And who am I ? That's secret I never tell...

Každý jednou dojdeme na místo, ze kterého není návratu...

PJ

Část třetí

Samé dobré zprávy
Alexej ležel v posteli a četl si Trade Union. Otočil se, když uslyšel hlasy v chodbě. Byl už v nemocnici skoro týden a už chtěl domů. Jenže ho čeklala ještě jedna operace. Když se nabídl, že odveze Christinu domů, nevěděl, jak to dopadne. Byla tma a on jel rychle, proto havarovali. Nikoho z rodiny ještě neviděl a ani nevěděl, jak na tom Christina je.
Někdo zaklepal na dveře.
"Vstupte," zavolal.
Dveře se otevřeli a do pokoje vstoupila žena. Na hlavě měla klobouk, který však stínil obličej. "Dobré ráno, Alexeji," pozdravila ho.
"Dobré ráno, promiňte, že jsem vám nemohl přijít otevřít, ochrnul jsem, ale zřejmě jste si spletla po..." zarazil se. Ten hlas přece znal. "Christino," hlesl. "Je mi líto, co se stalo."
"Ne, neomlouvejte se. Nic se mi nestalo."
"Proč tu nikdo tak dlouho nebyl?" vyzvídal Alexej.
"Nebyl čas. Mia měla důležité vyřizování kvůli zámku. Henry a děti odjeli zpátky do Londýna." povzdechla si. Bylo na ní, aby mu řekla, co se stalo. "Alexeji, nelekej se, až ti řeknu, co se stalo." Nadechla se. Alexej skoro nedýchal. "Po tom, co tě odvězli do nemocnice, jsme se chtěli vrátit na zámek. Když jsme přijeli, zámek už hořel a nedalo se nic už udělat. Hasiči sice vykonali své, ale ze zámku zbylo jen pravé a levé křídlo, zimní zahrada a západní věž."
"Všichni jsou v pořádku?" strachoval se Alexej.
"Ano, všichni."
"Proč máš ty rukavičky?" zajímal se. "Vždyť je léto. Pojď, já ti je sundám."
Christina se lekla. Alexej ještě nevěděl o její spálenině. "Ne, raději ne."
"Co se stalo? Horší, jak moje ochrnutí to být nemůže."
Christina si pomalu stáhla jednu rukavici. Spálenina začínala sice až pod loktem, ale rukavice byli delší.
"Co se ti stalo?"
"To ten požár. Hasiči nevěděli, že v zámku zůstali mí psi. Tak jsem si pro ně šla sama. No a takhle to dopadlo."
"Hlupáčku."
"Já vím, ale nijak mi to v tom, co dělám, nebrání."
"A CO vlastně děláš."
"Převzala jsem obchod po otci."
"Tvůj otec měl obchod? To jsem nevěděl."
"Ano, malou krejčovskou dílničku dole ve městě. Navrhoval šaty a pomáhal je matce šít."
"Myslíš westfieldskou značku WEST City 007? Matka jich má plnou skříň."
"Já vím. Už kolikrát jsem byla u vás na zámku. A vždycky jsi se mi líbil."
"Ale já tě nikdy neviděl."
"Ale jo, párkrát."
"Ne, tak hezkou holku bych si pamatoval."
"Vždycky jsem nebyla taková. Když jsem byla menší, byla jsem strašně tlustá a škaredá. A nebyla jsem tmavovláska. Od malička mám světlé vlasy, takové nijaké, ale mě se líbí. To kvůli rodině jsem tmavovláska."
"Kolikátého vůbec je? Vůbec tu nevnímám čas."
"27. září. Měsíc od autonehody." Odmlčela se. "Musím už jít. Je pozdě. Nashle, Alexi. Ráda jsem tě viděla." Rozloučila se Christina.
"Škoda. Stavíš se ještě?"
"Uvidím," řekla a zavřela za sebou dveře pokoje.
Nastalo ticho. Přemýšlel. Natáhl se a otevřel šuplík u nemocničního nočního stolku. Uvnitř ležela malá, zlatá krabička. Otevřel ji. Znovu se podíval na prsten, zásnubní prsten, který chtěl Christině dát. Chtěl ji už na plese požádat o ruku. Neměl však odvahu a ani nebyl čas. Pousmál se. Krabičku zaklapl a strčil ji zpět do zásuvky, kterou taky zavřel. Posbíral z postele rozházené noviny, poskádal je, aby drželi tvar, a ponořil se do čtení.

Probudil se. Zamžoural očima po pokoji. Zdálo se mu, že pokoj je plný mlhy. Uslyšel zaklepání. Něměl sílu pozvat přicházejícího dovniř. Do místnosti vstoupilo několik doktorů a sestřiček. Vizita.
"Dobré ráno, hrabě," pozdravil ho nejstarší doktor.
"Dobré, doktore Piersone," odpověděl mu Alexej. Doktor William S. Pierson, primář zdejší chirurgie. Měl několik titulů, včetně zlatého diplomu plastické chirurgie. Přátelil se s Alexejovou matkou.
"chtěl bych vám představit doktorku Natalii Harlenovou, ortopedku," ukázal na mladou, tmavovlasou ženu, která stála vedle něj. Pod neformálnímdoktorským pláštěm měla oblečené žluté tričko a tmavě hnědé kalhoty. "A doktora Evana Millera, chirurga " ukázal na celkem mladého, vysokého, černovlasého mladíka s brýlemi. Ten si oblékl pod plášť zelenou košili a kalhoty na golf. "Já a ti dva jsme vás operovali." Přistoupil k jeho posteli. "Vidíte mlhu?" Alexej přikývl. Doktor Pierson odkryl peřinu. "Pohněte prsty u nohou, Alexej. Vyzkoušejte obě dvě," pokynul mu Pierson.
Alexej se nadechl. Přivřel oči. Zaměřil se nejprve na pravou nohu. Snažil se pohnout jakýmkoli prstem, ale nemělo to žádný výsledek. Nezvzdával se. Snažil se. Teď se zaměřil na levou nohu. Tu už úspěch zaznamenal. Malíček se zachvěl.
"Mám pro vás, Alexeji, dobrou zprávu a taky špatnou." Odmlčel se. "Chodit budete, o to se doktorka Harlenová postará. Ale obávám se, že budete chodit s holemi. Pravá noha nijak nereagovala. Zřejmě... Vy víte, co to znamená."
"Ano, dokrore. Pravá noha mi ochrnula."

"Tak co, jak dopadla operace?" zeptala se ho Christina, když ho přišla navštívit. Seděl v kolečkovém křesle s aledoval dění v parku. Pršelo.S ledoval kapky deště, jak bubnují na jeho okno. Sledoval blesky. Vyrušila ho. Nevadilo mu to.
Otočil se k ní. "Dobře. Podívej." Podal si francouzské hole, se kterými s dokrorkou Harlenovou trénoval, a zkusil se postavit. První pokus mu nevyšel. Druhý už byl lepší. Postavil se. Popošel k ní jen o pár krůčku a zastavil se.
"Ještě kulháš. Ale to se spraví. Dej tomu čas. Musím ti blahopřát k úspěchu."
"Díky za pochvalu. Kulhat však nepřestanu. Ta pravá noha je odrovnaná."
"No říkám, taková maličkost," vyprskla smíchy Christina.
Usmál se taky. Sáhl do kapsy u županu. Nahmatal známou krabičku. Opatrně ji vytáhl. "Christino, ... chystám se to udělat už dlouho. Každý den, co mě tu navštěvuješ." Otevřel krabičku. Briliant zasezený v prstenu se jen třpytil. "Christino, vím, že je to troufalé. Chtěl bys sis mě vzít?"
Zmlkla. Přemýšlela. Věděla, že čeká jen na ni. Rozhodla se. "Moc ráda, Alexeji."
Navlékl ji prsten na prst a vášnivě ji políbil.
"Děkuji."

Část druhá

Část čtvrtá

Žádné komentáře