And who am I ? That's secret I never tell...

Každý jednou dojdeme na místo, ze kterého není návratu...

Vyvolená

Kapitola 11

Svátek Černého měsíce
Už v osm hodin, kdy Corina vstala, bylo v domě rušno. Sem tam se v jejím pokoji objevila Vinny, domácí skřítek rodiny Potterových. Byla oblečena v jednoduchých modrých šatech, na hlavě měla uvázanou bílou mašli a přes šaty se jí houpala bílá zástěra.
„Slečno, máte jít dolů.“ Oznámila jí malá skřítčice
„Jasně, Vinny. Už jdu. Jen co se obleču!“

V kuchyni pobíhala paní Weasleyová a Ginny, které chystaly snídani a jídlo na večerní slavnost. U stolu seděli dva statní muži s rezavými vlasy. Corina je automaticky zařadila k Weasleyům. Vedle nich seděla drobná žena v červeném tričku s krátkým rukávem, které odkrývalo její paže s vypracovanými svaly. Paní Weasleyová zareagoval, když uviděla, jak si Corina snídající návštěvníky prohlíží.
„A, Corino, dobré ráno!“ pozdravila ji paní Weasleyová.
„Dobré, Molly!“ odpověděla jí Corina a vklouzla na své místo u stolu. Očkem pokukovala po návštěvnících.
„Vidím, že ještě zřejmě neznáš Billa, mého nejstaršího syna a manžela Fleur a otce Isabely.“ Řekla Molly a ukázala na muže v černých kalhotách a zelené košili. Ten k ní vzhlédl a pozdravil Corinu. Potom pokračoval dál v snídani. Molly se otočila představila jí zbylé dva. „To je můj syn Charlie a Nina, jeho manželka. Oba přijeli až z Rumunska, kde pracují s draky. Asi znáš jejich dceru Meggie, co?“ Oba dva se na ni podívali a pozdravili Corinu stejným gestem jako to předtím udělal Bill.
Corina si vzala ze stolu čerstvý croissant  a namazala ho jahodovou marmeládou, položila před sebe zábavní stránku z Denního věstce a pustila se do snídaně. Paní Weasleyová a Ginny se bavili se svými členy rodiny a Corina je jen poslouchala, občas se zapojila do diskuse.
Po snídani pomohla Corina Ginny nachystat spaní pro návštěvu. Do ložnic v prvním, druhém a třetím patře nacpali manželskou postel, noční stoky, malou skříň a zrcadlo. Do velké Corininy ložnice přidali navíc dvacet postelí, které byly na sebe těsně namačkané. V ložnici se nedalo skoro ani pohnout.
Odpoledne dorazili Potterovi, Weasleyovi děti s Ryanem, Denisem, Andym, Violet a Kay ze školy. S sebou si dovezli jen nejnutnější věci, aby se všichni vlezli do velkého pokoje v podkroví.
Po obědě se ozval zvonek u dveří. Corina a její přátelé z nejvyššího patra, kde měli ložnici, tajně poslouchali. Všech dvacet, až na Gabrielu a Flower , se nacpalo na malé odpočívadlo před ložnicí.
„To přijel otec s matkou,“ oznámila jim Monica, „měla bych jít s Carolou dolů a pozdravit je. Dlouho jsme se neviděli a dlouho se zase ještě neuvidíme. Oni jsou totiž dlouho v práci a o nás se stará sousedka, mudla.“ A rychle seběhla se sestrou dolů.
Nahoře slyšeli, jak se zdraví a jak Carola nadšeně šveholí s matkou, která jí stejně vesele odpovídala na její zvídavé otázky.
„Už musím jít taky,“ řekla jim Corina, „Harry mě ještě čeká a navíc musím jít za Paulem.“
„Za kým?“ podivila se Kay
„Řeknu vám o něm než půjdeme spát, jasně. Tak zatím!“ a seběhla schody. Zaklepala na Harryho pracovnu a vešla. Harry seděl za stolem a před ním seděli tři rudovlasí muži a jejich manželky.
„A, Corino, konečně jsi tady,“ pozdravil jí Potter, „myslím, že znáš Billa, Charlieho, Fleur a Ninu, co?“
„Jasně, už jsem měla tu čest,“ odpověděla a podívala se směrem k dalšímu páru. Profesor zaregistroval její udivený pohled a představil jí zbylé dva.
„Corino, chci ti představit Percyho, bratry Ginny, a jeho ženu Penelopu. Jejich dcery, Monicu a Carolu znáš.“
„Těší mě,“ pozdravila je Corina a podala jim ruku.
„Rád tě poznávám, Corino. Už dlouho se o tobě na ministerstvu mluví, ale nikdo neví, jak vypadáš.“
„Vážně, měli bychom si potom popovídat, co mysl…“
„Tak dost Corino, povíte si to jindy. Dnes jste tu za jiným účelem. Vinny, přiveď pana Harwyho,“ zavolal Potter na svou skřítčici.
„Ano, Harry. Hned!“ odpověděla,mu Vinny a zachvěli stál uprostřed pracovny Paul Harwy. Když s ním Corina poprvé seznámila, měl na sobě černé tričko a černé kalhoty. Nyní mu paní Weasleyová zřejmě vnutila červené triko a modré jeany. Tvářil se ale, jako by ho měli vraždit.
„Pane Pottere, Corino, dobrý den. Vidím,“ ohlédl se po místnosti, „že budu vyslýchán.“
„Správně, Paule, jenom musíme počkat na Herm, Freda a George.“
„Panebože!“ vzdych si potichu Percy Weasley, „mí bratři tu budou taky! Kdo mě tak trestá!“
„Ale, Percy, vždyť se tolik od školy změnily.“ Otočil se ke Corině a něco jí začal potichu říkat. „Víš, Percy byl v Bradavicích prefekt a potom primus. Měl respekt, to se ví,  ale Fred a George, které za chvíli poznáš, ho nechtěli poslouchat. Prováděli mu různé naschvály. Potom bylo takové období, o němž se mo nemluví, to bylo mezi nimi rozhodující. Od té doby si z něj nepřestaly utahovat. A proto si Percy už teď stěžuje. Myslím, že mu minule dali k Vánocům krabici jejich kanárčích piškotů, které ale upekli jako Percyho oblíbené mufiny.“
Corina se začala smát. Když se uklidnila zeptala se Harryho, co bude s Paulem. On jí odpověděl.
„Paul dříve sloužil JEMU, teď chce být na naší straně.“
„Nevěřím mu,“ vykřikla Corina.
„A proto jste tu dneska vy!“ Ozvalo se zaklepání na dveře. Dovnitř vešli dva úplně stejní, vysocí, hubení, rudovlasí muži oděni v dlouhých fialových pláštích. Vedle nich levitovala asi velmi těžká taška. Za nimi vstoupila do místnosti Hermiona Weasleyová. „A, Frede, Georgi, rád vás vidím. Mohu vám představit Corinu, naši chráněnku? Corino, to jsou Fred a George Weasleyovi. Oni mají ten velké obchodní centrum v Příčné ulici.
„Těší mě! pípla Corina.
„Corino, tohle jsme ti donesli,“ řekl Fred Weasley a podal jí tašku plnou všelijakého zábavného zboží z Kouzelnických kratochvilných kejklí. Na tašce bylo vytisknuto stejné logo, jako měli oba muži na svých pláštích, kotlík, ze kterého létají všebarevné jiskry. Jednoduché, výstižné, ohodnotila ho Corina.
„Abych to nezamluvil,“ pokračoval Potter v proslovu, „jste tu proto, abyste jako zástupci Fénixova řádu rozhodli, zda ho přijmeme k nám. Zamyslete se nad tím. Tady pan Harwy je nám ochoten pomoci při pátrání po Lyonelovi. Kdo je pro, ať se přihlásí!“
V místnosti zavládl šum. Ruky Billa, Charlieho a Freda s Georgem vylétly vzhůru. Za chvíli se k nim připojily váhavě ruce Hermiony a profesora Pottera. Jen Corina se nemohla rozhodnout. Co když to jenom hraje? Co když je jen špeh toho odporného šmejda Lyonela. No co, když tak ho zase zmlátím a dám mu pořádnou nakládačku. Bude rád, když neskončí u Munga,nebo když mě nebude prosit o život. Vyzkouším ho. Pořádně. A vlastně, vždyť se mi líbil. Tak si aspoň zaflirtuji. Jack tu tak často zase není. Nakonec i ona zvedla ruku ona a Percy.
„Tak pane Harwy, zdá se, že jste byl přijat, ale budete muset složit zkoušku. S její přípravou mi pomůže tady Bill, Percy s Hermionou a Corina. Vinny!“ zavolal svého skřítka, „zařiď, aby se tady Paul dostavil v devět hodin na zahradu do altánu. Dnes ho podrobíme zkoušce. Ostatní, co mi pomáhají, se za půl hodiny sejdou v přijímacím salonku. Můžete jít!“

Corina se rychle stavila u sebe v ložnici, aby nakrmila Cliffa. Viděla, že je jeho miska plná. Vinny se o něj dobře starala. V místnosti našla Kay, Violet s Jackem a Tomem. Když vstoupila, ty dvě na ni udělali gesto, že si má rychle vzít, co potřebuje a zmizel. Uposlechla. Vytáhla ze svého kufru čisté zelené tričko a tenkou, už skoro rozpadlou knížku a vytratila se. Na schodišti do prvního patra se připojila k Hermioně, která vyšla ze své ložnice.
„A, Corino, dobře že tě vidím.“
„Proč? Něco se stalo?? Podivila se Corina
„Ne, vůbec ne. Ty víš něco o té zkoušce? A o tom klukovi?“
„O zkoušce nic, ale toho kluka jsem přivedla já. Každý den mě špehoval a já se jednou rozhodla, že zjistím, kdo to je. Chtěl pláchnout a tak jsem ho trošinku zmlátila. Molly říkala, že se těch modřin jen tak nezbaví!“
„Jak to? Co jsi na něj použila?“
„Takové kouzlíčko, které jsem nedávno vymyslela na Malfoye a na Aeryho.“
„Copak, ty s ním už nechodíš?“
„Ale ano, to bylo totiž ještě než jsme spolu začali chodit.“
Prošli jídelnou a připojili se k nim Fred s Georgem.

V přijímacím salonu už seděl Potter, Bill, Percy a Charlie. Těsně po nich vešla do místnosti Fleur, Billova manželka. Deset minut nato vešli a posadili se do volných křesel Fred, George, Hermiona a Corina.
„Vážení,“ oslovil je Potter, „musíme se připravit na dnešní večer. Jste rodinná rada a rada Fénixova řádu. Jste tu proto, abychom uvedly do chodu Černý měsíc, ale nejdřív musíme vyřídit přijetí pana Harwyho do našeho společenství. Fleur, vím že ses před chvílí vrátila z Francie. Co na to říká Evellyne?
„Souhlasí,“ přikývla mladá, bělovlasá žena v světle zelenám plášti.
„A co v Rumunsku, Charlie?
„Nejdřív Sabrina váhala, ale potom taky přikývla.“
„Dobré odpoledne, vážení,“ ozval se hlas od krbu. Všichni se otočili. Corina se polekala. Uprostřed ohně si trůnila hlava německého zástupce, pana Schwarze, který ji dal ten tajemný tmavě modrý přívěsek. „Hans se rozhodl, jestli bude ten hoch přijat, chce ho do Německa.“
„Jasně, Lensi, vyřiď Hansovi, že mi bude potěšením. On mě totiž strašně štve. Myslí si, že je bůhví jaký hrdina a přitom se nechal chytit tady slečnou Zapockijovou.
„Corina ho chytla? Vždyť nemá ještě tolik zkušeností. I nejlepším bystrozorům trvalo léta, než chytily jednoho člena Zatracených.“
„Myslím, že jsem ji podcenili. Nikolas ji pěkně vycvičil. Ještě se ozvu. Nashle, Lensi! Dopověděl Harry a hlava v ohni zmizela. „Abychom neodbíhali. Pan Harwy složí zkoušku přijetí číslo dvacet pět, úroveň tři. Zvolil jsem ji proto, že pan Harwy, jelikož je starší jak tady Corina a naše děti, ji musí zvládnou levou zadní. Vždyť malá Gabriela a Flower se chystají na dvacátou druhou zkoušku, devátou úroveň. Zkouška se skládá ze tří samostatných testů. Já a Corina ho otestujeme v Obraně proti černé magii a používání samostatné magie. Fleur, Hermiono, vy dvě ho testnete na ovládání magických komunikačních cest. Bille, Charlie, připravte si na zahradě bludiště, jako při Ohnivém poháru, akorát bez Cedrika. Fleur, vzpomínáš?“ zavolal Harry na světlovlasou dámu vedle Billa Weasleye.
„Jak bych mohla zapomenout! Tenkrát jsi pomáhal nám všem a všichni tě odsuzovali za tvůj věk. Kde vůbec skončila ta výhra?“ zeptala se. Fred a George se usmáli. „Mohla jsem si to myslet. Nic by sis nenechal. Nechtěl jsi ty peníze, měli být Cedrikovi, že?“
„Hm, měli. Ale jsem rád, že éra Voldemorta pominula. Při tom posledním útoku jsem se mu pomstil za všechny, mamku, taťku, Siriuse, Cedrika, Brumbála a další, co kvůli mně museli umřít. Ale nechme té historie. Všichni přijďte o půl deváté do altánu. Bille, Charlie, vy klidně dřív! Běžte!“

Corina se vrátila zpět do ložnice pod střechou. I když ještě nebyla vevnitř, slyšela, že uvnitř probíhá něco jako malá bitva. Vstoupila a jen těsně minula rudý blesk ozbrojovacího kouzla.
„Co se to tu děje!“ obořila se na nejblíže k ní stojící Meggie.
„James a Sirius popichovali tak dlouho Remuse a Lisu, až jim ti dva vyhlásila válku. Teď se tu mydlí hlava nehlava a nás pár, co jsem u zůstali, je tady trošinku omezujeme, aby se nedostali dál, jak za práh tohoto pokoje. Víš, co by to bylo, kdyby vtrhli do kuchyně, kde jsou všichni naší rodiče. Ale už by mohli skončit. Udělej s tím něco, prosím!“
„Proč je už nezastaví někdo z mých kamarádů?“
„Kay a Violet šli nakupovat s Jackem a Tomem. Denis a Ryan nemají o tomhle ani potuchu, protože jsou dole a pomáhají babičce v kuchyni. Pro Isabelu se tu stavila teta Gabriela, když jste měli poradu, přemístili se navštívit prarodiče de la Courovi v Grenoblu ve Francii, no a vzali s sebou Flower s malou Gabrielou.“
Aha, Silenco!“ vykřikla Corina a v místnosti zavládlo ticho.
„Co se děje?“ zareagoval jako první James, „proč nás přerušujete!
„Co si myslíte, že děláte? Celý barák je vzhůru nohama a vy to ještě víc komplikujete. Mám zavolat vaše rodiče,“ ukázala ke dveřím, „nebo to vyřešíme jinak?“
„Ne, nevolej rodiče, to se raději dohodnu s těmi prcky!“
„Kreténe,“ odpověděl mu Remus.
„Nehádejte se, jak to vůbec začalo?“
„Začali nás, mě a Lisu popichovat, že jsme malí.“ Ujal se slova Remus, „potom nám začali dávat věci na vyšší místa, kam my dva nemůžeme.“
Corina si změřila pohledem oba dva lotry, Jamese a Siriuse. Zakroutila hlavou. „Co kdybych já vám začala říkat, že jste prcci a taky vám dělat naschvály, jako jste dělali chlapcům. Co? Jak by se vám to líbilo? Vždyť jste menší než já, možná tak deset centimetrů. Přestaňte, děláte tu komedii. Teď se vy dva omluvte Remusovi  a Lise. A ostatní i vy, převlečte se na večerní slavnost! A ukliďte to tady!“
„Jo, jasně, ty jsi tu šéf,“ zamrmlal Sirius, který zvedal na podlaze pod sebou kupu polštářů a nechal je levitovat zpátky na postel, kde spal.

V kuchyni bylo rušno. Corina by si nikdy nepomyslela, že se do ní vejde tolik lidí. Kolem stolu uprostřed místnosti sedělo asi čtyřicet lidí. Všichni se vesele bavili nebo nosili na stůl všechno to jídlo, jenž Molly a Ginny společně uvařily a upekly.Na stole již stála mísa se čtyřmi druhy salátu, obrovský talíř plný, jak si Corina myslela, kuřat, čtyři mísy jahodové, vanilkové, čokoládové a jakési růžové zmrzliny.
Když se všichni uklidnily, hodiny už pomalu odbíjeli šest hodin. Potter vstal, zacinkal na svou sklenici a celá rodina k němu obrátila své obličeje. Odkašlal si a začal svůj proslov.
„Vidím, že jsme se tu sešli ještě ve vetším počtu než loni. Vítám mezi námi Corinu a její přátele,“ podíval se na ni a kývl hlavou. Corina to opakovala. „A máme tu další Svátek Černého měsíce. Jsem rád, že jsme se tu sešli všichni. Dnešní den je ještě něčím významný. Corino, můžeš se postavit a jít ke krbu?“ vyzval ji Potter, „teď po mně opakuj tato slova. ,Země, Vodo, Ohni a Větře, rodičové života a mí průvodci…
„Země, Vodo, Ohni a Větře, rodičové života a mí průvodci…“ Opakovala po něm Corina.
„...prosím, spojte vaše síly a moudrost a přijměte mě, jedinou svého druhu, narozenou v Rovině Tří měsíců, chráněnou sestrami zvěrokruhu…“
„...prosím, spojte vaše síly a moudrost a přijměte mě, jedinou svého druhu, narozenou v Rovině Tří měsíců, chráněnou sestrami zvěrokruhu…“
„...mezi sebe a ochraňujte mě před  mými pozemskými nepřáteli, propůjčte mi prosím vaši moudrost, abych mohla ochraňovat svou rodinu, přátele a všechny ty, co si ochranu před špatným zaslouží!“ Potter naznačil rukou, aby Corina vsypala do ohně jemný černý prášek, který ji předtím dal v rudém sametovém pytlíčku.
„...mezi sebe a ochraňujte mě před  mými pozemskými nepřáteli, propůjčte mi prosím vaši moudrost, abych mohla ochraňovat svou rodinu, přátele a všechny ty, co si ochranu před špatným zaslouží!“ Vsunula ruku do pytlíčku a nabrala si nepatrné množství prášku. Pomalu ho vsypala do malého udržovaného plamínku.
Ten se na chvíli úplně utlumil, ale ani ne za minutu se z něj stala obrovská vatra zabírající všechno místo v krbu. Najednou se plamen rozdělil na dva, potom na čtyři a nakonec na šestnáct. Opět se spojil dohromady a svým tvarem připomínal malou starou postavu. Nikdo v jídelně nemluvil. Bylo tam velmi ticho. Zdálo se, že nikdo snad ani nedýchá. Okno v jídelně se prudce otevřelo. Dovnitř vítr vnesl trochu čerstvého vzduchu a dvakrát se prohnal okolo jídelny. Jak se oheň dělil na dva, vítr se dělil na tři a potom na devět. Když byl v místnosti tak velký průvan, že okenice venku práskali o zdi domu, vítr se spojil dohromady a vytvořil vysokou a mladou postavu. Zem pod jejich nohama praskla. I když pod nimi byly dva metry betonu, zřejmě to nedělalo problém drobným zeleným větvičkám, které si prodírali cestu skrz kusy ulomené podlahy. Větvičky se rychle a účinně rozlézali podél stěn. U krbu se slézali do jednoho tvaru, lidské postavy tvořící tělo vysoké, štíhlé a na pohled mladé ženy. Za chvíli si stejnou cestou prorazil koryto malý tenký potůček. Obkroužil stůl, u nějž seděli nevěřícně zírající, oněmělí úžasem účastníci černoměsíčné večeře, zaplavil zbytek místnosti až na úzký pruh u krbu. Pomalu se začal formovat jako tři zbylé živly předtím. Vytvaroval se do mladé, ale vysoké a hubené ženy. Postava došla k předešlým třem.

Kapitola 10

Kapitola 12

Žádné komentáře