And who am I ? That's secret I never tell...

Každý jednou dojdeme na místo, ze kterého není návratu...

Ve špatné společnosti

5

Kráčím dlouhou, honosně zařízenou chodbou. Všude je rozestavěno nebo rozvěšeno plno uměleckých děl, jistě velice draých .Z hlavy mi nejde myšlenka, že jsme tohle už někde viděla. Vedle mě kráčí Pepper. Ani jinde jít nemůže, bez něho bych byla mrtvá. Navíc ho miluju. Mě a Jokea následují naši přátelé. Všichni jsme oděni v tmavě modré látce. Děvčata mají na sobě dlouhé šaty a kluci košili s dlouhýma kalhotama. Přede mnou jde Lord Caven. V dlouhém, tmavěmodře vyšíveném plášti se nese jako páv. Pomalu postupuje k velkým dřevěným dveřím. Zastavuje se před nimi. Slyším ho, jak si něco šeptá. Nerozumím mu však. Prudce otevírá dveře a všichni vstupujeme do velkého, sluncem naplněného sálu. Kolem stěn je plno lidí v nádherných šatech. Kráčíme prostředkem a míříme k nejdůležitější osobě v celé zemi, ke královně. Sedí na spoustě malých polštářků a je obklopená svými dámami. Šaty ostaních jsou zářivě barevné, jen královna je v černé. Vzhlíží k příchozím.
"Ah, lorde Cavene, jsem ráda, že vás vidím," zdraví Zakuklenýho. Mile se na měj usmívá.
"Královno, králi," jemně se jim klaní lord Caven. Teprve teď si včímám i toho muže sedícího vedle královny. I on je v černé.
"Lord Caven," říká ten muž. "dlouho jsem vás neviděl. Doufám, že patříte ,k našim'?"
Cavenův úsměv se mění do šklebu. "To je právě to, proč jsem tady, královské milosti. Chci veše místo a bohatství."
"Laškujete, drahý Cavene," usmívá se královna. "Víte, že jediným člověkem, který může převzít správu království je má dcera, která se bohužel zemřela."
Caven se vítězoslavně usmál. Otočil se na mě a pokynul mi, abych šla blíž. Joke mě následoval. Přistoupila jsem tedy. V šatech se mi kráčelo špatně, ale když Zakuklenej jinak nedal. Prý abych vypadala jako Princezna. Zase to strašné oslovení, co tak rád používal. "Králi, královno," spustil Caven. "Směl bych vám představit Halle." Doposud štěbetající sál oněměl.

Dívám se na tu tmavovlasou dívku a přepadávají mě mdloby. Vidím někoho, koho jsem už dávno pohřbila. Angelu. Moji dceru. Dědičku Lithuanie. Dívka se dívá do země a na rozkaz toho slizkého Cavena přistupuje blíž. Zvedá hlavu a já se dívám do bezedných ledově modrých očí. Dívá se na mě, ale přitom jakoby sledovala něco jiného. A ten mladík vedle ní. S hrdě vztyčenou hlavou oba dva stojí přede mnou. On má taky zvláčtní oči. Hnědo-rudé. Cítím, jak mě manžel chytá za ruku.
"Královno, králi," říká pomalu dívka.
"Angelo," šeptám. Vstávám a přibližuji se k ní. Lehce ji objímám. Cítím však jen chlad. Ne lásku, ani teplo její kůže.

Ty divné pocity, které vnímám. Co je to? Už necítím jen zimu, právě naopak. Oheň uvnitř mě zahřívá. co to ta žena šeptala? Jaké to bylo slůvko? Anděl? Ne. Znělo to jako Jeho jméno. Angela, to bude ono. Proč mi tak říká? Proč mě objímá a já cítím takové pocity, které jsem málem zapoměla? Dívám se jí do očí a ona neuhýbá. Slyším její myšlenky.
-Holčičko.....Konečně ses našla. Moje Angelo.
-Kdo jste? ptám se jí.
-Tvoje matka, Princezno. Královna Franka Lithuanská.
-Zase to slovo. Neříkejte mi tak. I Caven mi tak říká. Princezno. Jako bych nějaká pribncezna byla.
-Jsi krutá ke své matce.
-Já matku nemám. Moje matka i otec zemřeli už hodně dávno. Mě vychovávaly ulice Nostadu.
-Kdo ti řekl tohle?
-To TOHLE je moje minulost, matko.
Už neslyším nic. Chytá mě za ruku a někam mě táhne. Fakt mi tyhle chodby něco říkají. Zastavujeme se před obrazem, na kterém jsje pět lidí. Královna, král a tři děti, starší chlapci a malá holčička. Prohlížím si to dílo. Je na něm něco zvláštního. Ta dívenka mi někoho připomíná. Sebe. zase si vzpomínám na ten věk, kdy jsem si z bratrem hrávala v královském psinci s otcovými psy, kdy jsem se s ostaními dětmi honila po hradním nádvoří. ano, tohle je moje minulost.
"Matko," šeptám. Do místnosti vchází Caven následovám Dětmi. Nese se jako král. Ale já mu překazím plány.
"Královno, co to má znamenat?" ptá se jí a ona se jen usmívá.
"Nic, drahý Cavene. Ať je po vašem. Je čas, abych korunu předala dceři. Z hlavy si sundala malou, stříbrnou korunku vykládonou safíry a nasadila ji na mou hlavu. Teď jsem si připadala jako královna. Skupina Dětí na mě hledí. I Caven. Usmívám se.
"Stráže," křičím. Okamžitě přibíhá pětice černě oděných strážných. "Doprovoďte, prosím, tady lorda Cavena do vězení." Jen přikyvují a ujímají se Cavena. Zmítá se, ale není mu to co platné. Křičí a vydává podivnou kakofonii zvuků.
"Jednou..... Najdu si vás, Královno!" křičí, když ho stráže vedou dlouhou Galerií. Děti jako by se probraly z dlouhého spánku. Přibíhá ke mě Joke. Objímá mě a líbá mě.

Jsme už na hradě bezmála měsíc. Zatím se mi nevybavily všechny zapomenuté vzpomínky, ale i ony se postupně vracejí. Občas sedím jen s matkou, otcem a Jokem v knihovně a oni mi vypravují události, které se staly za dobu, co jsem byla na panství lorda Cavena. Dozvídám se o tom, jak Arturius a Veron vyjeli do světa, aby mě našli. O tom, jak matku navštívili Avalonští a Dragonští. O oslavě matčiných narozenin. O Arturiově svatbě.
S Jokem ležíme na velké posteli v mých pokojích. Svítá, ale město je už na nohou. Pomalu vstávám. Joke mě chce zadržet, ale nakonec mě pustí. Musím se obléci. Z velké, vyřezávané skříně vytahuji kožené jezdecké kalhoty a tvětle modoru košili. Narouvám si vysoké, kožené jezdecké boty. Jsem připravená k ranní projíždce. Otevírám dveře.
"Počkej," zastaví mě Joke. "Jedu s tebou." Rychle se obléká a nabízí mi rámě. Společně jdeme do stájí. Cestou se k nám připojuje ještě Harv se Zarou. Ostatní spí.
Projíždíme širokou ulicí směrem k jezeru pod hradem. Cestou míjíme několik trhovců, kteří se na ná usmívají a mluví o nás. Míjíme jezdce na koni, který zastavuje. Zastavujeme i my. Pomalu sesedám z koně a sundávám si kapuci, kterou většinu doby, kterou trávím venku, nosím staženou přes obličej. I s ní mě lidé poznávají. Poznávám toho mladého muže.
"Rone!" křičí a objímám ho. "Rone!"
"Pomalu slečno. Kdo jste?"
"No přece naše Královna," napovídá mu jeden z trhovců.
"Tohle není moje matka." říká. dívá se mi do očí. Ledově modrých očí jako má i on. "Angela. Moje malá sestřička." šeptá. Silně mě k sobě tiskne, jako bych mu měla někam utéct. "Angelo." Ukazuje na mou společnost. "Kdo je to?" ptá se mě.
Joke ke mně pomalu přistupuje. "Joke," představuje se mému bratrovi. "Angelin......."
"....přítel. Vážení, tohle je můj staší bratr Veron," doříkávám. "A tohle jsou Zara a Harv." Harv mu podává ruku, ale Zara rudne a není jediná. "Jedeme?" vyzývám Harva s Jokem. Přikyvují. Nasedáme a odjíždíme k jezeru.

"Arte!" křičím na vysokého, černovlasého muže v korunním sále. Otáčí se a dívá se na mě nechápavě. "Arte!" opakuji. Přibíhám k němu a objímám ho. "Bratříčku." Pořád se na mě nechápavě dívá. Joke nás pobaveně sleduje z trůnu.
"Pane Arturiusi, je mi potěšením vás poznat." Křičí na něj přes celý sál. "Vaše Angela je uchvacující společnost."
Při vyslovení toho jména ožívá. "Angela," říká pomalu, jako by to jméno bylo svaté. "Princezno."
"Vyrostl jsi, Arte," popichuju ho. "Ale vsadím se, že tě pořád přeperu."
"Na to bych si klidně vsadil," volá na nás Joke. Fakt je tak línej, že raději bude křičet, než aby přišel dřív.
"Prát se, Angelo? Princezny se neperou."
"Princezny možná ne, ale královny ano."
Do místnosti vchází malá černovláska. Na sobě má tyrkysové šaty ozdobené vyšíváním. "Amise, mohl bych ti představit mou sestru Angelu? Angelo, tohle je moje žena Amis."
"Tak o téhle dívence otec pořád básní. Prý umíte skvěle vyšívat, Amise, je to pravda?"
Amise skromně přikyvuje. "Je to jen můj koníček."
"Nebuď skromná, Amise," napomíná ji Arturius. "Takže, Princezno, nezapoměla jsi lekce s mečem?"
Zavrtěla jsem hlavou. "Ne, nezapoměla, bratříčku. Jen jsem lepší než ty." Po tom experimentu.
Mimochodem, asi jsem vám zapoměla říct, že jsem na hradě nechala Angela s Luciusem. Nějak se zbavili té nešikovnosti a nás všechny zbavili těch vedlejších účinků jejich experimenu.
Ze zdi sundává dva meče a jeden mi hází. Zaujjímá bojovou pozici. Naznačuji mu, aby začal. Krčí rameny a podniká první výpad. Já vím jaký. Obratně se mu vyhýbám a odrážím jeho meč. Zírá. Další a další výpad, dokud není unavený. Únavou padá k zemi. Dvakrát zatočím vlastní mečem a namířím mu na srdce.
"Mrtev!" zakřičím a vítězoslavně začnu poskakovat kolem něj. Vím, je mi dvacet pět, ale tohle je náš malý rituál.

Sedíme pod košatým jilmem v hradní zahradě. Všichni. Já a Joke, Dasha, Harv, Kara, Damien, Kadma, Noel, Zara, Sirius, Adra a Frank. Nechali jsme si také přezdívky, pod kterými jsme se znali v Cavenově pevnosti. Snow White, Pepper, Flowe, Mr, Animo, Pussy, Dark Angelus, Fairy, Chamee, Thinker, Jumper a Flyer. Jediný Noel přezdívku nemá. Jeho jméno je samo o sobě přezdívka.
"Konečně klid," povzdechne si Sirius.
"Jo, to jo," přikyvuje Zara. "Podívejte, co díky Cavenovi mám. Zvedla ruku na které měla vypálené černé čáry. "Maskovat se se zdí plnou run."
"Ale aspoň že nás dala dvojčata dohromady," říkám. "Už mě vážně unavovala čekat na to, jestli někdo zmrznu." Prohlížím si je. Vypadají nějak jinak. Tak uvolněně a bezstarostně. Sama musím vypadat stejně. "Jak se vám tu líbí?" ptám se jich.
Odpovědí je mi jejich zářivý usměv.
"Jumpie, Jumpie," volám na malou blondýnku naproti mě. "Vezmeš nás naposledy do Nollu?" prosím ji. "Nějak se mi po těch horách stýská."
Přikyvuje. Všichni se chytáme za ruce a za okamžik mizíme.


4
6
Žádné komentáře