomky do podoby toho, čím bys chtěla být. Jack Aery se zamiloval do té divoké, černovlasé Amy Jacobové.“
„Jak víte o Jackovi? Copak mě sledujete?“
„Promiň, bylo to nutné. Museli jsme tě hlídat, abys neprovedla žádnou hloupost. Moc lidí o živlech neví, i když jsou to kouzelníci.“

Po chvíli se k nim přidala Monsaw. „To vám řeknu, zachraňovat deštné pralesy je fuška. Jak chcete Brazilcům zakázat je kácet, když jsou na území jejich státu a mají z nich obživu?“
„Nestěžuj si, Mon, to tvoje je proti mému problému ,ozonová díra nad Austrálií‘ úplné hračka,“ opáčil se na ní Traygs.
„Přestaňte se hádat,“ vložila se do jejich hádky Corina, „každý globální problém má své stinné stránky. Bez pralesů, které vyrábějí kyslík, lidé zemřou. Z ozonovou dírou, které se rozšiřuje, jich zase víc chytne rakovinu.“
„Nech těch pouček, chytráku!“ Houkla na ní Monsaw. „Taysch a Shelish na nás čekají v atriu. Pojďte!“

Atriem byla vlastně velká pergola těsně přilepená na živelný dům. Kolem dokola ji chránil neprostupně hustý živý plot. Všude rostlo plno květin. Uprostřed, kde bývá obvykle stůl, pobublával tenký potůček vlévající se do malého jezírka v rohu atria.
„No, konečně!“ zvolala Shelish, když je uviděla přicházet. „Mysleli jsme, že jste vzali Eranii na Zemi.“
„Shelish, na něcos zapomněla, ne?“ pokáral ji Traygs.
„Ups, sorry, já fakticky zapomněla.“ Horlivě se omlouvala Shelish.
„No nic, stejně už je to jedno..“
„Co je jedno?“ ozvala se Corina.
„Tvoje nové jméno. Teď jsi úplně jiná. I den v Mala-il-lan tě změní od základu. Každý má nové jméno. Vybírá ho pro tebe Věštkyně, Povznesená. Pamatuj si to. Teď se budeš jmenovat Erania, živel čisté energie.Samozřejmě až po výcviku. Zítra začneme.“ Oznámil jí Taysch.
„Už se těším. Je to tu nádherné. Žijí tu i jiní lidé?“ zeptala se Tayshe
„Ne, lidé ne, holčičko. V téhle Zemi žijí jen Povznešení, elfové a my, živlové.“
„A ti Povznesení, co jsou vůbec zač?“
„Přišli až po nás. Jsou ze Země. Dřív to byli také lidé, jako jsi byla ty.“
„Byla?“
„Ano, byla. Teď se měníš. Ale nepřeskakujme. Ti lidé si povznesení něčím zasloužili. Jak už jseme se bavili o tvém učiteli Potterovi, i on se po smrti povznese. Mj. je tu i profesor Brumbál, Merlin, Morgana, Einstein. Vidíš ten potůček, co protéká pod tvýma nohama? Tak to je jen rameno Kashei, která vytéká přímo z jezera pod Sul-a-mol, Horou osudu.“
„To něco takového existuje? Četla jsem kdysi takovou dobrodružnou knížku, skoro už anglickou klasiku, Pána prstenů od Tolkiena, neznáte ho náhodou? Vystupovali tam přesně takové postavy jako tady. Žijí tu elfové?“ zeptala se zvědavě.
„Ale samozřejmě, Eranio, žijí na Oron-de-isla, Hvězdném ostrově a v Morgan-de -meere, Jitřním moři nedaleko Sima, jediného přístavu tady na ostrově.“
„Můžu se s nimi seznámit?“
„Ale jistě, zítra k nim půjdeme?“
„Proč?“
„To oni tě budou učit, jak správně používat energii a usměrnit ji jen jedním výstižným slovem v staroelfském jazyce,“ odpověděla místo Ta
yshe Shelish.

 

Kapitola 11

Kapitola 13

Žádné komentáře