And who am I ? That's secret I never tell...

Každý jednou dojdeme na místo, ze kterého není návratu...

Ve špatné společnosti

1

Zima. Zima. Taková zima. Umrznu. Cítím, jak mi tělo prolézá chlad. Usídluje se tam a snaží se mě zabít. Očima prozkoumávám mísnost. Ležím na asi tmavěmodrém koberci. Vedle mě stojí stůl, dvě židle, postel a skříň. Za dveřmi někdo mluví, ale já to nevnímám. Snažím se zachránit si život. Co se mi proboha stalo? Kde to jsem? Chci pohnout prsty, ale nejde to. Chlad mě ochromil. Za dveřmi slyším hovor. Dveřmi? Ale ty jsem nikde neviděla. Najednou stojí přede mnou. Vysoký muž s dlouhýma černýma vlasama. Sklání se nade mnou a něco si mumlá. Za ním stojí jeho kopie. Ten první na něco ukazuje a druhý mu to podává. V ruce drží dlouhou černou dýku. Nevím, co dělá. snažím se vytvořit otázku. Pomalu pohybuji rty.
"Kde to jsem?"
Muž se zlověstně usmál. "Nikde a všude."
"Kdo jste?" ptám se ho znovu.
"Nikdo a někdo. Nehýbejte se," říká mi. "Nebo to bude bolet." Cítím tlak na lýtku a krev, která mi po něm teče.
"Co to děláte? Co se se mnou stalo."
"Nic a přece něco," odpovídá. Muž za ním mlčí. "Měla byste odpočívat, slečno." S těmito slovy na rtech odchází. Nevidíím kam. Snažím se schoulit do klubíčka, abych se trochu zahřála. Ani oheň v místnosti nehoří. Sněží.
"Hej," křičím na něho. "Co se to děje?"
Objevuje se přede mnou a sleduje mě. "Nemohu vám o tom říct." chce opět odejít.
"Proč je mi taková zima," ptám se ho. "Cítím strašný chlad, jakoby uvnitř mě chrastilo tisíc ledových kostek. Snažím se zahřát, ale nejde to. Proč tu nehoří oheň?"
Luská prsty a v krbu se objevují první plamínky, ketré okamžitě uhasínají. "Co se to krucinál děje," vzteká se. Luská prsty stále dokola a stále se opakuje stejný postup. Plamínky, nic. Plamínky, nic.
Za zdí slyším slabý plášč a taky místy křik. Nevšímám si toho. Snažím se nějak zahřát, což mi nejde.
"To je zvláštní," mumlá si pro sebe ten muž.
"Co se děje?" ptám se ho.
"Modráte. To se němělo stát. Nějak se nám to vymklo z rukou. "Luciene!" volá někoho. Do místnosti přichází jaho kopie. "Musíme..... Dívej, co se děje." Kopie-Lucien- na mě hledí s otevřenou pusou. Kroutí hlavou a mluví tiše s mužem. Zaslechnu jeho jméno. Angel. Pomocí kouzla mě zvedají a někam mě odvádí. Cítím jen vliv kouzla. Upadám do bezvědomí.

Probouzím se ve tmavém pokoji. Vedle mě sedí nějaký mladík a pozoruje mě. Když vidí, že se probouzím, vstává a jde někam.
"Nechoď nikam, zůstaň," šeptám.
"Ale já nikam nejdu," říká. Příšerně při tom řve. "Jsem vězeň jako ty."
"Kde to jsem?" Snad on mi odpoví.
"Kde? Ty to nevíš? Nikde a někde. My jsme nikdo a někdo s nějakým a žádným úkolem."
"Zas ty hádanky. Kdo jsi?"
"Nikdo," odsekne a sedá si na postel naproti mě. Najednou vyskakuje a stojí v pozoru. Nevím, co se děje. Dívá se na mě s děsivým výrazem. Do místnosti vchází zas ten muž a jeho kopie.
"Dobré ráno, pane," zdraví ho ten kluk. Muž se jen na něj pohrdavě podívá a kleká si ke mě.
"Dobré ráno, slečno," zdraví mě. "Jak je vám teď?"
Nevím, co tou otázkou myslí. Zima mi už není. "Dobře, děkuji."
Zvedá se a chce odejít. Zastavuji ho. "Pane Angele?"
Otáčí se a zírá na mě. "Jak...jak.... co chcte?"
"Mohla bych dostat něco pohodlnějšího?" Ukazuji na tmavě modré, dlouhé šaty a černý plášť. "Nějak se v tom necítím."
"Ne. Pravidla." Mizí.
Kluk si zase sedá na postel a zas na mě civí. Vážně nevím, jestli není úchylnej.
"Já jsem Joke," říká tiše. "A ty?"
Kdo jsem vlastně já. Nemám jméno nebo mám, ale už jsem ho zapoměla. "Říkej mi Halle."

Do místnosti vchází Angel, Lucien a ještě někdo třetí v dlouhé černém plášti s kapucí. Sedá si na mou židli a mlčí.
"Já jsem Nikdo," říká. Nevěřím mu. Všichni mají jméno, až  na mě.
"Kecáte," šeptám si sama pro sebe.
"Myslíš?" ozvá se mi v hlavě.
"Jo, kecáte. Všichni mají jméno i tahleta vaše dvojčata - Angel a Lucien."
"Když myslíš. Ty máš taky jméno."
"Kecáte. Říkal jsi to."
"Říkal co?"
"Že každý má jméno. I ty ho máš. Proč Halle, princezno?"
"Princezno? A vůbec. Vypadněte z mojí hlavy. Clarius." Ticho. Konečně.
"Princezno," šeptá. "Před osudem neutečete, slečno." Zvedá se a odchází. Dívám se za nimi. Kluk - Joke- na mě zase civí. Už toho mám vážně dost.
"Nečum."
Otevírá knihu a nevšímá si mě. I to mě štvě.

Přemýšlím o tom, co říkal ten zakuklenej. Princezno. Proč mě tak oslovoval. Kde jsem a co dělám v takové díře, proboha. Ne že bych přikládala jeho slovům nějakou váhu. Ne, to ne, ale.... hlodá to v mé hlavě a nenechává mě to jasně přemýšlet. Ale aspoň mi už není taková zima. Při myšlence na tu strašnou zimu se otřásám.
"V pořádku?" ptá se ten kluk.
Do pokoje vchází Kopie. Z malého látkového sáčku vytahuje dvě destičky. Pokládá je na stůl. "Dýchněte na ně!" rozkazuje. Kluk se poslušně zvedá a dýchá na destičku. "Ty taky!" říká mi Kopie. Zvedám se. Nerada, ale přece. Dívám se na malou černou kamennou destičku. Nadechuju se a dýchnu na ni. "Jemně," vrčí Kopie. "A převleč se." Zdá se být spokojený."Konečně," šeptá. "Práce se zdařila." Destičky vkládá do sáčku a odchází. Slyším jen zachrastění klíčů v zámku. Dívám se na kluka. Sedí na své posteli a klepe na stěnu. Někdo mu odpovídá. Chci se ho na to zeptat, ale on mě umlčuje. Dest minut oba mlčíme.
"Co to sakra děláš?" ptám se ho konečně, když doklepe.
"Vedle, v pokoji, je několik děcek jako my. Mluvíme spolu."
"Tím klepáním, jo?"
Přikyvuje. "Morseovka. A měla by ses fakt převléct nebo v tom bílým ohozu budeš vypadat jako blázen?"
"Co se bude dít."
"Večeře."
"Fakt si to mám obléci? Budu v tom vypadat jako blázen." dívá se na mě, jako by mě chtěl zavraždit. Poslechnu ho. Z otevřené skříně vytahuji modré šaty a plášť. "Kde se tu můžu převléci?"
Fakt, hledí na mě, jako bych byla z jiné planety. "Pohni si. Nebudu se dívat." Otáčí se ke zdi a něco vrývá do stěny.
"To si děláš srandu." Měla bych si fakt pohnout.


2
Žádné komentáře