And who am I ? That's secret I never tell...

Každý jednou dojdeme na místo, ze kterého není návratu...

Vyvolená

Kapitola 10

S pravdou ven!
Už týden, když vyhlídla z okna na náměstí s kašnou, viděla neznámého muže, ještě skoro chlapce. Měl asi dvacet let. Jakmile ji vždycky uviděl, rychle se přemístil pryč. Líbil se jí. Pokaždé si říkala, že dnes ho určitě osloví, než se stihne přemístit.
Po snídani si běžela vyčistit zuby, obléci se a učesat. Vzhlédla z okna. Byl tam. Rychle, pospěš si Corino, dneska a nebo nikdy, povzbuzovala se Corina. Brala schody po dvou. Málem se u dveří srazila s pošťákem, který jí nosila každý čtvrtek mudlovské dívčí časopis. Ten neznámý na ni ještě čekal. Vystřelila ze dveří jako splašený blesk. Už byla skoro u něj.
„Co tady každý den děláš?“ zeptala se ho Corina a chytla ho za rukáv, aby se nemohl znovu přemístit. „S pravdou ven!“
Nejdřív mlčel, jenže když Corina přitvrdila na stisku a poslala na něj neverbálně drtící kouzlo, promluvil.
„Ale nejdřív mě uvolni.“ Uvolnila ho. „Já jsem Paul Harwy.“
„Proč jsi tu každý den? Sleduješ mě snad?“
„Chytrá, moc chytrá. On měl pravdu. Všechno ti hned docvakne.“
„O kom to mluvíš, kdo je ten ON?“
„ON je prostě jenom on. Nikdo ho nezná pod jeho pravým jménem.“
„A jak může vědět, že jsem chytrá?“
Rozesmál se. „Neřekli ti, že jsi při matčině nehodě seděla v autě? Dokonce jsi byla spolujezdec! Snad ani nevíš, že zajímáš mého pána tak, že se tě pokusil v pěti letech utopit, co? Topili jsme tě snad hodiny a ty nic.“
„Ty, ty lžeš!“ vykřikla a ze zlosti změnila kouzlo, kterým ho prozatím držela na ještě silnější. „Nevěřím ti! Lžeš! A půjdeš se mnou!“

Dovlekla ho do domu. Po cestě ji ještě popichoval. Říkal ji, že byl u toho, jak s matkou havarovala a že byl u toho, jak ji topili. Ano, byl to on, kdo ji topil. Vlekla ho po schodech nahoru. První patro, druhé, nezastavovala se. Zaklepala až na dveře Potterovi pracovny.
„Pane profesore, ten zmetek tvrdí, že mě topili a já to přežila a že jsem seděla s matkou v autě, když havarovala!“
„Jaký zmet..“ zeptal se učitel, ale když spatřil před jeho stolem blonďatého ještě skoro chlapce posetého modřinami, pochopil. „Aha, tenhle zmetek. Corino, co jsi mu proboha udělala?“
„Aha, promiňte. To ty kouzla z knihy Tisíc mučících kouzel, kterou jsem si půjčila v knihovně. Hned ho uvolním. A myslím, že to nebylo jen to kouzlo. Schody nevyšel po svých.“
Potter se podíval na chlapce a na Corinu. „No těch pár oděrek Molly hned vyléčí.“ Řekl a zvedl domácí telefon na jeho stole. „Molly, můžeš přijít ke mně do pracovny?“
Z telefonu se ozvalo chrčivě hlasem paní Weasleyové, „Jasně, Harry, za pět minut. Jen dovařím oběd.“
„Nespěchej, Molly, a na oběd budeme mít hosta!“ vzkázal jí Potter. Otočil se k Paulovi a začal se ho vyptávat. Corinu poslal raději pryč.
Byla naštvaná. Proč nemůže být u toho, jak bude Potter toho protivného kluka vyslýchat. Vztek z ní pomalu vyprchával. Už na něj myslela, jako na toho kluka, který se jí tak líbil. Proč se z něj musel vyklubat takový hajzlík podvraťáckej. Proč jí musel vyklopit takovou strašnou věc? Kladla si v duchu otázky.
Z kuchyně se linula vůně oběda. Corina ji ucítila až ve svém pokoji úplně nahoře v domě. Rozhodla se, že se půjde podívat, co paní Weasleyová vaří. Sešla pomalu se schodů do druhého patra. Koukla se na dveře Potterovy pracovny a pokračovala po schodech dál dolů. O patro níž si vzala na stolku svou poštu, kterou ji tam paní Weasleyová nechávala, jako pro ostatní členy rodiny. Zaklepala na dveře, za kterými měla ložnici Gabriela.  Nakoukla dovnitř.
„Jdu do kuchyně, nechceš něco donést?“ zeptala se Gabriely Corina
„Počkej chvilku, jen to dodělám a půjdu s tebou! Co to tam bylo před chvílí za rachot?“
„Ale,“ mávla rukou Corina, „jen jsem táhla po schodech takového malého parchanta.“
„Tak, můžeme jít!“ oznámila Corině Gabriela.
„Co jsi to vůbec dělala?“
„Vylepšovala jsem svůj starý magik, který jsem dostala předloni k narozeninám.“
„Podívej,“ řekla Corina a vytáhla svůj magik, „tvoje mamka říkala, že je to zatím prototyp.“
„Ty jo, podíváme se, jak funguje.“ Zmáčkla červený knoflík a magik se nastartovala. Pramen rudé energie stoupal výš a výš a nabíjel magik. Gabriela nacvakala na číselnici kód a namířila na kalhoty na posteli. Chvíli se nedělo nic. Potom se kolem kalhot začala tvořit mlha. Když mlha opadla, kalhoty,původně černé, teď hrály všemi barvami. „Páni,“ povzdechla si Gabriela, „tenhle je fakt jedinečnej.“

V kuchyni, kterou si Corina ještě nestihla prohlédnout, byla paní Potterová a paní Weasleyovou a malá domácí skřítka. Na velkém oválném stole byly rozloženy mapy, dokumenty a knihy. Na židlích kolem něj se válely různé kusy oblečení. Pod stolem ležely tři kočky a v koutě za dveřmi spalo pět sov.
„Nachystejte příbory,“ řekla Ginny Potterová, když je uviděla. „A Corino, nemusela jsi ho tak zřídit.“
„To jsem nebyla já,“ bránila se Corina, „to ty schody nahoru do pracovny.“
„No jasně!“
„Ty modřiny nešli ničím odstranit,“ v mísila se do rozhovoru paní Weasleyová, „čím jsi mu je prosím tě udělala? Musím napsat Fredovi a Georgovi do Příčné, aby mi poslali tu mast na modřiny.“
„Zůstane tu?“ zeptala se jen tak jako.
„Myslím, že ano. McGonagalová přijede nejdříve v neděli a dnes máš středu. Zatím ho dám do toho pokoje úplně vzadu. Proč to chceš vědět?“
„Jen tak!“
„Doufám, že ho tam nebudeš chtít ještě víc zmrzačit.“
„Eeee … ne, co si o mně myslíte. To, co jsem mu před chvílí udělala, by mu mělo stačit.“ Řekla Corina, ale myslela na něco jiného. Měla s ním jiné plány.
„Tak pojďte, budeme obědvat,“ řekla Potterová, „Gabrielo, skoč pro otce s tím klukem. Corino, zajdeš pro dědu Weasleye? Nejspíš se bude vrtat v dílně na zahradě v nějaké mudlovské věcičce!“

Té noci měla Corina zlý sen. Jako by příchod toho šmejda něco znamenal.
Ne, nech mě. Sundej se mně tu svou slizkou ruku. Křičela ze spaní. Byla uvězněna ve svém snu, který se jí začal zdát. Byla uvězněna ve velkém paláci uprostřed pouště. Kam její oko dohlédlo, byla všude samé poušť. Uvnitř domu na ni čekal člověk, nebo něco hodně podobného člověku. Pohybovala se jenom ve stínu. Nikdy ji neukázal svou tvář. Byl pro ni záhadou. Jen k ní mluvil a bránil jí v úniku.
Myslíš si, že mě přechytračíš, princezno? Tak dlouho jsem na tebe čekal. Tak dlouho. Čekal jsem na tu správnou chvíli, kdy tě budu moct uvěznit v mém paláci. Jak se ti tu líbí.
Ty parchante, zakřičela na něj a shodila z ozdobného stolku starou vázu, pusť mě zpátky. K čemu ti tu asi budu?
Nedělej, že to nevíš, princezno, copak ti to nevyřídil ten kluk, Paul? Copak ti neřekl, proč tam byl každý den?
Ty jsi ON. No, o tom se zřejmě ten malej slizkej šmejd nezmínil. Blábolil jen něco o tom, že bych už měla být mrtvá. Zmlátila jsem ho. Těch modřin se jen tak rychle nezbaví.
To jsi neměla dělat? On je totiž strašně citlivý. Ty modřiny… jsi jen pitomá holka… jak… jak si mohla vyřídit mého nejlepšího muže…Jeho rukou zemřeli, jako třeba tvoje matka a ti druzí… ti mudlovští šmejdi… Zapockijovi!
Nemluv tak o mých rodičích, šmejde! To taťka mě naučil v sedmi to perfektní kouzlo… jasně, v tom bude tvůj problém! Tvoji ,hoši‘ by se měli lépe naučit bránit a ovládat neverbální zaklínadla, kapišto?
To není v těch zaklínadlech ani v těch hoších. Je to v tobě. Myslíš si, že tě matka společně s těmi čarodějnicemi ochránila? To já měl být chráněn… jenže jsem kluk. A tebe ještě chrání Rovina tří měsíců.
Jak to můžeš o mně vědět? A na něco jsi zapomněl! Já jsem metoformág.
No podívejme se. Tak malá Amy zdědila všechny matčiny schopnosti. A já nic! Tixus perfekto!
Hej! To bolelo! Co jsi mi to udělal?A ty jsi můj bratr?
Taková malinká značka. Ke své smůle…ANO… a nijak mě to netěší! Když ses narodila, bylo mi už šestnáct. Víš co to bylo! Pro matku jsi byla důležitá jen ty a tvůj otec. Ano, ten umřel jako první. A matka šla hned po něm! Myslíš si, že ta autonehoda byla jen technická chyba! NNNeee, nastražil sem to. A ty jsi měla umřít s ní!
Tak si posluž, zabij mne hned a tady! No, na co čekáš! Vyhlédla z okna ven. Noční vítr rozfoukal mračna na obloze a za nimi se objevil měsíc v úplňku. Corina věděla, že teď se stane to, co by tomu šmejdovi prozradit nechtěla. Ale proměna už začala. Tak tohle se stát nemělo! Vykřikla!
Co se stát nemělo. Něco přede mnou skrýváš. Nic bys ale neměla. Vím o tobě všechno. Všecinko. I tu nejhloupější chybičku, které ses kdy dopustila! Dořekl a podíval se na Corinu. Nepoznával ji. Jako by se z té šedé myši stalo něco víc. Cítil, jak z ní proudí pozitivní energie. Už před ním nestála malá Amy Jacobová, oblečená v světlých jeanech a šedém triku, teď skoro klečel před úžasnou dívkou. Černé vlasy pod zadek stáhnuté do culíku vláli ve večerním vánku. Byla oblečena v černém koženém kompletu a stála na vysokých podpatcích. Co, co to má znamenat, Amy?
Hej! Tak to je moje nové já. A neříkej mi Amy. Jmenuji se Corina,Corina Zapockijová. A vůbec, proč s tebou ztrácím svůj čas. Sbohem! Řekla mu a rozběhla se k oknu. Chtěla udělat to, co doma dělávala tolikrát. Vyskočit vstříc noci a zahrávala si s tou myšlenkou, že ona je něco víc než ostatní.

Ležela zpátky ve své posteli. Jako by ji ten výskok z okna osvobodil a zároveň probudil. Byla zpocená. Posadila se. Napila se vody ze sklenice, která ležela na nočním stolku vedle postele, a hlasitě oddechovala. Fuj! To byl ale sen, pomyslela si. Podívala se na svou ruku. Ne, nemohl to být sen. Na jejím zápěstí byla ta značka. Prohlédla si ji. Mělo to představovat něco jako ptáka nebo draka. Bylo to obtočené kolem nějakého nápisu. Byl tak malý, že ho Corina nedokázala přečíst. Musela si na to vzít lupu.
Podívala se na budík, který ukazoval, že je půl jedenácté. Přemýšlela, jestli bude profesor Potter ještě vzhůru. Nakonec usoudila že ano a vydala se do jeho pracovny v patře pod její ložnicí.

Opatrně zaklepala. Ozvala se dále a vstoupila. Rozhlédla se. Když tu byla s Remusem naposledy, velká skříň byla zavřená. Nyní z ní vylézaly různé pergameny a skříň jimi doslova přetékala.
„Co jsi potřebovala, Corino!“ zeptala se jí profesor.
„Pane, podívejte se!“ a ukázala mu značku na ruce, „to se mi stalo, když jsem spala.“
„Přestaň s tím ,pane‘, nenávidím to. Tak mi říkali už ve škole a taky v novém zaměstnání. Pro tebe jsem Harry. A co jsi mi to chtěla ukázat, natáhni ruku.“ Sundal si své brýle z hlavy a pozorně si tu značku prohlédl. Potom otevřel tlustou knihu, kterou vytáhl ze svého psacího stolu. Zamumlal nějaké zaklínadlo a znak začal zářit temně fialovou barvou. „Přesně. Jak jsem si mysle. Jak se ti to stalo?“
„No, spala jsem. A pak jsem se ocitla kdesi v poušti. V takovém velkém domě. Byl tam takový muž. Říkal mi, že mě matka ochránila těmi kouzli, že jsem holka. Prý že měl být on chráněn, protože je můj bratr. Já mám bratra?“
„Ano, Corino, máš bratra. Myslím, že se jmenuje Lyonel.“
„A ještě říkal, že mě měl zabít už dávno, ale nebýt těch ochranných kouzel, podařilo by se mu to. Potom mě označil tím znakem. Co je to?“
„Drak obtočený kolem nápisu Amitié et obéissance jusqu‘a  terme de la vie ! Přátelství a poslušnost do konce života! Podivné, už dlouho jsem tuto značku neviděl. Poslední, koho jsem dostal do Azkabanu, byl právě Mario de la Dard, kdo nosil tento symbol. Hrozná to sekta. Myslím, že jejich vzorem byl právě Voldemort, ale hodně se jejich styl lišil.“
„Co to bylo za sektu?“
„Ou, promiň, zase jsem se nechal unést vlastními myšlenkami. Nazývají se Zatracení. Vlastní rodiny je totiž zavrhly. Myslím, že jsi četla o Rebece ,Bílé vdově‘ Baarové, Bobym El Santiagovi nebo Kristii ,Amelii ‘ O’Haarové, ne? Zabili vlastní rodiče, sourozence nebo někoho z rodiny a přišlo se na to až za strašně dlouho. Až na Bílou vdovu. Ta vraždila v den své svatby manžela. A měla jich požehnaně. Asi deset. Nakonec stejně skončila díky mé ženě v Azkabanu.“
„Ginny je taky bystrozorka?“ podivila se.
„Ano, ale nechala toho kvůli dětem. Už tak stačí, že jsem já denně v nebezpečí. Ginny zachránila svého přítele Luise před ní, když ji poznala na jejich svatbě. On je jí až do teď jejím dlužníkem. Posíláme za ním a jeho nynější ženou děti na prázdniny. Bydlí v Portugalsku. Letos pojedeš s nimi. Jedna se mezi dvanácti ztratí.“
„To tam jezdí i Weasleyovi?“
„Jo, copak sis nevšimla, že oni bez sebe neudělají ani krok?“
„Ale, jo, to jo. Něco jako naše parta.Ale..“ Corina si na něco vzpomněla, „my jsme chtěli jet na Kubu a do Španělska a taky do Brazílie.“
„Aha, to nevadí. Aspoň se v Brazílii stavíte za Rachel. Mou kmotřenkou. Dlouho jsem se neviděli! Ale teď už běž spát. Zítra nás čeká rušný den!“
„Jak to?“
„Přijde McGonagalová a taky Bill s Fleur, Charlie a Nina, Percy s Penelopou George a Fred s elishou a Natálií. No prostě celá naše rodina. Určitě se nebudeš nudit. A k tobě do pokoje ještě nacpeme našich pět dětí a tvé kamarády.“
„Už se teď těším. A ten úkol. Co mi ho svěřil děda, tedy Moody, je už vyřešený? Měla jsem najít vraha mé matky a já ho našla.
„Ne,Cor, ty ho budeš muset nějak odstranit.“
 „Dobrou!“ broukla Corina
„Dobrou, Corino,“ odpověděl jí Potter a znovu se začetl do knihy, kterou četl před tím.

Kapitola 9

Kapitola 11

Poslední komentáře
15.01.2008 15:22:00: no ucházející....ale čela jsem i lepší povídky...to se časem zlepší...smiley${1}