And who am I ? That's secret I never tell...

Každý jednou dojdeme na místo, ze kterého není návratu...

Půlnoční tanečnice

DEVĚT

NA VÁŽKÁCH

Blížilo se léto a letní prázdniny, které vůbec na akademii Point Blanc neznamenaly konec školního roku. Eileen už na akedemii studovala půl roku. Během něho si stighla udělat nejdelší trestní rejstřík ze všech studentů. Taky díky tomu měla zakázané veškeré vycházky do blízkého kouzelnického města, hraní famfrpálu a bonusové večeře každé pondělí, středu a sobotu.

Všichni studenti nedočkavě očekávali zase ten výkend, kdy se mohli bez jakéhokoliv dovolení vzdálit z akademické půdy do města.

Ela zůstávala zavřená v akedemii a zkoumala ji. Našla několik tajných chodeb, zkratek k některým vzdálenějším učebnám, tajnou místnost, něco jako Komnata nejvyšší potřeby v Bradavicích, nebo vchod do laboratoře, kterou soukromě využíval profesor Haggins.

Občas pomáhala profesorům, které neměla na výuku, s vývojem kouzel a lektvarů. Občas pomáhala profesorce  Čarokvítkové ve skleníku s množením nebezpečných rostlin. U učitelů se stala nenahraditelnou společnicí. Jako jedna z mála studentů na škole dokázala připravit Smrtící dryják nebo Tekutou lásku. A to jí teprve bylo třináct.

V tu osudnou sobotu se pomalu loudala na snídani. Neměla proč spěchat. Věděla, že začarované stoly v jídelně na ni počakají. A navíc, v této chvíli byla jídelna přecpaná odtatními výletuchtivými studenty.

Luna první výlet zůstala s Eileen na akademii. Při druhém výletu ji Ela přemluvila, aby šla s Čiou a jejími kamarády. A tak to zůstalo. Luna s nimi vstala, nasnídala se a šla do Wattervillu. Večer se vrátila a zdělovala Ele nejnovější drby.

Eileen se usadila na svém místě v jídelně. Pozdravila se s některými srudenty, kývnutím hlavy pozdravila profesory a věnovala se své snídani. Párečky, slanina, míchaná vajíčka a pomerančový džus, jako každou sobotu. Na stole před ní ležel její výtisk Denního věštce, který jí posílala matka z doova. Zběžně ho prolétla očima. Jídelna se mezitím vypráznila, až na profesory a Elu.

"Ahoj, Eileen," pozdravila ji ředitelka Romanov-Blackmanová.

"Dobrý den, paní ředitelko," odpovědla jí Ela.

"Slyšela jsem na tebe od porfesorů samou chválu na to, že ti je teprve třináct."

Eileen polkla. Co jí ředitelka chce. Žena vedle ní se mile usmívala.

"Nechtěla by ses podívat domů do Anglie?" nabídla ji.

Ela se na ni tázavě podívala.

"A co můj trest?" zeptala se. Já nikam nesmím."

"Když přihlédneme na tvoje dobré studijní výsledky a na to, jak profesorům ve svém volném čase pomáháš. Nehledě na tvůj vlastní výzkum."

"Kdy? Kde?"

"Hned teď," řekla jí stučně ředitelka. "A já jsem Amanda, prosím."

"Dobře, paní ře.....  Dobře, Amando."

Ředitelka na ni mrkla. "Tak pojď," vyzvala ji.

Ela se jí chytla a přemístili se k Doupěti.

 

Před domem stál jen Ronald Weasley, Eileenin strýc. Pozdravil se s ředitelkou a srdečně přivítal Eileen. Objal ji a rodičovsky ji políbil. Pozval obě dvě dovnitř a uvařil jim čaj.

"Harry, Ginny a moje manželka tu budou co nevidět. Taky jsem dal vědět panu a paní Malfoyovým a ministrovi."

Posadil se do svého oblíbeného křesla a chvíli si povídal s ředitelkou.

"Vy jste Eileenina ředitelka?" zeptal se jí.

Přikývla.

"Jak je na tom Ela s učením?" vyzvídal. "Nikdy to nechce říct ani napsat."

"Víte, pane Weasley, já ani nevím. Vím jen to, co jsem slyšela od jiných učitelů. Ale to kladné vyváží to záporném viď Eileen.

Dívka se na ni zaškaredila. To nemusela. Rodina ví, že Ela je snaživá mladá dáma s nevybraným chováním. Byla přesný opak své sestry.

Do pokoje vsotupilo několik postav v temně fialových pláštích s kápěmi. Posedlali si kolem a odhalili se. Ela poznala matku, otce, tetu Hermionu. Taky manžele Malfoyovi, Severuse Snapea a pana ministra.

"Dobrý den, paní Romanov-Blackmanová," pozdravila ji teta, coby mluvčí jejich spolku.

"Dobrý," odpověděla ředitelka.

"Proč jste tady?" zeptal se jí Potter.

"Jde o naléhavou věc. Všechny faktory tomu nesvědčují. Ale nechci tady nic říkat před slečnou Potterovou."

"Ví všechno, paní Romanov-Blackmanová, tady se nic nezamlčuje."

"Ale týká se to Toho-kdo-znovu-povstal."

"Myslíte Pána zla?" zeptali se jí sborově všichni, až na Elu. Netušila, o kom se baví.

V místnosti vládla napjatá atmosféra. Všichni se po sobě nedůvěřivě dívali a tiše se dorozumívali.

"A dost," zavelel Potter. "Tady paní Romanov-Blackmanová by měla vědět, co se děje."

Ostatní jen přikývli hlavou.

"V čem má prsty ten vyvrhel společnosti, paní řediteko."

"Asi řádí v Americe. Všechny fakrory tomu nasvědčuji. Náhlé smrti mudlů, kouzelníků z mudlouvských rodin...."

"A je to tu nanovo," povzdych si ministr kouzel. "Jak jste ho tenkrát zabil, Pottere?"

Potter pokrčil rameny. Sám nevěděl. Tenkrár strávil měsíc u Munga. A vůbec nic si z té bitvy nevybavoval.

"Kdo se vrátil?" zeptala se jich nechápavě Ela. Zlobila se, říkali přece, že může vědět všechno.

Odpovědi se ujmul profesor Snape. Promnul si spánky a hluboce se na ni podíval. Všechny oči se upíraly na ty dva.

"Mluvili jsme o něm," řekl jí. "Tenkrát, když sis to měla zjistit sama," napověděl jí.

Ukazováčkem se ťukla do čela. Pochopila, o kom celou tu dobu mluví.

"Voldemort," vykřikla šťastně, jako by právě vyhrála loterii. "A sakra," zaklela. "Tys říkal," řekla otci, "že zase něco provede. A myslím, že jsi měl pravdu."

"Elo," oslovil ji otec. "Paní ředitelko, tentokrát je ten boj na Americe. Mě se to tenkrát netýká. Já nebudu ten, kdo ho tentokrát zastaví. Já už na tp nemám sílu."

Ředitelka přikývla, jako že pochopila. Doufala, že její prosbu Potter vyslyší. Nechal boj proti Voldemortovi na Americe. To se nebude americkému ministrovi kouzel líbit.

"Děkuji vám za váš čas," poděkovala jim. "Pane a paní Potterovi, potřebovala bych potom s vámi mluvit. Osamotě."

Potter se podíval na svou ženu a potom i na svou dceru. Lehce přikývl. Lidé se zvedli ze svých míst a jak se objevili, tam i zmizeli.

Potter nalil šálek čaje, podal ho manželce, potom nalil druhý i pro sebe. Pohodlně se uvelebil na pohovce.

"Tak co se děje, paní Blackmanová."

Ředitelka se podívala na Elu. Potter pochopil.

"Ale jak jsem vám už jednou řekl, my před sebou nemáme žádná tajemství. Eileen má plné právo vědět, co nám chcete zdělit."

Ředitelka si povzdychla. Tak dobře, ať je po jejich.

"Týká se to Eileeniny školní docházky," řekla poraženecky.

"O co jde," zajímala se Eileenina matka. "Stalo se snad něco závažného?"

"Ne," odsekla Eileen.

"Ale ano, Eileen," opravila ji ředitelka. Ela na ni chvíli hleděla, ale pohled si uvědomila a zavřela pusu. "Eileen je výborná studetka. Bystrá, dává pozor a všemu se učí rychle. Jenže...."

"Jde o její chování, že ano?" vyptávala se matka.

"Prakticky ano," přitakal ředitelka. "Ale její talent to vyváží. Jde o to, že na naší škole vyniká, a to je v nižším ročníku než naši nejlepší nejstarší studenti. Profesoři si její pomoci hluboce váží a ona pomáhá ráda."

"Co mi taky zbývá," zabručela Ela. Narážela na své zákazy.

Ředitelka se na ni zaškaredila. "Sama si za to můžeš, ale neodbočujme od tématu." Napila se čaje, vzala si nabízenou sušenku a pokračovala. "Chtěli bychom ji na naši akademii přijmou jako učně."

"Učně?" podivil se Potter. "do učňovského studia bývají zařazeni jen ti studenti, kteří ukončili své magické vzdělávání. Eileen je....."

"Ještě mladá, já vím. Shodli jsme se na tom. A všechno, co se jí při učňovském studiu stane, bereme na sebe."

"A co to znamená pro nás? Nebo ještě lépe, vysvětlete Eileen, co učňovské studium obnáší."

Ředitelka se podívala do Eileeniny tváře. Spatřila zděšení. Ele přejížděla pohledem z matky na otce, z otce na ředitelku a zpět. Nic o učňovském studiu nevěděla. Málokdo z jejího světa učněm byl.

"Naučíš se toho víc," začala Amanda Romanov-Blackmanová. "Alchymii, astronomii, všechy okultní vědy, jak tomu říkají mudlové. Taje přírody, magie a všeho kolem." Odmlčela se. "Na druhou stranu se dostaneš do přísné izolace od vnějšího světa. Vyhradíme ti dům jen pro tvoje potřeby. Dům na území akademie a přesto opmíjený studenty. Tví učitelé za tebou budou docházet každý den. Každý den se budeš učit od rána do večera. Jednou za rok, na Vánoce, se budeš moct vrátit domů. Bereš to?"

Rozmýšlela se. Moc se jí do toho nechtělo. Nevěděla, jak dlouho bude v té izolaci. Netušila, jak dlouho neuvidí Lunu a rodiče.

"Na jak dlouho?" zeptala se.

"Dokud nebudeš plnoletá," oznámil jí otec.

"Čtyři roky," povzdechla si Eileen. "Dlouhá to doba, ale já ji vydržím. Chci být nejlepší."

"Tak půjdeme?" vyzvala ji ředitelka, nyní její učitelka.

Eileen přikývla. Objala matku, políbila otce. A společně s ředitekou se přemístila zpátky do Ameriky.

Poslední komentáře
10.07.2012 21:08:33: You have impressive stuff on this site.\nFeel free to visit my web page - Click Here