And who am I ? That's secret I never tell...

Každý jednou dojdeme na místo, ze kterého není návratu...

PJ

Část první

Docela milé princátko
Westfield- malé, zapadlé městečko uprostřed ničeho. Ve dne se neliší od ostatních měst v Anglii, ale po setmění se mění v něco jiného. Lidé tu více ožívají a teprve teď se probouzejí ze spánku, někteří. Bohatí se chystají na ples do Samary. Kde má svůj zámek zdejší hraběcí rod Vandrgeldů. Chudí odchází domů spát, protože to, co se děje v noci, se jich netýká. Jen Christina de Carell, dcera westfieldského obchodníka, se nikam nechystala. Seděla v salonku před krbem a četla si knížku. Pod jejíma nohama leželi dva dobrmané, Chico a Braun. Dostala je od svého otce k patnáctým narozeninám. Teď bylo Christině dvacet dva. Nedalo se o ní říct, že byla škaredá, ale ani hezká. Ukrývala v sobě něco, co ji dělalo krásnou jinak. Možná právě proto se jí dvořil Alexej Vandergeld, hrabě Samary, jenž si podrobil celé její město, ve které vyrůstala a milovala. Sice se jí líbil, ale nedokázala by žít s někým, kdo zajal jejího otce, bratra a dlouholetého přítele Andrewa. Sice se po nějaké době vrátili, ale otec i bratr zahynuli při autonehodě a Andrew se někam odstěhoval. Kvůli ní pořádal Alexej každý den ples na jeho zámku. Lidé z města ji pomalu začínali nenávidět. Kdekoliv a kdykoliv se někde objevila, měli připomínky k tomu, že by se už měla vdát a vzít si hraběte Alexeje. Raději nevycházela z domu.
Byla začtená do své nové knížky. Někdo zaklepal. Chico a Braun začali štěkat. Nemohla je zbavit toho zlozvyku.
„Chico,“ polechtala mladšího psa za uchem, „kdopak to nás otravuje?“ zeptala se psa, jako by čekala jeho odpověď. Pomalu prošla kuchyní a otevřela velké dubové dveře.
Za dveřmi stála mladá dívka. Christina ji hádala tak na patnáct let. „Hrabě Alexej si vás dovoluje pozvat na…“
„…sklapni a vyřiď tomu hlupákovi, že nikam nejdu!“ vybouchla Christina a kopla z naštvání do těžkého kovového stojanu na deštníky. „Au!“
„… ples,“ nedala se odbít dívka. „Mám vám předat tyto šaty, které hrabě vybíral pro vás.“ Předala Christině velkou modrou krabici. Otevřela víko. Uvnitř byly složené tmavě žluté šaty. Vytáhla je z krabice a pozorně si je na světla prohlížela. Měnili se. Takhle byly žluté. Z jiného pohledu byly rudé. Nakonec si všimla i třetí barvy. Černé.
„Vyřiď laskavě hraběti,“ schválně tohle slovo zvýraznila, „že půjdu jen tehdy, když si pro mě sám přijde.“ Zamyslel se. Opravdu chce jít na ten ples? Ale jo, byla zvědavá. Zámek vídávala jen z kuchyňského okna. Lákal ji ta představa, že uvidí zámek zevnitř. Jediná.
Dívka se uklonila a vycouvala z místnosti ven, kde na ni čekal kočár. Christina se za ním ještě ohlédla a vrátila se zpět ke krbu. Zadívala se do ohně.
„Braune, co jsem to udělala. Nemůžu jít na ten ples. Alexej by si potom myslel, že s ní chci něco mít.“
Braun se na ni podíval, jako by jí rozuměl. Postavil se a přešel k jejímu křeslu. Strčil jí hlavu do klína a chtěl drbat.
„Já vím, ty můj malý miláčku, chtěl bys se mnou, co?“pošeptala mu do ucha. Už když byl Braun štěně, měla ho raději, než unáhleného Chica. Braun byl starší, rozvážnější a porozuměl všemu, s čím se mu Christina svěřovala. „Víš co, já tě vezmu s sebou. A Chica taky. Snad hrabě Samary pochopí, že u mě nemá šanci.
Podala si krabici ze země, kam ji předtím odhodila a přitáhla si ji na klín. Opatrně otevřela víko a opět obdivovala krásu těch šatů. Měla jich doma plnou skříň. Hrabě vždy nějaké časem posílal. Minulý měsíc to byly ty tmavomodře-černé a  předtím ty rudé. Jako první dostala ty světle zelené a po nich ty tmavě zelené. Ani jedny neměla nikdy na sobě. Tak proč zrovna dnes tu tradici poruší? Ale jsou tak krásné.
Začala se chystat. Vlezla si do vany plné horké vody a pomalu si do ní přidávala oleje a soli. Vylezla a osušila se. Sepnula si vlasy do drdolu, aby jí nezavazely. Potom vysušila i je. Oblékla si ty šaty. Otáčela se před zrcadlem a nemohla uvěřit jejich kráse a lesku. Nakonec si načesala vlasy do jednoduchého drdolu, do kterého nastrkala malé žluté kvítky. Zhodnotila svůj vyhlas v zrcadle. Líbila se sama sobě. Proč to kvůli tomu nafoukanci dělá? Ozvalo se zaklepání. Při samé parádě zapomněla na čas. Už musí být určitě pozdě. Vytáhla ze skříně černý plášť a sepnula si ho rudou sponou ve tvaru stočeného hada po matce a šla otevřít. Ve dveřích stál sám hrabě Alexej osobně. Černé vlasy dosahující až na ramena ohraničovala snědý obličej. Podívala se na něj. Poprvé. Všimla si jeho očí. Tmavě hnědé až černé s tajemným leskem.
„Christino, tedy slečno de Carell, přišel jsem si pro vás.“ Mile se usmál.
„Hrabě,“ poklonila se, „už jsem na vás čekala.“ Lhala. Nabídl jí rámě. „Počkejte chvíli.“ Z věšáku u dveří sundala dvě černá kožená vodítka.
„Christino, na co?“ podivil se Alexej.
„Braun a Chico jdou se mnou. Braune! Chico,“ zavolala na své psy, „jdeme.“ Oba dva dobrmani se vyhrnuly z kuchyně ven na malou zahrádku před domem. Začali skákal kolem hraběte.
„Jsou…“ rozmýšlel si, co řekne, „… roztomilí.“ Chico se ho ze vší té radosti pokusil kousnout. Hrabě rychle strčil ruku do svého pláště. Až teď si Christina všimla, co měl na sobě. Černý smoking, bílou košili a rudou kravatu. „Nakonec jste si vzala ty, co jsem vám poslal.“ Všiml si hrabě vyčuhujících šatů.
„Ano, vzala jsem si je. Jak vidím. Vy jste to věděl taky.“
„Nepojedeme?“ zeptal se.
„Mohli bychom. Ať na nás zbytečně nečekají.“ Odvětila a přijala jeho nabídnuté rámě. Otevřel jí dveře svého auta. Zlatý kabriolet, ročník 1958 . Musí si mě hodně cenit, když pro mě přijel takovým autem. Dokonce i to sladil s barvou Christininých šatů. Musí stát nejméně pět set tisíc euro, pomyslela si Christina. Psy zavřela na zadní místa, kam jim hodila jejich oblíbené trhací polštáře. Vyjeli.
Jeli po prašné cestě k zámku. Kolem jejich auta se míhala noční krajina. Stromy ospale ševelili, jak si s nimi lehký vánek pohrával. Luna visící nad jezerem se odrážela na jeho vodní hladině. Každým ujetým kilometrem se zámek blížil. V autě bylo ticho. Sem tam bylo slyšet jemné vrčení. Christina s Alexejem o ničem nemluvila. A když ano, ptala se na počasí a zámek.
Pomalu přijížděli k zámku. Honosné sídlo se rozkládalo a území, kde byl dříve velký les. Teď  zůstal v okolí zámku jen malý lesík, ve kterém se pořádal čas od času hon na jeleny. Zámečtí páni vybudovali systém malých a velký jezer, bludiště obrůstající živým plotem, obrovské skleníky na exotické rostliny a orchideje a překrásnou květinovou zahradu, kde se rok co rok pořádali ty největší a nejslavnější plesy pro ty nejlepší a nejslavnější lidi v celé zemi.
Před vstupem do osvětlené zahrady stáli dva sluhové, kteří parkovali auta. Měli tmavě modré uniformy, bílé košile a bílo-modré pruhované kravaty. Když přijelo hraběcí auto, přispěchali Christině pomoci vystoupit z auta. Christina rozmotala obě dvě černá vodítka a otevřela zadní dvířka. Z auta nadšeně vyskočili oba dva dobrmani. Začali vesele poskakovat kolem ní. Podrbala je za ušima a připnula jim vodítka. Mezitím k ní přistoupil Alexej. Nabídl jí rámě a vkročil do tunelu z popínavých růži vedoucí do zahrady.
Lidé se za nimi otáčeli, když prošli kolem nich. Christina cítila jejich nenávistný, ale obdivný pohled. Všímala si výrazu na tvářích žen všímajících si jejich šatů.Cesta k jejich stolu byla nasvícena tak, aby šaty vyčuhující zpod pláště měly onu zlatou barvu. Braun a Chico šli poslušně za ní. Svlékla si plášť a dala ho sluhovi, který je poslušně doprovázel. Posadila se. Psi si lehli pod její nohy a pozorovali děl kolem. Alexej byl pozorný. Něco špitl u vstupu sluhovi a teď držel v ruce láhev vína.
„Christino, mohl bych ti nalít?“ zeptal se Alexej. „Francouzské Chardone, ročník 1939. Mimořádně kvalitní a ojedinělé. V zemi bys nenašla podobné.“
„Děkuji,“ poděkovala mu, „ale já si raději dám skleničku portského. Mohla bych poprosit o jihoafrické, ročník 1990? Jestli máte takové ve vašem vinném sklípku.“
„Ale ano. Máte mimořádně dobrý vkus.“ Řekl sluhovi, co chce a posadil se vedle Christiny. Sluha odešel. „Nepůjdeme si zatančit?“ navrhl hrabě.
„Proč ne? Po té cestě v autě.“ Vstala. Braun zvedl hlavu. „Zůstaň a hlídej Chica.“ Uhladila si šaty a udělala první krok k parketu.

Alexej mávl na houslistu. Ten dal pokyn ostatním hudebníkům, kteří hrály na violy a housle, a z jejich nástrojů se začali linout jemné tóny valčíku. Hrabě držel Christinu v jemném sevření. Kroužili po parketě, jako labutě při námluvách. Po chvíli se k nim přidávali i ostatní hosté. Do té doby patřil parket je jim dvěma.
„Opravdu nádherná výzdoba, hrabě.“ Navázala konverzaci Christina.
„Děkuji, vyřídím vaši pochvalu mé sestře. To ona všechno zařizovala.“
„Vy máte sestru?“ podivila se Christina. Dosud viděla hraběte samotného nebo v doprovodu jeho matky.
„Ano, Kristinu Amélii. Chtěla byste se s ní seznámit? Dnes je na zámku.“
„Ráda. Mohli bychom se po tanci ale nejdřív projít.“ Navrhla mu.
„Dobrý nápad, ale kdekdo by si mohl myslet, že chcete zmizet.“
„Nikam nezmizím, přísahám.“
Hudba dohrála. Tanečníci hudebníkům zatleskali a čekali na další píseň nebo odešli ke svému stolu. Alexej nabídl Christině rámě a procházeli sálem k velkým francouzským oknům vedoucím do malého parčíku u zámku.
„Paní de Winterová v těch šatech vypadá jako velká cukrová vata,“ pošeptala při chůzi Christina hraběti do ucha a lehce se zasmála.
„To ano. Právě jsem vám chtěl něco podobného taky říct.“ Opětoval šeptání Alexej. „Vážený pan hoteliér Sullivan v tom fraku vypadá jako tlustý tučňák a paní Gluckmanová se tváří, jako by měla na ramenu ptačí … vy víte co, viďte.“
„To sedí. S vámi je taky legrace.“ Usoudila Christina.
„Vy jste to nevěděla? Mě považují v rodině za největšího vtipálka.“
„Tak to bych nechtěla poznat zbytek vaší rodiny.“
Zasmál se. „Ne, nebojte se. Má sestra a její dvojčata, Jasmin a Lucas, jsou taky takový vtipálci.“
„Vyprávíte mi o své rodině a já jen poslouchám. Nevadí vám to?“ Zvadla ze země dvě černá vodítka a připnula je k černám obojkům Chica a Brauna. Měli radost, že někam jdou.
Alexej pokračoval. „Proč by mi to mělo vadit. Vždyť jste zůstala sama a nemáte nikoho, o kom byste mohla vyprávět. Ah, Kristino,“ zavolal na vysokou hubenou blondýnu postávající nedaleko parketu. Přišla blíž. Doprovázeli ji asi patnáctileté děti. „Chtěl bych ti představit slečnu Christinu de Carell. Christino, to je moje sestra Kristina Amélie a má neteř se synovcem.“ Christina se s Alexejovou sestrou lehce políbila na tvář, jak bylo mezi bohatými rodinami ve Weaslefieldu zvykem a oběma dvěma sourozencům podala ruku.
„Je mi potěšením, že vás poznávám, Kristino.“
„Ale drahoušku, co vás nemá. Potěšení je na mé straně. Podívejte se na ty lidi tady. Vždyť ani nemají vkus. Zato vy máte nádherné šaty. Gucci, Armani?“
„Nevím. Měla byste se zeptat vašeho bratra. To on je vybíral.“
„Alexi,“ podívala se na svého bratra Kristina Amelie, „nevěděla jsem, že máš tak dobrý vkus, co se žen a oblečení týče. A vy Christino, musíte mě zítra navštívit.“
„Bude mi potěšením, Kristino. Jak dlouho se zdržíte?“
„Ještě nevím, asi půl roku. A přestaňte mi vykat, zní to strašně. Já jsem Mia“
„Tak dobře. Ty mi taky tykej, prosím.“
„Připijeme si? Stopla si nejbližšího sluhu, který roznášel šampaňské a požádala o tři skleničky. „Na přátelství!“ připila Mia.
„Na bohatství a dobrý vkus!“ přidala se Christina.
„Na lásku!“ pípl Alexej. „Nechtěli jsme se jít projít, Christino?“ obrátil se s dotazem na Christinu.
„Promiň, už se mi nechce. Zůstanu s tvojí sestrou.“ Oznámila mu.
„Tak jo, bavte se, dámy.“
„Ty taky,“ odpověděly mu Amélie s Christinou. „Lucasi, nepůjdeš se strýčkem?“

„Omluvte mě, jdu si pro něco na pití. Chceš taky něco, Christino?“ zeptala se Amélie
„Coca-Colu, prosím.“
Amélie  odešla. Z okna Christina viděla měsíc, který právě odhalili velké černé mraky. Přemýšlela.Z myšlenek ji vytrhla až otázka Jasmin.
„Chodíte na dostihy, Christino?“ zeptala se Christiny Améliina dcera Jasmin.
„Moc ne, ale dřív jsem s otcem chodila často. Bratr závodil.“
„Co se mu stalo?“ zajímala se Jasmin.
„Zemřel.“ Povzdechla Christina.
„To je mi líto, nevěděla jsem.
„Nevadí. Už je to dlouho. Já jsem taky občas jezdila, ale jen parkůr. Hraješ tenis, Jasmin?“
„Ano, matka mě to naučila, když mi bylo pět. Zatím ale nebylo moc příležitostí s někým si zahrát. Lidé tady ve městě si moc na tenisu nezakládají.“
„Tak zítra ráno v osm. Vyzvednu tě a pojedeme do Wesfieldského tenisového klubu. Jak moc jsi dobrá?“
Jejich rozhovor přerušila přicházející Amélie, kterou následoval jeden z číšníků. Nesl tác plný pití.
„Christino, Jasmin, promiňte mi to zdržení,“ omlouvala se Amélie, „u baru jsem potkala doktorku Greenvilovou, musela jsem se jí s něčím svěřit.“
„Ale to nic, mami,“ odpověděla Jasmin, „my jsme se alespoň na zítra na něčem domluvili. Že ano, Christino?“
„Ano. A když jsi říkala, že tě učila tvá matka. Mio, nechtěla bys jít zítra s námi?“ navrhla Christina.
„Kampak?“ zeptala se Mia trochu upila ze své skleničky.
„Na tenis.“
„Hm, tak to si dám říct. V kolik?“
„Vyzvedla bych vás ,jak už jsem říkala Jasmin, v osm ráno.“
„To je na mně trochu brzy. Já si ráda po takovémhle plese ráda přispím. Budete muset jít sami.“
„Neviděla jsi Alexe?“ zeptala se Amélie.
„Myslím, že právě tančí.“ Ukázala směrem k parketu. Alexej tančil s vysokou, kostnatou tmavovláskou v tmavě modrých šatech. Christina vykročila směrem k parketu. Muzikanti přestali hrát. Alexej se slečně uklonil a rozhlédl se po sále. Uviděl Christinu. Vykročil k ní.
„Zatančíme si?“ navrhl jí.
„Moc ráda, ale ty si napřed odpočiň.“
„Ne, ne já nepotřebuji odpočívat. Tanec mě baví a vydržel bych tancovat celé dny. Pojď.“
Na parketě s nimi tancovalo asi ještě pět párů. Blondýna v světle zelených šatech s vysokým, přísně vypadajícím mužem, Jasmin ve světle růžových šatech s nějakým mužem, Lucas se svou matkou, dlouhovlasá rusovláska v tmavě hnědé róbě s mužem a nakonec úplně vzadu tmavovláska v tmavě modrých šatech s hoteliérem Sullivanem.


Část druhá
Žádné komentáře