And who am I ? That's secret I never tell...

Každý jednou dojdeme na místo, ze kterého není návratu...

PJ

Část osmá

Dům plný malých dětí
Byla ráda, že se konečně vrátila domů. Pobyt v nemocnici ji šíleně nudil. Sice na pokoji byla s Jasmine  a Alexej s Milesem a dětmi tam byli každý den, ale doma je doma. V nemocnici měla soukromí pokoj v soukromém Vandergeldově křídle, což znamenalo žádní otravní novináři ani fotografové. Nebyla zvědavá na jejich otázky typu: Další dvojčata, hraběnko, musíte mít obrovské štestí. nebo Oh, ta jsou nádherná, mohly bychom jejich fotky uveřejnit v časopise Mladá maminka? Do jejího pokoje kromě rodiny, přátel a doktorů vstoupil jen starosta Westfieldu a poblahopřál ji k narození dalšího potomka. Když však uviděl dvě postýlky, reagoval.
"Ale, Christino, pokud budete pokračovat tímhle tempem, bude za chvíli Westfiel plný malých Vandergeldů:"
Christina se jen zasmála. starosta ji uměl potěšit. Přátelil se s jejím otcem a ji měl rád jako vlastní dceru. Posteskla si, dala by nevím co za to, aby její otec s bratrem viděli její radost.
Uložila Julie a Lizzie do připravených postýlek a posadila se do houpacího křesla u okna. Pozorovala ruch v zahradě. I když byla zima, bylo tam toho k vidění hodně. Smála se Oliverovi, když ho skoulovala Fran. Obdivovala Evanova sněhuláka, se kterým mu pomáhal Alexej. Sledovala čtyři malé děti sáňkující na kopci za zámkem a jejich rodiče postávající dole. Věděla, že by se měla připravit a nachystat suché oblečení pro všechny ty děti, které k nim do zámku za chvilku vtrhnou. Mokré, unavené, ale šťastné. Chvilku ještě vzpomínala na svého bratra Evana. Vstala, nastavila elektrické chůvičky a vydala se do dětských pokoju. V Franině pokoji vytáhla ze skříně nové tepláky, tričko a mikinu a všechno ještě jednou v menším pro Mishu. V Evanově a Oliverově pokoji k tomu přidala dvoje tepláky, trička s obrázkem Alexe a Martyho z Madagaskaru a mikiny. Nakonec na velkou hromadu věcí přiložila ještě oblečení, které u nich nechal Danny a všechno to odnesla do obývacího pokoje.
Před krbem klečel Dean, jeden ze sluhů, a byl celý od sazí. Okamžitě vstal, když do místnosti vstoupila Christina.
"Dobré ráno, paní, konečně doma?"
"Dobré ráno, Deane, ani nevíte, jak jsem tady ráda." Pokusila se položit hromadu oblečení, ale nešlo to. "Nemohl byste mi, prosím, pomoct?"
"Odnesl bych to sám, paní."
"To je dobré, Deane. Nevítem, jestli je Agnes v kuchyni?"
Mladý sluha zavrtěl hlavou. "Jemi to líto, paní, ale Agnes musela odjet za svou dcerou do nemocnice. V kuchyni je pouze Leila a Dennise."
"Díky, Deane, to stačí." Chtěla jít do kuchyně, ale něco ji nedalo a zeptala se ho na něco. "Jak dlouho už jste na zámku, Deane?"
"Skoro sedm let, madam."
Odešla do kuchyně. Cestou myslela na to, co jí Dean řekl. Skoro sedm let. To byla doba. Viděl vyrůstal všechny jejich děti a ony ho za to milovaly. Byl jejich nejoblíbenějším sluhou. Když nechtěly jíst, věděl jak na ně. Když se nudily, věděl, jak je rozesmát.
Otevřela dveře do kuchyně. Nosem jí projela zvláštní vůně.
"Dobré ráno, Leilo," pozdravila kuchařčinu pomocnici stojící u sporáku, "dobré ráno i tobě, Dennise, co bude dneska k obědu?"
"Dobré ráno, paní," pozdravili ji jednohlasem. "Dneska bude vepřová pečeně s bylinkami a bramborem. A pro slečnu Fran jsme připravily těstoviny s kuřecím masem a zeleninou."
"Jste úžasné, dámy. A nemoly byste mi prosím uvařit konvici zeleného čaje?" Za chvíli před ní srtála ručně malovaná konvice s růžemi plná citronového zeleného čaje. "Díky."
Byla zase v obýváku. Posadila se do pohodlného křesla a zapla televizi. Přepínla to z jednoho kanálu na druhý, až narazila na svou oblíbenou talk show.

Z terasy do pokoje vtrhlo několik dětí. Vesele povykovaly a smály se. Následovali je jejich otcové. Ke Chrisstině přiběhla čtyřletá holčička. Vyšplhala se jí na klín a sundala si čepici. Byla zpocená.
"Skoulovala jsem Olieho, úplně sama." chlubila se.
"A já postavil s tátou velkýho sněhuláka," přidal se Evan.
Ke Christině přijel Alexej. Něco pošeptal Fran a holčička odběhla za svou kamarádkou. Alexej chytil Christinu za ruku.
"Copak dělají naše zlatíčka?" zeptal se na své malé milované holčičky.
"Spinkají," ujistila ho a podala mu elektronickou chůvičku. "Jak jste se měli?"
Domem se rozlehlo zvonění zvonku. Chyrisina vstala a chtěla jít otevřít. Alexej ji zastavil.
"Počkej," řekl jí. "Na co máme sluhy?"
Pokrčila rameny a zasmála se. Vymanila se z jeho jemného stisku. "Nechej mě, víš jak to miluji. Nikdy nevím, kdo tam je."
Alexej si povzdechl. Sedm let to bylo, co se Christina přestěhovala na zámek. Sedm let, co se narodili kluci. Sedm dlouhých let a ona se neodnaučila nechávat všechno na sloužících. A navíc ho kazila. Sledoval ji, jak odchází.  Dlouhou vlečku z těžké látky táhla za sebou a nevěnovala jí myšlenky. Miloval ji. A ona to věděla. Měli spolu pět dětí, které miloval víc než sebe. Měli spoustu přátel a taky jeden druhého.
Christina se vrátila v doprovodu nějakého muže. Rozjel se k ní, ale ona ho pohledem zastavila. Otevřela pusu, jako by mu chtěla něco říct, ale zarazila se.
"Christino," zeptal se jí, "kdo je tenhle pán?"
"Tohle je......"
"Evan de Carell," představil se neznámý.
Alexej se na něj udiveně podíval. Nemohl uvěřit vlastním očím. Vždyť se říkalo, že je mrtvý. Christina mu byla na pohřbu. "Moc rád vás poznávám." Otočil se na Dannyho a Danny věděl, že má uklidnit děti a vzít je společně s Frankem a Brianem do kuchyně na jídlo. "Posaďte se, prosím," vyzval ho. Christinin bratr nabídku přijal a posadil se do měkkého polstrovaného křesla. Christininyho křesla. Christina se posadila na pohovku naproti. alexej si zaparkoval vedle ní.
"Ahoj, Evane," řekla chladně.
"Christino, moc rád tě vidím. Změnila ses."
"To ty taky. Jinak, než jsem si vždycky představovala."
"Neobejmeš mě?"
Zavrtěla hlavou a chytla Alexeje za ruku. "Jsi mrtvý," hlesla podívala se ven do zahrady. Z chůviček se ozval slabý brekot. "Omluvte mě," řekla. Vstala a odešla ke svým holčičkám. Cestou si probírala všechno to nemožné. Měla vědět, že něco pokazí tu jejich rodinou idilu. Že se něco zvrtne. Jako vždycky. Nemohla tomu uvěřit. Pohřbila ho a on se objeví na prahu jejího domu.
Alexej dojel k baru a nalil si whisky. "Dáte si taky?" nabídl Evanovi. Evan přikývl. Vzal si od Alexeje skleničku plnou zlatavé tekutiny a zadíval se na něj.
"To mě podrž," řekl nahlas. "Vy jste Alexej Vandergeld."
"A co má být. Vy jste Christinin bratr."
"Nenáviděla vás. A teď..... dělá vám snad chůvu? Nikdy by se na takovou úroveň nesnížila," řekl posměšně.
Alexej se na něj nechápavě podíval. Do pokoje vstoupil Dean. Nesl tác s konvicí kávy s třemi šálky.
"Promiňte, pane," vložil se do rozhovoru. "Ne že bych poslouchal, ale mám paní Christinu rád a nerad slyším, že ji někdo uráží."
"Paní Christinu. Copak se vdala? Ona je samé překvapení. Napřed se dozvím, že dům, ve kterém jsme vyrůstal, je prázdný. Potom se dozvím, že se Christina přestěhovala na Samaru. Myslel jsem si, že je to špatný vtip. A můžu se zeptat, koho si vzala?"
Alexej přikývl. Na stolek před ním položil prázdnou sklenici a už se mu chystal odpovědě. Do obývacího pokoje však s křikem vběhl Oliver.
"Ollie, miláčku," řekl mu Alexej, "proč nejsi se strejdou Dannym v kuchyni a neluxuješ maminčinu tajnou skrýš marcipánu?"
Sedmiletý Oliver se mu vyšplhal na otcův klín. "Kde je maminka?" zeptal se otce. "Slíbila, že si s námi zahraje FIFU 2008."
Ozvalo se otevření dveží. Do místnosti vešla Christina. Před sebou tlačila velký proutěný kočárek, ve kterém měla Julie a Lizzie. Obě holčičky byli vzhůru a dožadovali se pozornosti.
"Když mi sem zavoláš strejdu Briana a Franka, možná si s vámi zahraju," slíbila svému synovi Christina. Malý chlapec se nadšeně rozběhl do kuchyně pro jmenované osoby.
"Sama vám odpověděla na otázku, pane de Carelle. Mohl bych vám představit svou ženu Christinu de Carell Vandergeldovou?"
Evan ne ni hleděl s otevřenou pusou. Nechtěl tomu věřit. Proč by si jeho malá sestřička vzala toho pyšného nafoukance, jakým byl Alexej Vandergeld? "Christino," oslovil ji.
"Já vím, Evane, ale jsem šťastná. Zjistila jsem, že Alexej je milý mladý muž, který mě miluje. A miluje nadevše naše děti."
Evan pokynul ke kočárku před Christinou. "To je vaše? Kolik že ti je, Christino? Třicet? A máš teprve jedno dítě?"
Christina se na něj zamračila. Do pokoje přišel Brian, Daniel, Frank a děti. Nahrnuli se kolem kočárku a rozplývali se nad holčičkama. "Briane, drahý, mohl by sis vzít Julie?" prprosila svého přítele, který přikývl. "A ty, Franku," řekla svému druhému kamarádovi, "Vezmeš mi Lizzie?" I Frank přikývl. Christina mu opatrně položila do náruče malý uzlíček a posadila se na pohovku.
"Ne, Evane...."
"Mami, ten pán se jmenuje jako já?" zeptal se jí její syn.
Přikývla. "....je mi třicet, ale jedno dítě nemám. Kdo je Vandergeld, ať je přihlásí," vykřikla. Nahrnuly se k ní všechny tři její děti. "Drahý Evane, asi je ještě všechny neznáš," pobídla je, aby se představily.
"Já jsme Oliver Vandergeld, těší mě," řekl téměř diplomaticky Ollie.
"Evan Vandergeld, moc rád vás poznávám," napodobil svého bratra Evan.
"Franciska de Carell Vandergeldová," dokončila stydlivě představování Fran. "A vy jste kdo?" zeptala se ho.
Evan se zamyslel. "Já jsem..... váš strýček."
Děti se na něj zaraženě dívaly.
"Briane, Franku," oslovila muže u televize s miminky v náručí, "mohli byste mi vrátit poslední a nejmladší členy naší rodiny?" Oba dva muži poslechli. Vložili Christině do náručí dva různě barevné uzlíčky. "A tohle jsou Julie a Lizzie de Carell Vandergeldovy."



7
9
Žádné komentáře