And who am I ? That's secret I never tell...

Každý jednou dojdeme na místo, ze kterého není návratu...

Ve špatné společnosti

2

V jídelně si mě nikdo nevšímá. Ten kluk - Joke - se baví se svou "partou". Na talířku přede mnou leží pár brambor s máslem. Fakt, luxus nadevše. I když jsem neměla ani rodiče, ani domov, jedla jsem si líp. Kolem stolu v čele místnosti sedí ten zakuklene. Lucien s Angelem a ještě asi deset jiných lidí. Nikdo si jich nevšímá. A oni si nevšímají nikoho dole pod nimi. Nestydatě je sleduji a někdo si toho všímá. Zakuklenej. Kývá na mě jedním prstem, abych přišla blíž. Vstávám. Všichni zvedli hlavy a teď sledují jen mě. Procházím uličkou mezi dvěma stoly a mířím k vyvýšenému místu se stolem Těch. Zastavuji se.
"Princezno," oslovuje mě Zakuklenej. "Nechutná?"
"Chci zpátky," stojím si za svým.
"Domů. Odsud se nikdo nedostane. A mimochodem, Lithua už není taková, jakou jste ji znala."
"Lithua? Já jsem nikdy v Lithue nebyla. Já jsem z Nebrastu na severu."
Zakuklenej se zasmál. "Vtipálek, co? Co tomu říkáte, Dariusi," zeptal se staršího Afroameričana naproti. "Vy jste měl v Lithuanii rodinu, nebo se pletu?"
Muž, jmenující se Darius, přikývl.
"Princezno, běžte!" řekl jí. Když se dostatečně vzdálila. Podíval se na Angela a Luciena. "Co jste to vy dva vrtáci udělala. Věděli jste, že potřebujeme její vzpomínky. Zmizte mi z očí a napravte to!" rozkázal jim. Angel a jeho Kopie se zvedli a odešli. Dívali se na vzdalující se princeznu Halle a vzpomínali na to, co udělali špatně. Napřed se jim vymknula ta její schopnost. Ale to nebylo poprvé. Konečně našli někoho do páru i k tomu Ohnivýmu, což je vlastně taky jejich malý omyl. A ti další. Ještě že se jejich schopnosti daly nějak spoutat.
Sedám si zpátky na své místo a přemýšlím o tom, co mi zase Zakuklenej řekl. To o Lithuanii. A zase mě oslovil jako Princeznu, proč? Stala jsem se asi středem pozornosti, protože mě sleduje skoro celá jídelna. Sakra.
"Ty, Halle," začíná Joke. "Nechceš se přidat k nám," nabízí mi. Lidé kolem něj se na mě smějou. A já zase nevím proč. To jsem tak vtipná?
Jemně přikyvuju. Joke se usmívá. "Tohle je Dasha," ukazuje na malou blondýnku vedle mě. "Tohle je Harv," vysoký černovlasý mladík vedle Jokea, "Kara a Damien," dva skoro stejní lidé, ale ne dvojčata ani sourozenci, "Kadma," černoška s dlouhým copem, "Sirius," docela fešák, "Zara, Frank, Adra a Noel. Vážení, tohle je Halle." Jokeovi přátelé mě zdraví a baví se se mnou. Nejvíc se mi zamlouvá ta Kara. Má stehný osud jako já. Matně si vzpomíná na to, co bylo dřív. Je o rok starší než já, ale to nevadí.

Musíme odejít zpátky na své pokoje. S Jokem a dalšíma asi šesti lidma následuju Angela s Lucienem. Joke mi cestou ukazuje zbytek budovy. Laboratoře, do kterých je vstup zakázán, učebny, dveře ředitelny a místnosti pro učitele. Taky mi ukazuje toho člověka, se kterým si ťuká na stěnu. Je to asi patnáctiletá holka s dlouhýma, hnědýma vlasama až na zem. Jmenuje se prý Selma.

A jsme zase zavření na pokoji. Jen tak kopu do stěny. Joke si zase čte. Sedám si k němu na postel.
"Co to čteš?" ptám se ho. "Nemáš tam ještě něco?"
Ukazuje mi přebal knihy. Hadí hnízdo. docelá dobrá knížka. Ne že bych ji sama četla. Zohýbá se a z pod postele vytahuje ještě jednu knížku. Podává mi ji.
"To by se ti mohlo líbit. Matka Bída."
"Fakt vtipněj. Myslíš si, že když jsem vyrůstala na ulici, že jsem trpěla?"
"Tak jsem to nemyslel, Princezno," škádlí mě.
"Přestaň!" křičím. Beru si nabízenou knížku a odebíríám se do svého koutku. Lehám si na postel a začítám se do knížky. Celkem dobrá. Je to o bohaté ženě, která si ze starchu z chudoby bere život. Ale život na ulici popisuje zcela zkresleně.
Za prvé, když jste desetileté dítě, nemáte zase tak špatně.
Za druhé, přátelé, jenž si na ulici uděláte, máte nacelý život.
Za třetí, znáte všechny uličky města a nic vás nemůže překvapit.
Za čtvrté, děláte si cokoliv, kdykoliv a kdekoliv chcete. Je to jen na vás.
Za páte........
Do pokoje vchází Angel. rozhlíží se a hledá mě.
"Ty, máš se dostavit k lordu Cavenovi," říká. Konečně má Zakuklenej jméno. Lord Caven. Počkejte, to jméno mi něco říká.

Sedím v tmavé kanceláří. Přede mnou sedí ve velkém křesle. Sledujeme se. Mlčíme. Rozhlížím se po místnosti. Kolem zdí jsou knihovny plné knížek, dveře někam, stůl, několik skříněk a několik křesílek.
"Můžu si potom nějakou půjčit?" ptám se Zakuklenýho. Ukazuju na regál za ním.
Otáčí se směrek, kterým ukazuju a zřejmě se zaráží nad mým přáním. "Vy se zajímáte o druhověkové dějiny, slečno?"
"Druhověkové dějiny, proč ne? Když se tak nudím."
Zima. Zase ta lezavá zima. Mrznu. Jako by odcházela a zase přicházela. Cítím, jak mi modrají rty. Omdlévám. Jen zahlédnu jeho nechápavý výraz. Víc nevím.
Co se to zase děje. Ti vrtáci museli něco pořádně domotat. Zapoměla a ještě mi tu omdlévá. Skláním se nad ní. Má úplně modré rty. Vstávám a tahám za šňůru nad mým stolem. do místnosti po pár minutách vstupují oba dva vrtáci - Angel a Lucien. Sklání se nad bezvládnou dívkou. Snaží se ji znovu přivést k životu. Ne že by byla mrtvá. Ještě ji potřebujeme. No tak, popěšte si. Opatrně ji zvedají a někam ji nesou. Zřejmě do laboratoří. Nic mi neříkají. Mlčí. Dorozumívají se naučeným gesty, vždyť je to vlastně jen jeden. Angel a jeho Kopie.

Probouzím se v pokoji. Joke na mě zírá. Oranžové slunce zapadá a pokoj zaplavují stíny.
"Co se stalo?" ptám se ho.
Krčí rameny. "Angel a Kopie tě přinesly. V bezvědomí a úplně modrou. Co se stalo?"
Zima. Ta zima. Cítím ještě teď, jak mě objímá, ale něco jí v tom přeci jen brání. Spíš někdo. "Díky, Jokeu."
Dívá se na mě nechápavě. Ale mlčí.
Vedle mě leží tlustá knížka v hnědém, koženém přebalu se zaltými znaky. Usmívám se. Nezapoměl. Otevírám knížku Dějiny Luthuanie za druhého věku. Nořím se do čtení. ani si nevšímám, že den přešel do noci a Joke usnul.


1
3
Žádné komentáře