And who am I ? That's secret I never tell...

Každý jednou dojdeme na místo, ze kterého není návratu...

Ve špatné společnosti

6

O čtyři roky později
Vbíhám do hradu. Rychle se proplétám bludištěm chodeb a hledám Artovi pokoje. Zastavuji se až před dveřmi a nápisem : Arturiovo území. Nevstupovat. - chtěla bych se zasmát, ale nejde to. Otevírám dveře a vcházím dovnitř. Všechno je tak, jak si to pamatuji z dětství. Vzpomínky se mi zase všechny vrátili. Art, smrtelně bledý, leží v posteli. Vedle něho sedí Amis a malý Angel. V pokoji je tma a vedro. Je zrovna léto. Místnost osvětlují jen malé lampičky zavěšené nad postelí. Klekám si k němu.
"Arte, nevzdávej to," povzbuzuju ho. "Seš mladej. tohle mi nemůlžeš udělat. Arte, no tak. Podívej se na mě." Vím, že je to nemožné, pomalu na mě otáčí hlavu, ale kouká se do neznáma. "Arte, Arte."Mrká. hluboce se nadechuje a naposledy vydechuje. Oči se zavírají. Cítím, jak mi tečou slzy. Amis vedle mě propuká v pláč. Vybíhám ven. snažím se najít cestu do svých pokojů, kde je Kara. V těch šatech, co musím nosit, se špatně utíká. Cestou potkávám Jokea s Harvem. Stačí jim jediný pohled na mě a vědí, co se děje.
"Karo, Pusinko," křičím, ještě než jsem u sebe ve křídle. Moje volání se rozléhá celým hradem. "Pomoz, Pomoz mi, prosím?"
Otevírá pomalu dveře a dívá se na mě. Její uhlově černé vlasy a oči se lesknou. "Přišel konec?" ptá se mě. Přikyvuji. "Tak pojď." Zavírtá dveře a táhne mě zpět.

Sklání se nad mrtvým Arturiem a něco šeptá. Občas něco řekne nebo se na něco zeptá.
"Jak dlouho.....?"
"Čtvrt hodiny," odpovídám jí. Amis jsem musela odvést za matkou, aby neviděla, co se s jejím manželem bude dít. Několikrát jsem už obřad oživení vyděla. Myšlenkou se na tou zastavím. Ano, viděla a taky několikrát prošla. Myslím na malé, tmavě červené znamení na mém krku ve tvaru holubice. Kara se mého bratra dotýká měho bratra na čele, rtech a bradě. Několikrát tohle opakuje. Nakonec ho políbí. Bez emocí, vášně, lásky. Prostě ho políbí. Chvíli se nic neděje. Za okamžik Art otevírá oči. Prohlíží si pokoj, nás dvě a všechno kolem.
"Kde to jsem?" ptá se nás. "Kdo jste?"
Kara se ujala vysvětlení. "Princi Arturie, dovolte, abych vás přivítala zpět. Jmenuji se Kara a vy mi budete do skonání světa vděčný."
"Angelo, drahá? Co se to děje?" ptá se mě bezmocně.
"Uklidni se," šeptám. "Zhluboka dýchej čerstvý vzduch." V očích mám slzy. Do pokoje vbíhá uslzená Amise. Nevěřícně hledí na svého manžela. Omdlévá. Za ní do místnosti vstupuje matka s otce. Dívají se na mě, Karu, Arta a složenou Amise. Něco říkají dvěma sluhů a ti opatrně Amise odnáší do jednoho z pokojů vedle. Art se snaží vstát. Kara ho uzemňuje. Otec pomalu přistupuje ke Kaře.
"Děkujeme, slečno," děkuje jí. "Ale..... jak...."
Vrtí hlavou. Kddyž něco řekne, budou ji chtít využívat a to ona nedopustí. "Promiňte." Posílá mi myšlenku a obě dvě se vracíme do naší části hradu.
V místosti zůstala jen máti, otec a Art. Nevěřícně se po sobě dívají. Matka přistupuje k Artovi.
"Jak ti je, miláčku," ptá se ho starostlivě. Art si prohlíží celé své tělo, jako by mu něco mělo chybět. Teprve teď si všímá drobné rudé holubice v podbřišku.

Procházím se v zahradě. Tisknu se k Jokeovi, jako bych ho měla ztratit. Pořád si ještě nemůžu zvyknout na to, že se obejdu bez jeho tělesné blízkosti. Miluji ho. Celým svým srdem. Joke má na sobě košili s vyhrnutými rukávy, na paži má také holubici,a krátké černé kalhoty. U pasu má připásanou dýku s vyrývaným znamením.
"Je to teď jiné. Vím, říkám to asi často. Ale.... přijde mi to lepší," říká a dívá se při tom na západ slunce.
"Já vím. Taky tomu nemůžu uvěřit, ale alespoň jsem si zvykla na to, že mě každé ráno budí služebná a že nespíš těsně vedle mě."
"To můžeme napravit. Mě zase chybí to tvoje mumlání ze spaní a to sladké : dobré ráno, můj princi, jak jsi mě oslovovala u Cavena. Je to zvláštní..."
"Co?"
"Na hradě žijeme bezmála devět let, ale.... nikdo neví, co jsme zač. Máti s otcem neví o tvých ledových schopnostech ani o Thinkerově telepatii. Vlastně, neví o nich. A to s nimi žijí devět let."
"Máme vlatní minulost, kterou oni už nezmění, můžou zasáhnout jen do budoucnosti. Ale ani tu jim nedovolíme změnit. Jsem královnou Lithuanie. Denně se vídám s nespočtem lidí, které ani neznám. Víš, kolikrát se mi zdá, že mi ten Cavenův hrad chybí. Znala jsem ho A tady.....Každý, koho potkávám na ulici, mě zná. Chtěla bych to vrátit. Být zase tou bezstarostnou Princeznou Halle a jejím Princem Jokem."
"Jseš královna, sama jsi to řekla. Taky se mi stýská, vlastně, nám všem se stýská."
Sedíme na lavičce pod rozkvetlými třešněmi. Nádherně voní. Ani si nevšímáme, že nás někdo celou dobu sleduje. Dozvídáme se o něm teprve tehdy, až promluví.
"Princezno, Pepřáku," říká. v jeho hlase poznávám Luciena. "Omylem jsem vyslechl váš rozhovor. Omlouvám se. A myslím, že to není nemožné. Ale určité riziko tu je."
"O čem to mluvíte, pane Luciene."
"Luciene, prosím."
"Dejme tomu, že bych vás dokázal vrátit zpátky, tak jak jste byli před výchovou lorda Cavena. Svobodní, volnomyšlenkářští, mladí, ale už změnění. Zůstali byste mladí navždy, ale....."
"Co pak je, Luciene?" ptám se ho.
"Má to jednu nevýhodu, madam."
"A to?" ptá se ho Joke.
"Změnili byste se. Vzhledově. A to dost. A dostali byste takové.... nové specifické vlastnosti."
"A co naše vzpomínky?"
"T yby vám samozřejmě zůstali. Zlepšili jsme se, dost. Já....... dokážu to."
"Vy, Luciena. A co váš bratr?"
"Angel není můj bratr. Jsem to vlastně já. Angel sám sebe naklonoval. Jsme vlastně tři. Angel, já a Kaspian."
"Kaspian?" podivuje se nad třetím jméněm Joke.
"Je místodržícím v Halenně."
"Podstoupím to riziko. Kdy můžeme začít?" souhlasím s jeho návrhem.
"Angelo..... Princezno?" říká Joke. Hledí na mě. "Jseš si tím jistá?"
"Stoprocentně," potvrzuju. "Jdem na to.
Lucien se usmívá. "dobře, pojďme na to. "Pepřáku, připojíš se?"
Joke přikyvuje. Nikdy mě nenechá na holičkách.

Cítím se jinak. Jako dravá zvěř. Ležím ve své posteli. Mám zakázano vstát. Vedle mě leží Joke. Je taky jiný. Má lesklé dlouhé rudé vlasy se zlatými pruhy. Dotýkám se ho. Jen spokojeně zavrní a spí dál. Jak já ho miluju. Dívám se na své ruce. Jsou jiné. Mám na nich dlouhé černé nehty. Do pokoje vchází Lucien. Nese si zase černý pytlík s destičkami.
"Princezno, už jste vzhůru."
"Luciene, dobrý den. Jak dlouho jsme byli mimo?"
"Jen pár hodin. Všem jsem řekl, že se necítíte dobře a ať vás neruší."
"Děkuji, Luciene. Kde je Angel? Co se to s námi stalo?"
Optarně mi podává zrcátko. Chytám ho a prohlížím se. Fakticky vypadám jinak. Tak dospěle. Místo tmavě modrých vlasů mám hnědo-černou kštici se sem tam šedým pramenem. Usmívám se na sebe. Lekám se. Co se to stalo s mými zuby? Lucien chápe.
"Stala se z vás nádherná vlčice, Princezno."
"Vedlejší účinky, aha. A Joke?"
"Fénix. Musím říct, že se k sobě hodíte."
"Za jak dlouho se probere?"
"Už jsem vzhůru," šeptá Joke. "Vodu, prosím." Lucien mu podává sklenici s vodou. Joke žíznivě pije. "Díky, Luciene."
"Hej, Pepřáku," říkám mu. "Na." Podávám mu zrcadlo. Dívá se do něj. Vypadá překvapeně. Mile překvapeně.
"Sekne mi to. Díky, Luciene." Kde se v něm ta sebejistota bere.
Slyším klepání. Lucien naznačuje, že tu není, a mizí postraními dveřmi skrz moji šatnu do sklepení. Do místnosti vchází Děti. Pro nás už dost odměřený výraz. Děti.
"Ahoj, drahouškové," zdravím je.
"Nazdar, nazdrar," říká s úsměvem na rtech Sirius. "Kde je ta stará Princezna? A kdo je ten mladík vedle ní."
"Hej, Finku, nech toho," okřikuje ho Joke.
"Zdá se mi to, nebo ne, ten mladík mluví jako náš Pepřák?" říká Kadmě s Adrou. Všichni mají na sobě jezdecké oblečení.
"Princezno, řekni tomu bláznovi, že jestli mě naštve, ať si mě nepřeje."
"Finku, Pepřáku," uklidňuju je. "Co to s vámi kluci je?"
"Sekne ti to, Ang," říká Kara. "Neviděli jsme se pár hodin a ty se změníš k nepoznání. Co se to s vámi stalo?"
Potutelně se usmívám. Nic jim neřeknu. Mávnu nad tím rukou a měním téma. "Jak je Artovi?"
"Dobře," oznamuje mi Kadma.
"A V....."
"Ještě se nevrátil," vyhrkne Zara. Červená se.
Pomalu vstávám. Ještě se mi motá hlava. Harv mě přidržuje. Došlápnu na skleněný střep podemnou a podrážděně zavrčím. Děti na mě hledí, ale ozve se teskné zavytí.
"Rozumím ti, musí to bolet," říká Harv. Já zapomíná, že ten kluk umí mluvit se zvířaty. Prohlížím si nohu. Střep trčí z nohy, ale krev neteče. Pomalu ho vytahuju a nohu si zavazuju ručníkem u mé postele.

5
7
Žádné komentáře