And who am I ? That's secret I never tell...

Každý jednou dojdeme na místo, ze kterého není návratu...

Vyvolená

Kapitola 1

Proměna
V centru Londýna už od rána probíhal čilý ruch. Mudlové se chystali na velkolepou oslavu narozenin královny Alžběty II., jejíž součástí byl průjezd královské rodiny městem. Den nakonec mudlové zakončili obyčejným, i když pro ně velkolepým, ohňostrojem.
Kouzelníci se oslav nezúčastňovali, měli vlastní starosti, jako například šestnáctiletá Corina Zapockijová, které řešila každodenní drama se svou matkou.
 
„Drahoušku, podívej, koupila jsem ti nový společenský hábit.“ Chtěla překvapit Kathy Zapockijová svou dceru.
„Ale mami, TO SNAD NEMYSLÍŠ VÁŽNĚ,“ křičela šestnáctiletá Corina na svou matku, „ to si s sebou do školy nevezmu. Proč nemůžu mít věci jako ostatní!“ Už se zase s matkou hádala i přes to, že to byla úplná maličkost..
„Corino, víš že jsme chudí. Buď ráda, že studuješ v Bradavicích.“
„Ale proč nemůžu dostat třeba k narozeninám novou hůlku. Podívej,“ vytáhla z kalhot svou starou hůlku a zamávala jí matce před obličejem, „vždyť už skoro nefunguje,“ na důkaz toho začala po pokoji metat kouzla.
„No jo, máš pravdu. Nefunguje. Musím se ale zeptat tatínka. A narozeniny máš příští týden. No vidíš, málem bych zapomněla, přišel ti dopis z Bradavic, budeme muset zítra navštívit Příčnou ulici. A ještě ti přišly výsledky NKÚ. Tak to otevři,“ pobídla ji matka.
Opatrně si do rukou vzala tenkou pergamenovou obálku. Ve předu bylo napsáno její jméno zeleným inkoustem. Jednou ji otočila dokola. Pro štěstí. Otevřela ji.
Výsledky ji překvapily. Nato, že se vůbec na zkoušky neučila, dopadla dobře. 7 NKÚ.
 
VÝSLEDKY ZKOUŠEK NÁLEŽITÉ KOUZELNICKÉ ÚROVNĚ
CORINA AMÉLIE ZAPOCKIJOVÁ BYLA HODNOCENA NÁSLEDOVNĚ
 
Astronomie¨                                            Nad očekávání
Péče o kouzelné tvory                             Přijatelné
Kouzelné formule                                    Nad očekávání
Obrana proti černé magii                         Nad očekávání
Starodávné runy                                      Mizerné
Bylinkářství                                            Přijatelné
Dějiny čar a kouzel                                 Hrozné
Lektvary                                                 Nad očekávání
Přeměňování                                          Vynikající
 
Dostala jednou vynikající a to bylo … vynikající. V přeměňování si docela věřila. Aspoň nedopadla jako Sabine McArturová, které znásobila svou krysu, jenž měla být houbou, snad stokrát. Potom celý den běhaly po škole krysy a školník byl proti nim bezmocný.
Objala matku. „A díky za ten hábit, je úžasný, když si ho trochu vylepším,“ špitla matce do ucha
 
Dlouho do noci potom četla dopisy, které jí přišely, když se byla rozloučit s Tess. Byly od Kay, Violet a Denise, nejlepších přátel, které Corina v Bradavicích měla.
Napřed přečetla Violetin dopis, vlastně krátký pozdrav na kousku pergamenu z dovolené v Indii.
 
Cori, škoda že tu nemůžete být se mnou. Je tu nádherně. Někdy si musíme vyrazit jen my tři(já, ty a Kay). Měj se.
                                                                                     Violet
Potom otevřela tlustou obálku od Denise. Kromě dopidu obálka obsahovala ještě světle zelený náramek.
 
Na tohle jsem natrefil na tureckém bazaru. Snad se ti bude líbit. S taťkou jsme navštívili i bájnou Tróju. Taťka je mudla a necítil ty úžasné vibrace, které kouzelníkům dodávají energii. Měla bys je taky vyzkoušet. Uvidíme se ve škole. Tak zatím…
                                                                                     Denis
 
Hned si navlékla korálkový náramek na zápěstí. Vytáhla ze skříně ten nový společenský hábit od mamky a pustila se do práce. Z krabice, kterou měla plnou nejrůznějších knoflíků, pestrobarevných pírek a nášivek, si vysypala pár světle a tmavě zelených pírek, které si přivezla z loňské dovolené v Brazílii.
Do jehly navlékla černou nit, protože společenský hábit byl z černého hedvábí, a přišila opatrně jemná pírka na velký výstřih odhalující jak ramena tak celý dekolt.
Po dvou hodinách úmorné práce zhodnotila své dílo. Oblékla si šaty a točila se před zrcadlem, co měla ve skříni. Líbily se jí její nové šaty. Vzpomněla si, že zapomněla otevřít Kayin dopis. Došla k psacímu stolu a vzala ho do ruky. Byl těžký, ale tenký. Kay byla zřejmě u tety v Americe.
 
Corino,
Stýská se ti už po mně?Mně po tobě strašně. Tady v Americe je to super, ale už chci být doma. Vracím se 15.srpna, tak se stav. Máme si co říct. Navíc u mě bude celá parta. Doufám, že se ti za tu dobu stalo něco zvláštního, abychom měli co probírat. Tak papapa
                                                                                                                 Kaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaay
 
Corina byla unavená. Ráno brzo vstávala a noc předtím nespala vůbec, no asi tři hodiny. Rychle se šla osprchovat, aby trochu zahnala únavu, ale nepomohlo to. Převlékla se do pyžama a lehla si do postele. Nemohla ale usnout. Poslouchala tikot budíku na nočním stolu a přemýšlela. Nakonec to vzdala a šla si do kuchyně pro něco na pití. Vyhlédla z okna. Oranžové pouliční lampy ozařovaly poklidnou ulici. Viděla, jak se místní kočky shromažďují u popelnic před domem Wilsonových. V kuchyni byla tma a ticho. Rozsvítila si a došla ke skříňce se sklenicemi. Jednu, zrovna tu nejoblíbenější s obrázkem mudlovké hrdinky z kresleného filmu, Pocahontas, a nalila si do ní minerálku. Podívala se znovu z okna ven. Tentokrát ulici osvětloval ještě měsíc. Cítila, jak na ni působí jeho magická síla a že se něco mění. Nevěděla co, ale cítila to. Sklenice s vodou spadla na zem a roztříštila se na tisíc kousku. Corina stála uprostřed louže vody. Vzpamatovala se. Uklízecím kouzlem nepořádek uklidila.
Pulírexo! Pulírexo!“ šeptala potichu Corina a kouzlo nechávalo pomalu a líně zmizet poslední střípky a loužičky vody.
 
V Příčné ulici nejdříve zašli k Wendelovi pro hůlku, potom do Krucánků a kaňourů pro nové knihy.
„Tu novou příručku do hodin obrany proti černé magii si mohl pan Potter ušetřit, vždyť stojí tolik peněz,“ stěžovala si paní Zapockijová, „ pospěš si, ještě musíme do lékárny a ke Grinngotům pro peníze,“ pobízela Corinu matka.
„No jo, vždyť se sotva plazím. Nevím, že jsi mě nemohla přemístit. Tak by jsme si ušetřili tu štreku od domu.“ naříkala Corina a poslušně kráčela za matkou. Nemohla matce odpustit, že ji brzo ráno vzbudila, a že nemohla jít matka sama nakoupit do Příčné ulice. Byla celá rozlámaná, a když ji matka upozornila na to, že je jak ve snách, zrovna přemýšlela o tom, co v noci dělala, protože si na to nemohla vzpomenout. „Mami, neslyšela jsi v noci doma něco zvláš…“ Vzpomněla si však, že matka s otcem spí v noci tak tvrdě, že by je neprobudil ani kouzelnický poplašný systém protipřemisťovacího kouzla.
„Co jsi říkala?“
„Ale nic…Dáme si zmrzlinu?“
„Proč ne, ale nejdřív půjdeme ke Grinngotům, ano?“
 „Můžu si potom zajít do Kratochvilných kouzelnických kejklí. Kay měla narozeniny a já jsem jí ještě nic nekoupila.“
„Co kdybychom tam šli hned?“
Prošli kolem lékárny, kde si Corina koupila potřebné suroviny pro další rok studia lektvarů. Konečně došli k obchodu s žertovným zbožím. Hýřil stejnými barvami jako poprvé, když Corina byla s matkou v Příčné jako malá pětiletá holčička. Vstoupila do obchodu. Hned si všimla, že se zvětšil, ale na vnějším tvaru se to nijak neodrazilo. Přibylo pár oddělení s kouzelnickými pomůckami. Zvětšilo se oddělení pro čarokrásné čarodějky a přibylo nové oddělení ochrany proti černé magii. Regály tam byly plné klobouků, rukavic a plášťů, krabiček rychlozatmívaho prášku( jednu krabičku měla Corina ve svém kufru do Bradavic, co kdyby) a skoro u země byla místo regálu velká klec, ve které byly děsivé dělobuchy.
Krámek byl plný lidí. Spoustu jich Corina znala ze školy nebo to byli přátelé matky a otce.
          "Co byste si přála," zeptal se milý zrzavý muž.
          "Sháním dárek pro kamarádku."
„Co by se jí asi tak líbilo?“ zeptal se jí Fred. „Co kdybychom jí vybrali něco z kolekce v oddělení pro čarokrásné čarodějky. Ale pojď se mnou. Musíme jít do naší kanceláře. Zatím ta kolekce není v prodeji. Co má nejraději?“ vyzvídal.
„Čokoládovou zmrzlinu.“ Odpověděla mu.
„Ale ne takhle. Co by ráda dělala, když se nudí.“
„Aha, obě dvě bychom chtěli někam letět. Ne letadlem ani na koštěti. Museli bychom mít vlastní křídla.“
„To se nám jednou povedlo s bráchou, to je ten druhý. Chvilku jsme se vznášeli, ale potom kouzlo povolilo a my spadli do rybníku, který měli naši rodiče za domem.“
Corina se usmála.
Fred vytáhl z kapsy hábitu podivný klíč a odemknul s ním vitrínu. Vytáhl velkou krabici a podal jí Corině. „Počkej, vytáhnu další věci.“ Řekl jí a natáhl se k vitríně.
Za chvíli měla Corina plnou náruč nejrůznějších lektvarů a krabiček. Fred jí všechno vysvětloval. Vzal do ruky tu velkou krabici. „Tohle jsou úplně nové vzdušné zámky. Vlezou se tak akorát do jedné nudné hodiny v Bradavicích. A tohle je Amorův šíp, nejúčinnější a nejnebezpečnější nápoj lásky, stačí jedna kapka,“ vysvětloval jí, co všechno drží a jak se s tím zachází.
„Díky, pane Weasley.“
„Nashledanou.“
 
Po večeři si ještě Corina zkontrolovala věci v kufru. Sice jich pár naházela pod postel a pár jich tam strčila navíc, ale kufr ji balila matka a ta zrovna dvakrát vkusu nepobrala. Potom si sedla na parapet a pozorovala svým dalekohledem hvězdy. Když však spatřila vycházející měsíc, něco se v jejím těle probudilo a začalo se to dobývat svobody. Corina nevěděla, co se s ní děje. Pocity nevolnosti střídaly návaly štěstí a radosti. Nemohla se ubránit hlasitému smíchu. Za deset minut bylo po všem. Cítila se jinak, líp a veseleji, jako by to nebyla ta stará Corina, ale někdo úplně jiný. Něco se jí stalo a ona nevěděla co. Podívala se na sebe do zrcadla na dveřích. Nepoznávala se. Její dřívější vlasy neurčité barvy se změnily na černé. Vytahané tričko a jeany tu taky nebyly. Místo toho měla na sobě černý šik korzet a mini sukni z kůže. Když se podívala na své martinsky zatočila se jí hlava. Stála totiž na vysokých černých lodičkách a vůbec se jí netřepali nohy. Divila se tomu, protože v lodičkách stála jen jednou a to na svatbě matčiny kmotřenky a podpatek měl sotva 5 cm. Tenhle měl přibližně čtyřikrát víc. Neváhala, položila dalekohled, který držela doposud v ruce a vyskočila pokojovým oknem do prázdninové noci.
 
Když se ráno probudila, nevěděla, co v noci dělala ani co dělají její nejmilejší tenisky v koši.
Po snídani ji otec odvezl na nádraží King Cross v Londýně. Ve vestibulu nádraží uviděla kamarádku z koleje, Kay McLondonovou. Kay, dívka s tmavou pletí, rovnýma bílýma zubama, štíhlou postavou a dlouhými kudrnatými vlasy, s sebou zřejmě táhla místo kufru karavan, na kterém byla jen tak ledabyle zavěšená klec se sovou. Lidé, mudlové, kteří ji cestou minule, se ohlíželi, protože nikdo zdravý si na cestu místo kufru nevezme karavan. Corina zakroutila hlavou a rozběhla se pozdravit přítelkyni.
„Panebože, Kay, co to s sebou prosím tě vlečeš? To já nechala polovinu věcí doma!“ pozdravila.
„No, pár věciček se mi do toho starého nechtělo vlézt a tak jsem na něj použila zvětšovací kouzlo, jenže se mi nějak nepovedlo. Ale taťka ho aspoň trochu zmenšil. Míň už to nešlo. To kouzlo nepůjde odstranit.“ nadávala Kay.
„Ještě že ke kufru nebyla přivázaná Wingley. Dokážeš si představit sovu, která je velká asi jako lokomotiva? A ještě aby ti nosila dopisy do školy?“ Po Corinině nápadu se obě dívky rozesmály tak, že se po nich ohlížel každý mudla. Přepážkou mezi nástupišti 9 a 10, vedoucí na nástupiště 9¾, prošli obě dívky tak, aby si jich nikdo nevšiml. Vlak do Bradavic měl za deset minut odjíždět a proto si Kay s Corinou šli najít místo ve vlaku. Ve druhém kupé narazily na další kamarády. Blíže ke dveřím seděla Violet Lambethová, vysoká, štíhlá blondýna, celý den zabořená v knížkách, ale když přijde na legraci, pěkná dračice. Naproti ní Denis O’Neil, malý, hubený, černovlasý mladík s ostrými rysy ve tváři a velmi upovídanou pusou, když došlo na problémy, uměl se ze všech vymluvit. Vedle něj jeho kamarád Ryan Coote, velmi bohatý a chytrý blonďatý mladík s talentem vyprávět pozoruhodné historky, které s partou zažil, i když nebyly pravdivé. Dalším chlapcem vedle něj byl Andrea Harrison, černovlasý arabský mladík s tmavou pletí a výborným nadáním pro různá zaříkávání, s Pepindou, úděsně línou perskou kočkou, kterou dostal od babičky z Arábie. Poslední dvě místa byla pro Corinu a Kay.
 
„Ahojky vespolek,“ pozdravila Kay o něčem diskutující kamarády.
„Jé, ahoj McLondonová, jak ses měla o prázdninách. Ahoj Cor…“ pozdravila přítelkyně Violet.
„Naprosto fantasticky. Naši mě vzali k babi do Ameriky. Páni, tam můžou děcka používat veřejně magii od patnácti, věřili byste tomu?“ vyprávěla své prázdninové zážitky Kay.
„No jo, čemu se divíš. Amerika je dámy a pánové, pokroková,“ ozval se Andy.
„A heleme se, pan chytrý promluvil,“ škádli kamaráda Ryan, „někdo v létě objížděl celý svět, co?“
„Hahaha, leda tak letem světem internetem…, a slyšely jste už o Rovině Tří měsíců?“ Na Andyho otázku neuměl nikdo odpovědět, jen Corině se vybavil okamžik, kdy o tom rodiče doma mluvili. Rodiče o tom mluvili každý den tak asi před deseti lety. Tehdy jim úplně nerozuměla, ale nyní se dovtípila, o čem mluvili. Takže Rovina Tří měsíců.
„Jo jednou, od rodičů.- No tak, Andy, co to je.“ ozvala se Corina.
„To je magické postavení měsíce k Zemi. Záhadné je ovšem to, co dokáží lidé narození v tomto dni. Protože k tomuto jevu dochází asi tak jednou za šestnáct let, měla by příští Rovina Tří měsíců udeřit letos. Tak například minule to byla paterčata Vernerova a ještě jedna dívka. Nepíšou tu která, ale je určitě z Anglie. Třebas chodí s námi do ročníku?“
Corina si uvědomila, o čem se jí rodiče nikdy nezmínily, ale dost často se o tom doma bavily. Takže ta dívka je ona, „Andy, co například dokáží paterčata?“
„No, podle toho co jsem viděl a co je tady napsáno, že dokážou manipulovat počasím. Loni mi jeden sedmák říkal, že Kenedy lítala po společenské místnosti Nebelvíru a smála se, protože padal sníh, i když bylo léto a teplota v místnosti byla nejméně 30 stupňů. A kouzlo by poznal.“
„Můžou se i měnit nebo něco takového?“
„Myslím, že jo. Nic není u nich jistého. Proč se ptáš?“
„Myslím, že ta dívka beze jména jsem já. Poslední dobou jsem začala pozorovat nevídané změny. Třeba když zuřím, třese se celý dům, i když žádné zemětřesení nehrozí, nebo když jsem šťastná, dokážu, aby se mi celý pokoj změnil v květinovou zahradu. Našim jsem o tom neřekla, ale ti o tom nejspíš vědí. O úplňku se zase proměňuji, sice nevím v co, ale proměňuji a ráno si to nepamatuji. Co tomu říkáte?“
„Páni, Corino,“ vzdychla Violet.




                                                                                              Druhá kapitola
 
Žádné komentáře