And who am I ? That's secret I never tell...

Každý jednou dojdeme na místo, ze kterého není návratu...

Půlnoční tanečnice

JEDNA

OTEC

Nedávala pozor. A ani netušila, o čem profesorka mluví.

"Slečno Potterová," oslovila ji vysoká žena s hnědými kudrnatými vlasy. "Mohla byste mi prosím popsat účinky kouzla Expecto Patronus?"

Dívka pokrčila rameny a zamrkala na profesorku extrémně dlouhými řasami, rámující její smaragdově zelené oči. "Promiňte, paní profesorko, nedávala jsem pozor."

Žena se na ni podívala a jako obvykle jí udělila školní trest. "A, slečno Potterová, dostavte se včas," dodala. "Končím hodinu."

Studenti si konečně oddychli. Profesorka vyšla rázným krokem z učebny a zabouchla za sebou dveře.

Zelenooká dívka se přidala ke svým přátelům.

"Babizna jedna," postěžovala si na profesorku Eileen.

"Víš, Potterová," oslovil jí jeden z jejich přátel. "Jestli to nebude tím, že ji tak okatě provokuješ."

"Běž někam, Gabrieli," utrousila nevrle. "Stejně je to nefér."

"Co je nefér," odporoval ji druhý chlapec. "Že s ní strávíš další pondělí?"

Přikývla.

"Nic nemám proti vaší matce, kluci, ale ten vztek si na mě vybíjí schválně."

Oba dva chlapci promluvili unisomo. "Kdybys jí aspoň věnovala pozornost."

"Běžte k šípku," řekla, ale nemyslela to tak. "Ty, Keve," oslovila jednoho z chlapců. "Myslíš, že bys mi pomohl ji přemluvit?"

Zrzavý chlapec se na i podíval. "Co za to, Eileen."

Pokrčila rameny. "Půjčím ti na týden dědečkův plánek?"

Přikývl. "Tak na to si plácneme."

 

Loudavým krokem se přibližovala ke kabinetu profesorky Obrany. Stále po schodech nahoru. Ředitel jí schválně vyhradil jednu z věží, aby se mohla nerušeně oddávat svému výzkumu.

Eileen se zastavila před zdánlivě prázdnou zdí. Přešlápla a už se otevíraly dveře. Vklouzla dovnitř a posadila se na ostře zelenou pohovku.

"Doufám že víš, proč jsi tady, Eileen," ozvalo se za ní.

Otočila se a spatřila profesorku.

"Abych si odpykala svůj trest? Co to bude tentokrát, teto?"

"Ano, správně El, ale nejen to. Dnes jsi tu kvůli něčemu.... spíš někomu jinému."

Profesorka si přisedla k ní a stiskla ji ruku. Nedělala tohle gesto často. Gabriela a Kevina vychovával prakticky jejich otec. Ona se oddávala svému výzkumu, na který dostávala grant od ministerstva.

Vstala, vytáhla svou hůlku a přešla ke krbu. Kouzlem otevřela krabičku s letaxem.

"Eileen, pojď, už je čas," zavolala na zelenookou dívku.

Eileen se podivila. Takový školní trest ještě nedostala a letaxem cestovala taky jenom párkrát. No, vlastně každé léto domů, každé Vánoce k babičce a dědovi a na jaře a na podzim do jejich rodinného sídla kdesi v Alpách.

"Eileen," napomenula ji profesorka.

Eileen vstala. "Už jdu, teto Mio."

Nabrala si hrst zeleného prášku, vstoupila do krbu a....

"Kam vlastně….?“

"K nám domů."!

"Doupě!" vykřikla dívka.

Vylezla z krbu celá od sazí. Tohle cestování ji ještě dělalo problém. Asistovanému přemísťování už si přivykla. Bylo to, jako by ji protáhli zahradní hadicí. Ale tohle. Někdo ji chytil za ruku a začal ji oprašovat.

Za chvíli se do kuchyně přeletaxovala i profesorka.

"Dobrý večer," pozdravila někoho v místnosti.

Eileen nic neviděla. Ještě si nestihla oprášit tvé brýle.

"Dobrý," odpověděl ji někdo hlubokým hlasem. "Dobrý večer i tobě, Eileen."

Rychle si očistila skla brýlí do školního hábitu a zadívala se na toho muže. Poznávala ho. Byl to někdo, koho kdysi znala. Ne že by za těch třináct let poznala spoustu lidí, ale… Zadívala se mu do očí. Měl je smaragdově zelené jako ona. Dokonce měl i stejně neposedné vlasy. Nevěděla, co si o tom má myslet. Musela mít asi otevřenou pusu, protože když do kuchyně vstoupila její matka, napomenula ji.

"Ale, Eileen, miláčku, ty nepoznáváš tatínka?" zeptala se jí matka.

Eileen se nezmohla na slovo. Vždyť říkali, že je mrtvý. Ne vlastně, neříkali, to ona si to ve čtyřech letech vydedukovala. Neviděl ji vyrůstat, nic. Jako by toho muže ani neznala.

"Tatínka," vyrazila ze sebe.

Muž přikývl.

Teprve teď si Eileen uvědomila, co má její otec oblečeného. Rudozlatý rolák a černé kalhoty. Rolák v barvách Nebelvíru.

Posadila se na lavici pod oknem. Musela se uklidnit. Pozorovala ho. Stál klidně u dveří a upíjel víno.

"Opravdu jste můj otec?" zeptala se ho nedůvěřivě.

Přikývl. "A co tě vede k opaku?"

Zavrtěla hlavou. Povzdychla si. "Ani nevím." Podívala se na matku.

Matka si k ní přisedla. Objala ji.

"Já vím, miláčku, je to strašně dávno. Nemohla jsem ti říct, že se vrátí. Promiň."

Dívka se na ni zadívala. "Neomlouvej se. To já bych se tomuhle pánovi měla omluvit. Sorry tati, ale pro mě si mrtvý."

"Elo," okřikla ji matka. "Takhle s ním nebudeš mluvit."

"A Lilly s Jamesem to ví?" Ví, že se vrátil jejich otec?"

Otec i matka přikývli.

"A proč se dozvídám jako poslední." Zuřila. "Můžete mi někdo říct, proč se to oni dozvěděli dřív? Je to snad proto, že chudáček Ela tolik trpěla, když její otec zmizel? Nebo snad proto, že je Ela mladší?" Její běsnění nabíralo na síle. Ani jeden z rodičů s tím ale nic nezmohl.

"Uklidni se, Elo." Někdo ji popadl do náruče a začal jí kolébat. Nebyla to ani matka, ani otec, ani teta.

Eileen se rozplakala.

"Šššš, miláčku," šeptal jí ten hlas. "To bude dobré. Jen se uklidni."

"Co se to stalo, Ginny?" slyšela, jak se otec zeptal.

Matka mu něco pošeptala, avšak tak nahlas, že to i Eileen slyšela.

"Nemůže za to. Tohle… tyhle výbuchy vzteku ji postihují už od mala." Povzdychla si. "Měl jsi tu být."

 

Eilenn se dostatečně uklidnila, aby se mohla na otce podívat znovu. Rudovlasý muž ji už pustil ze svého objetí a nechal ji sedět na lavici a poslouchat. Nedovolil ji mluvit.

"Díky, Rone," řekla mu Eileena matka.

Jen nad tím mávl rukou. "To nic, ségra, minule to bylo horší."

Potter pozvedl obočí. Nic nechápal a nikdo mu to očividně nechtěl objasnit. Ale mlčel.

"Víš, Pottere," oslovil jejího otce strýc. "Neměl jsi odcházet. Dalo by se to udělat jinak."

Oba dva muži se navzájem pozorovali. Jeden chytal druhou mízu a druhý vypadal, jako by chytal už pátou. Ale byli stejně staří. Eileen to věděla, protože viděla otcovo, matčino, tetino a strýcovo jméno a jména dalších známých jejich rodičů v bradavické Síni slávy.

"A co se tu dělo posledních deset let?" zeptal se Potter.

"Proč se nezeptáš Eileen?" navrhla matka. "Sice byla malá, když jsi odešel, ale pamatuje si toho hodně."

Potter pokynul a strýc ji odkouzlil. Mohla mluvit.

"Tak zaprvé," řekla, "odešels a umřels. Za druhé, rok po tvém zmizení zvolili nového ministra kouzel a ten upustil od tvého stíhání, což jsem mimochodem nevěděla. Zatřetí, Lill Mad a Jamie nastoupili do Bradavic. Po nich i já. Za čtvrté, seznámila jsem se s prima holkou, ale po vyslovení jejího jména by ses asi zadusil. A mimochodem, její brácha Damien je taky fajn. No a dál, sám musíš vědět. Řád se rozpadl, někteří bystozoři po tvém odchodu začali pracovat na vlastní pěst. Jo a loni jsem dostala nabídku od Americké kouzelnické asociace. Prý abych studovala u nich a rozšířila si obzory. Samozřejmě si můžu vzít někoho s sebou."

Matka ji zastavila pohledem.

"A?" byl zvědavý otec. "Přijmeš jejich nabídku?"

Přikývla. "Nejdřív jsem nechtěla, kvůli mámě, ale teď ji ráda přijmu. Už se těším, jak budeme s Lunou řádit."

"Lunou... ," uchechtl se otec. "Jednu jsem na své "cestě" potkal."

"... Malfoyovou," dopověděla automaticky Eileen.

Otec zůstal stát s otevřenou pusou.

"M.A.L.F.O.Y.," slabikoval. "Ten zmetek ještě žije?"

"Můžu se vrátit do školy?" zeptala se Eileen tety.

Profesorka přikývla.

"Do mého kabinetu. Nikam jinam!" pohrozila ji. Eileen si nabrala hrst letaxu a přemístila se do Bradavic.

Nikdo ze čtyř dospělých nepromluvil, dokud Potter neprolomil ticho.

"Je jiná," pronesl.

"Jak jiná?" zeptala se ho manželka.

"Jiná než Lilly a Jamie. Taková dospělejší."

"A ty se ji divíš?" zeptal se ho Ron.

Potter zavrtěl hlavou.

Žádné komentáře