And who am I ? That's secret I never tell...

Každý jednou dojdeme na místo, ze kterého není návratu...

PJ

Část třináctá

Změna pravidel

Probrala se. Alexej seděl vedle její postele. Podle ztrápeného výrazu poznala, že ho něco tíží. Něco, o čem by s ní raději nemluvit.

"Tak co se děje?" zeptala se ho. Vytrhla ho tím z přemýšlení.

"Dobré ráno," pozdravil ji zvesela. Nedával znát, že by ho něco trápilo. "Říkala jsi něco?"

Christina se na něj zadívala.

"Tak přesně o tomhle jsem mluvila. Co se děje, Alexeji."

Povzdechl si.

„To James. Říkal jsem ti už o něm, nebo ne? Nevzpomínám si. Každopádně mi dneska přišel oznámit, že Rumuni odmítli smlouvu za několik milionů.“

Usmála se na něho. Pozorně si ho prohlédla. Jako by zestárl o deset let. Černými vlasy sem tam prosvítala nějaké šedina. Kolem očí a úst se mu začaly tvořit malé vrásky. Ale pořád to byl on. Člověk, kterého vroucně milovala a kterému bezmezně věřila. Její city k němu nezmění jeho vzhled.

"Můžeme se už vrátit domů?" zeptala se ho.

Pokrčil rameny. Doktor říkal, že by v nemocnici měla ještě nějaký ten den zůstat. Alexej s tím souhlasil. Doma by se na ni vrhly tři děti a další dvě by se dožadovaly pozornosti. Ať si užijí Rebecky. A bar se taky na pár dní obejde bez majitelky.

„No nevím, nevím, paní hraběnko,“ napodobil hlas doktora Piersona. Rozesmála se na celé kolo. „Miluji tě,“ zašeptal a jemně ji políbil. A slib mi, že si do baru pořídíš někoho na výpomoc.“

Zaškaredila se. Právě proto ho milovala.

„Dobře, slibuji.“ Vyplázla na něj jazyk.

„Christino!“

„Ale jdi ty, kolikrát tohle na tebe udělaly naše vlastní děti, a neokřikls je a teď, když to udělám já, hned je oheň na střeše.“

„DOST!“ okřikl ji. „Tenhle typ malicherných hádek nesnáším. Ať jsi to ty, James, někdo na zámku, v práci.“

Naklonila se k němu a políbila ho. Chutnal po broskvích a voněl po té aviváži, kterou Sandra používala při praní. Byla ráda, že ji nechali aspoň dva dny lenošit. Pro ni to bylo jako milion dní. Ještěže na pomoc s dětmi měla Rebeku. Taky si bude muset pořídit někoho do klubu. Alexej měl pravdu, sama to nezvládne.

Poslední dobou zanedbávala skoro všechny. Alexeje viděla za poslední týden asi dvakrát, děti sice každý den, ale jen když je ukládala ke spaní, a kamarádky neviděla vůbec. Jak je to dlouho, co byly společně nakupovat. Měla by je vytáhnout, ať si odpočinou od vlastních potomků.

„Sbalíš se nebo to mám udělat já?“ zeptal se jí Alexej.

„Sama,“ špitla. „Stejně tu nemám moc věcí.“

Vstala z postele, políbila Alexeje a prošla kolem něj k nemocniční skříni. Otevřela její dvířka a věci uvnitř začala skládat do malé příruční tašky, kterou jí Alexej včera přivezl.

„Už to mám hotové, jen se musím převléct z pyžama a můžeme vyrazit.“

Usmál se na ni. Bylo vidět, že si odpočinula. Nebyla tak bledá, usmívala se.

 

Oddychla si a přijala nabízenou skleničku červeného vína. Čím byly děti starší, tím bylo těžší dostat do postelí. Ještě že měla Rebecku.

Uvelebila se v pohodlném křesle a pomalu se napila. Všimla si, že ji Alexej upřeně pozoruje.

„Jak to jde v klubu?“ zeptal se jí. Uhnul pohledem a zadíval se do neznáma.

Christina se zamyslela. Od té doby, co přijala June, to bylo lepší. June vykonávala polovinu práce za ni. A teď, skoro po měsíci ji konečně respektovali všichni zaměstnanci Christina’s.

"Jo, dobře." Mile se na něho usmála a poslal mu vzdušný polibek. "Uvědomila jsem si, jak ten čas letí." Protřepala si dlouhé vlasy. "Před nedávnem se tu kluci batolili a my byli tak šťastní. Kde jsou ty doby, Alexi? Kde je ta Christina, která si uměla užívat život a Alexej, který ji vždy doprovázel."

Alexej si uskl vína. "Stárneme, zlatíčko."

Povzdechla si. "Ale je to úžasné, vidět vlastní děti šťastné."

"Mají dokonalý život, úžasnou matku, skvělého otce, spoustu přátel. To je důležité."

Zamyslela se. Přátelé. Kde by bez nich teď byli. Christina by přinejmenším byla mrtvá.

"Ano, máš pravdu, přátelé jsou důležití."

"A víš, že příští týden má Fran narozeniny? Kolik že jí to už bude?"

"Pět. Už je to velká holka."

"To letí," povzdechl si Alexej. "Ještě nedávno jsme se proháněli na mém křesle a teď… Nevíš, co by si přála?"

Christina se rozesmála. "To se ptáš té pravé. Jestli někdo něco bude vědět, tak je to Oliver. Zbožňuje ji od té doby, co se narodila a je mu jedno, že Evan je jeho dvojče."

Christina postavila na stolek vedle křesla prázdnou skleničku. Vstala.

"Je čas jít spát," oznámila manželovi. Uchopila madla kolečkového křesla, opřela se do něj silou a rozjela se směrem k ložnici. "Ty jsi přibral, Alexeji Vandergelde!"

 

Rodina jí vážně dávala zabrat. Navíc se musela dvakrát týdně stavovat v baru, aby zkontrolovala všechny své zaměstnance, denní tržbu, zásoby a ostatní maličkosti. Navíc se od ní očekávalo, že se bude jako hraběnka věnovat čajovým dýchánkům, hraní tenisu, pořádáním charitativních plesů a návštěvám různých muzeí, divadel, premiér.

Ona na to neměla čas. Ostatní ženy tohle dělaly celé dny, ale ona nemohla. Musela pracovat. Musela přetěžovat svůj organismus, aby nezahálela a všechno stihla.

Ale jinak je všechny nadevše milovala a dávala jim to najevo. Její děti nesměly strádat ani nesměly být rozmazlené. Měly z nich vyrůst normální, soběstační lidé. Tak jako z ní.

Žádné komentáře