And who am I ? That's secret I never tell...

Každý jednou dojdeme na místo, ze kterého není návratu...

PJ

Část pátá

Christina de Carell-Vandergeldová
click to comment


Kráčela dlouhou chodbou plnou starých věcí. Připadala si tu jako princezna. A proč taky ne? Teď byla hraběnka Christina de Carell Vandergeldová. A nemohla si na to zvyknout. Po svatbě, na kterou Alexej pozval snad celý Westfield, se přestěhovala na zámek, kde už beztak trávila veškerý svůj volný čas.. Občas ji navštěvovala Amélie s Jasmin, ale připadala si na zámku osamnělá. Alexej pracoval dlouho do noci nebo jezdil pryč z města. Občas si zaletěla do Londýna, Paříže nebo New Yorku, aby si nakoupila nové šaty nebo se setkala s přáteli. Začala se učit šermovat, cvičit jógu a boxovat. Sice se to Alexejovi moc nelíbilo, ale nic nenamítal. Chtěl, aby jeho žena byla spokojená.
Christina si nemohla zvyknout na všechno to služebnictvo, které se o ni staralo. Ať už to byla kuchařka v kuchyni nebo zahradník, který jí trhal růže. Měla ráda, když si to všechno mohla udělat sama. Avšak jim to nezakázala. Jediné, co si dělala sama, bylo venčení Brauna a Chica.
Došla až ke dvoukřídlím dveřím. Zastavila se. Zaposlouchala se. Neslyšela nic. To bylo divné. Za dveřmi byla Alexejova pracovna. Vždy, když Alexej pracoval, poslouchal hlasitou hudbu. Zaklepala. Nic. Pomalu dveře otevřela a nakoukla dovnitř. Alexej seděla za stolem. Měl zavřené oči.
"Miláčku?" oslovila ho Christina.
Otevřel oči. Zaměřil na ni svůj pohled. "Co se děje, Christino?"
"Myslela jsem, že jsi pryč, když jsem neslyšela ten randál."
"Ne, přemýšlel jsem." Usmál se na ni. Zavřel knihu, kterou měl na stole a vyzval Christinu, aby přišla k němu. "Vezmeš mě do zahrady? Řekl bych Davidovi, ale s tím si nepopovídám jako s tebou." David byl Alexejův asistent. Od té nehody, která upoutala Alexeje na vozík, se stal jeho pravou rukou. Christina se chopila ruček vozíku a mířila s Alexejem do zahrady. Naštěstí si Alexej nechal v pracovně vybudovat průjezd přímo do ní, takže ho Christina nemusela složitě vést před celý zámek.
"Víš, o čem jsem přemýšlel?" zeptal se jí, když se zastavili na terase.
Zavrtěla hlavou. "Ne."
"A chceš, abych ti to řekl?"
Nevěděla, co říct. Byla zvědavé, ale zároveň to vědět nechtěla. Nakonec přikývla.
"Přemýšlel jsem o tom ,co by se stalo, kdybychom se nanabourali. Byli bysme manželé. Milovali bysme se?"
"Nevím, Alexi. Vždycky jsem tě milovala a zároveň nenáviděla za to, ajk jsi zatkl mého otce a bratra.."
"Promiň. Nemohl jsem za to."
"Já vím, to detektiv Jarros. Myslel si, že otec s bratrem pracují pro drogový kartel. A ty jsi byl zrovna u policie."
"A jak odpovíš na mou otázku?"
"Asi bysme s  ten večer rozuoučili a ty by ses mi dál dvořil a já tě dál odmítala."
Zasmál se. "Miluji tě," pošeptal jí do ucha. Políbil ji. Seděla vedle něj v dřevěném křesle.
"Já tebe taky. A mám pro tebe dobrou zprávu."
Podíval se na ni. Nevěděl, čím ho chtěla překvapit.
"Budeš taťka."
"Vážně? Ale...."
"Dvojnásobný taťka."
"Dvojčata? To je snad ta nejlepší zpráva, co jsem v poslední době dostal." Políbil ji. "Nepůjdeme večer někam? Rezervoval bych stůl u Mohmmeda."
Přikývla. Milovala tu restauraci. Samir Mohmmed byl asi čtyřicetiletý Arab. Uměl mistrně vařit, ale vařil jen pro někoho. Pro ty ostatní tu byli jeho kuchaři. Jedni, pro koho rád vařil, byli Alexej s Christinou.
"Pozveme Miu a Henryho?" zeptala se ho.
"Proč ne? Ale ať tu jsou přesně."
"Nepojedeme už dovnitř? Ochladilo se."
"Dobře, ale sedni si!" poklepal si na nohy. Christina se opatrně posadila. I když by Alexej mohl používat berle, protože měl ochrnutou jen jednu nohu, pohodlnější mu byl vodík. Alexej si nasadil rukavice. Pomalu se rozjel. Začalo pršet. Christina vykřikla. Neměla ráda déšť. Když pršelo, bývalal smutná a smutná byla nerada.

Večer si oblékla světle zelené dlouhé šaty, které dostala od Alexeje k narozeninám a dlouhý černý plášť. Alexejovi uvázala kravatu.
"Vezmeme si řidiče nebo mám řídit?" zeptala se ho.
Podíval se na ni. Seděl ve svém křesle a pozoroval ji. Líbilo se mu, jak se jí lem šatů při každém pohybu zavlnil. Miloval její smích a úsměvy. "Máš na sobě ty šaty od Harveyho."
Kývla hlavou.
"Klidně řiď," stejně nebudeme moc pít."
Zvadla domácí telefon a zavolala do garáží. "Tady je Christina, dobrý večer, Carlosi. Můžete nám nachystat černého lexuse, prosím?..... Ehm... Ne, řidiče, ne. Chci řídit. ....Ne, nemusíte. On to zvládne sám. .... Zatím nashle, Carlosi." Zavěsila. "Můžeme jít," vyzvala ho. Už chtěl roztočit kola vozíku, ale Christina ho zastavila. "Ne, slyšels, jaké budeme mít auto?"
Neochotně přikývl. Christina ho tím chtěla naštvat. Milovala to auto pro jeho minimalitu. Nemělo skoro žádný kufr a vozík by se do něj nevešl. "To mi snad děláš naschvál, že jo. Fakt musím?" zeptal se jí. Smutně se na ni podíval.
"Opravdu musíš. Nezapomínej, co doktor říkal. Cvičit, cvičit!"
"No jo, no jo. Cvičit! Tak mi podej hole, prosím."
Za skříně za ní vytáhla pár francouzských holí. Podala mu je a pomohla mu vstát.
"Díky," poděkoval jí. "Můžeme jít?"

Přijížděli k restauraci. Na parkovišti před ní bylo plnou aut. Luxusních aut. Christina zastavila u vjezdu. Kývla na sluhu, který parkoval auta a on k ní přišel.
"Dobrý večer, vítejte v Fakir Oasis, hraběnko," uvítal je.
"Dobrý večer, Shayne. Můžete mi to auto postavit někam blízko ke vchodu?"
Podíval se na ni nechápavě. Potom si všiml druhé postavy v autě. "Dobrý večer, hrabě."
"Dobrý večer, Shayne. Ke vchodu prosím." Shayne si vzal Christininy klíčky a nastoupila do auta. Nastartoval a odjel. christina si přitáhla plášť víc k sobě, jako by ji studený satém měl zahřát. Ochladilo se. Všimla si zlatého rovera blízko u vjezdu na parkoviště. Poznala ho. Bylo to auto Alexejovi sestry Mii. Vydala se směrem ke vchodu do restaurace, kde na ni čekal Alexej.
Vkročili do osvětlené haly. Uvnitř bylo živo. Odevšad se linuly přájemné tóny arabské hudby.
"Dobrý večer, vítejte ve Fakir Oasis," přivítal je vysoký, černovlasý mladík.
"Mám tu reservovaný stůl," oznámil mu Alexej.
"Na jaké jméno?" zeptal se mladík.
"Vandergeld."
Mladík chvíli listoval seznamem. Nakonec se podíval na Alexeje. "Bohužel, pane, nikoho takového na seznamu nemáme."
"Vy tu jste nový?" vložila se do hovoru Christina. "Posaď se, drahý."
Mladík přikývl.
"Aha, můžete mi prosím zavolat pana Cleina?"
Mladík zvedl telefon a zavolal do kanceláře. "Dobrý večer, pane Cleine. Tady je Kyle. Máme tu malý problém. ...Ehm. ... Vyřídím." Položil sluchátko. "Hned tu bude.
Nečekali snad ani minutu. Z postraních dveří vyšel vysoký blonďák. Mohlo by mu být tak padesát. "Copak se děje, Kyle."
Mladík ukázal na Christinu a Alexeje. "Tvrdí, že tu mají reservovaný stůl."
Pan Clein se podíval, nak koho to Kyle ukazuje. Málem mu vrazil pohlavek, když uviděl, s kým má tu čest. "Hrabě, hraběnko," pozdravil je.
"A.. pane Cleine.. tenhle mladík mi tvrdí, že tu nemáme reservaci. Přitom jsem sem osobně dnes odpoledne volal," řekl mu Alexej.
"Kdo vám to zvedal, prosím.""Myslím, že to byla Nelly."
"Nelly. Ano, byla tu odpoledne. Hned se na to podíváme." Znal styl Nellyniho zapisování důležitých hostů. Nikdy nenapsala jméno dotyčného, ale jen zcela nepodrobnou zkratku. Např. V-10h-3. Což znamenalo. Vandergeld-deset hodin-stůl číslo 3. "Ty hlupáku," obrátil se na mladíka. "Pan a paní Vandergeldovi jsou nejvýznamnější lidé tohoto města. I kdyby tu nebyli napsaní, mají reservovaný svůj stůl. Stůl číslo tři." Otočil se k Alexejovi a Christině. "Je mi to tak líto, hrabě. On je hlupák. Mohu vás doprovodit?" Nabídl Christině rámě, ale ona odmítla. Pomohla Alexejovi vstát a vyrazili ke stolu.
Prostory samotné restaurace už nebyly tolik foprmální jako hala. Oranžově vymalovanou místnost Mohmmed zaplnil nejrůznějšími orientálními díly, ať už to byby obrazy, sochy nebo drahé koberce. Vstříct ji přišel sám Mohmmed. Byl to asi třicetiletý Arab s dlouhými černými vlasy. Na sobě měl oblečený dlouhý bílý arabský oblek, no spíš plášť.
"Dobrý večer, Alexeji," pozdravil svého přítele Mohmmed. "Christino," jemně ji políbil na tvář.
"Dobrý večer, Mohmmede, není tu už Amélie s Henrym?" zeptal se ho Alexej.
"Ne, ještě nedorazili. Promiňte tu malou neshodu s Kylem. Ale musím říct, že to nebyla jeho vina. Já prostě Nelly jednou zabiju."
"Hahaha," zasmála se Christina. "To by ses s ní musel nejdřív rozejít."
"No jo, vlastně."
Během rozhovoru se u stolu objevil Henry s Amélií. Mia si pomalu vysvlékala tamvě hnědý kabát. Pod něj si oblékla zlatý korzet a dlouhou, tmavě hnědou sukni. Henry měl na sobě pouze béžovou košili a černé kalhoty.
"Aho, bratříčku," pozdravila ho a objala ho. "Christino!" Pbjala i ji. Henry jim pouzel podal ruku a Christině ji navíc políbil.
"Co vás tak zdželo?" zeptal se sestry Alexej.
"Ten hloupý kluk na recepci. Potom jsme potkali Barbelovi a tak jsme si s nimi dali na baru skleničku."
"Tak Barbelovi," uvažuje Alexej. "Musím se s Brunem příští týden sejít, ještě žes mi to připomněla."
"Tak, proč jsme tady?" zeptalala se Mia.
"Budeš tetička," vyhrkl Alexej. Skoro to ani nepostřehla.
"Co? Mohl bys mi to říct trochu pomaleji?"
"Budeš tetička," vyslabikoval jí Alexej.
"Nedělej za mě hlupáka, Alexeji. To je... výborná zpráva. Gratuluji." Oblala Christinu a mrkla na bratra. "Já věděla, že mě v tom nenecháš samotnou," prohodila.
Alexej se spiklenecky usmál. Uchopil jídelní lístek a přivolal si číšníka.

Část čtvrtá

6

Žádné komentáře