And who am I ? That's secret I never tell...

Každý jednou dojdeme na místo, ze kterého není návratu...

PJ

Část jedenáctá

Každý není jako Evan

Blížili se Vánoce. Zámek byl pohádkově vyzdoben. Christina se tím ve volném čase zabývala. Podle jejích slov potřebovala chvilku vypnout a relaxovat.

Její bar ve městě začal fungovat bez větších obtíží. Lidé ho rádi navštěvovali, poseděli, poklábosili, a při prémiových večerech si mohli poslechnout nějakou skupinu. Občas také mohli potkat někoho slavného nebo alespoň bohatého, který se v jejím baru zastavil.

Byla i docela ráda, že si děti přivykli nové chůvě, milé pětadvacetileté studentce novinařiny Rebece. S dětmi už netrávila tolik času jako předtím. Neukládal je do postelí, nečetla jim pohádku na dobrou noc. To všechno obstarávala Rebeca.

 

Konečně zavěsila poslední ozdobu na vánoční stromek v hale. Odložila prázdnou krabici na zem a z dálky se podívala na svoje dílo. Vyžívala se v tom. Měla na to čas. Alexej zaměstnával Fran, společně hlídali Julie a Lizzie, Evan a Olie se zajímali o auta v jejich garáži.

"Vypadá to nádherně, drahá Christino," ozvalo se ji za zády. Mužský hlas. Poznala ho. I když ho už dlouho neslyšela, poznala ho.

"Andrew," vykřikla. Otočila se. Krabice spadla na zem. "Jak...co...." koktala.

Objal ji. Tak dlouho ji neviděl. Možná až příliš dlouho. Tolik se změnila. Podle toho, co slyšel od jejího bratra Evana, se z ní stala mrcha. Ale na první moment to nemohl potvrdit ani popřít.

"Myslel jsem, že mě ráda uvidíš. Evan říkal...."

"Co s tím má pan de Carell společného." Zamračila se.

Andrew se soustředil na její výraz. Takový u ni předtím neviděl. Takový plný zloby a rozhořčení.

"Nech toho. Evan je Evan." Prohlédl si ji. "Vypadáš nádherně," prohlásil. "Jak ses mohla tak změnit?"

Usmála se. "Manželství, Andy, manželství a děti."

"Tak kde máš ty svoje caparty?" zeptal se jí zvědavě. Byl zvědavý na její potomstvo.

"Když počkáš minutku, uvidíš je všechny v plné síle."

Na intercomu u dveří do zimní zahrady zadala heslo a pomocí Grega dostala Evana i Olieho do obývacího pokoje, kdy byl i Alexej s Fran a dvojčaty. Jen si nebyla jistá, jestli její kluci budou jako ze škatulky, když se celé dopoledne věnovali autům.

Vedla Andrewa dlouhou galerií do obývacího pokoje. Jejich cestu lemovaly portréty dřívějších majitelů zámku, obrazy významných umělců nebo dětské malůvky jejich dětí, které tam Alexej z recese pověsil. Vždy se jimi s radostí chlubil svým hostům a říkal, že z jejich dětí vyrostou talentovaní umělci. Zatím se ten jeho talent začal projevovat jen u Fran a Olieho. Fran začala hrát na piano a zpívat. Oliver ji občas doprovázel na klarinet nebo housle.

Otevřela dvoukřídlé dveře, opatrně je za Andym zavřela a uvítala ho v obývacím pokoji. Fran vozila kolem dokola proutěný kočárek s Julie, Alexej krmil z lahvičky Lizzie a kluci spořádaně sledovali svůj oblíbený pořad.

"Posaď se, prosím, Adrew," vyzvala svého dávného přítele Christina, "Dáš si něco?"

Přikývl. "Colu?"

Christina pokrčila rameny. Sama si do šálku nalila čaj. "Miláčku," oslovila Alexeje, "dáš si s námi něco?"

Alexej se na ni podíval. Poprvé si prohlédl jejího hosta. Kohosi mu připomínal. Kohosi, koho dřív znal. A neměl na to dobré vzpomínky.

"Dal bych si víno. Ale jen trošku. Tohle je...."

"Andrew Hall," představil se Alexejin kamarád.

"Á, pan Hall, pokud se pamatuji, vy jste muž, co založil skvělou restauraci v Londýně, nebo se pletu?"

Andrew zavtěl hlavou. "Ne, to ne. Jen se divím, že můj podnik znáte."

Christina jim podala jejich pitím. Andrew se žíznivě napil.

"Tak kde máš ty tvoje caparty, Christino."

Jako na povel se k němu přiřítily tři děti. Sedli si vedle něj a pozorovali ho. Evan a Oliver na sobě měli stejná trička, kalhoty i tenisky. Ne že by Christina na tom, aby se oblékali stejně, trvala, ale chlapce to bavilo. Milovali, když si mohli z někoho vystřelit jen tím, že se vyměnili. Ve škole, v obchodech nebo kdekoliv jinde jim to vycházelo, ale doma s tím měli problémy. Christina si vždy všimla i těch nejmenších detailů, které jí pomáhaly od sebe oba dva syny rozlišit.

"Tak tohle jsou moje děti. Evan, Oliver, Fran, Julie a Lizzie."

Andrew si tiše hvízdl. Evan říkal, že jich má hodně, ale taky zapomněl říct kolik.

"A vy jste kdo," zeptal se ho přímo Oliver. "Asi před měsícem tady byl nějaký maník a chtěl nám zabít napřed mamku a potom i taťku. Takže, kdo jste?" Společně s Evanem se na Andrewa zamračili.

Andrew se chtěl bránit. Vzpomněl si na to, co mu Evan v cele předběžného zadržení říkal.

"...dej si pozor na ty děti. Nějak se mi nezdáli. Hlavně ti dva kluci. Sice jeden z nich má moje jméno, ale není JÁ.

Christinin manžel, pan hrabě Vandergeld, nemám ho rád. Nkdy jsem ho neměl rád. Nemůžu uvěřit tomu, že si ho doopravdy vzala. Myslel jsem si, že najednou někdo vyskočí a řekne : Usmějte se, točí vás skrytá kamera! - ale ono nic. Vztek, to je jediné, co jsem v tu chvíli pociťoval. A pak mi ukázala ty děcka. Jeden jako druhý. Černé vlasy, Christininy oči, jeho nos- rodiče by rozhodně nezapřeli.

Když jsem ji v té zahradě chtěl zastřelit, jednu chvíli jsem si myslel, že to vážně udělám. Potom se tam objevil její manžel a já namířil hlaveň na něj. O tomhle jsem ani na moment nezauvažoval. Prostě jsem ho chtěl zastřelit. Když se tam nakonec objevili ti tři muži a policie, vzdal jsem to. Nemělo to cenu. Teď jsem věděl, že proti té rodině nic nezmůžu. Jsou bohatší, mocnější, vlivnější a početnější než já. Nejsou v tom totiž sami. Mají přítele a přátele jejich přátel. Nikdy nebudou sami."

Andrew zapřemýšlel, co má tomu mladému muži říct. Nevypadal, že by se dal utáhnout na vařené nudli. Kdysi býval Christinníným přítelem, to byl fakt, ale teď nevěděl, co říct.

"Znám vaši maminku," řekl prostě.

Chlapec se zašklebil. Chvíli o jeho slovech přemýšlel. "Hm, to by šlo," oznámil mu po chvilce. "Já myslel, že budete další rodinný příslušník z mamčiny strany." Pokynul svému bratrovi, sestře, oni se postavili a otočili se čelem ke Christině.

"Můžeme jít, mami?" zeptala se Christiny malá holčička.

Christina se usmála. Přikývla. "Ale vezmětě si s sebou Julie a Lizzie."

Všichni tři sborově přikývli, Evan s Fran zatlačili na kočárek, který se rozjel. Zmizeli za těžkým fialovým závěsem.

 

"Jsou milí," prohodil Andrew.

Alexej se lehce napil svého vína. Podíval se na Adrewa. Na jazyku měl jednu jedinou otázku. Andy si ho všiml.

"Co mě sem přivádí, pane Vandergelde?"

Alexej lehce přikývl.

"Chtěl jsem vidět Christinu. Dlouho jsme se neviděli."

Christina zpozorněla. to říkal i její bratr hodinu před tím, než ji chtěl zastřelit.

"Co chceš, Andy," obořila se na něho.

"Nic," vykřikl. "Já nejsem Evan de Carell, abych po někom furt něco chtěl. Chtěl jsem tě vidět. Když mi tvůj bratr ve vězení řekl, kde tě najdu. A taky mi řekl pár věcí."

"Jakých?"

"Zajímavých. O vaší famílii."

Christinu zajímalo, co by její bratr mohl o její rodině říkat. Vždyť ji skoro neznal. Poznal jen Alexeje, děti a jejich přátele. Neviděl Miu s Henrym ani Jasmine s Milesem, dvojčaty nebo Lucase, kterého sama Christina už dlouho neviděla. Bastard Evan. A to po něm pojmenovala své nejstarší dítě. Nevěděla, jaký je to zmetek.

"Promiň, Andy, promiň mi prosím, že jsem na tebe křičela," omluvila se mu. "Můj bratr je zmetek."

"jo, to jo," přitakal Alexej. "Mluvil jsem s ním chvilku a měl jsem sto chutí ho vyrazit z domu."

Andy se chtěl zeptal Alexeje, co se mu stalo, že je na invalidním vozíku, ale tahle otázka mu přišla navýsost opovážlivá. Když ho naposledy viděl, byl v pořádku. Nakonec se odhodlal.

"Promiňte, že se tak drze ptám, pane Vandergelde, můžu se zeptat, co se vám stalo?"

"Říkejte mi Alexeji, prosím....."

Odpovědi na Andyho otázku se však chopila Christina. Bylo to poprvé, co o tom takhle mluvila.

"Měli jsme nehodu. Vrazili jsme do starého dubu před Westfieldem..."

"Já věděl, že tam něco chybí," prohlásil Andy.

"Alexej to odnesl nejhůř."

"Ne, to ne," odporoval jí manžel. "Ty jsi to potom schytala ještě hůř."

Christina si pomalu vyhrnula oba rukávy své halenky. Andy na její ruce upřel svůj zrak. Musel zatajit dech. Takhle ošklivou spáleninu ještě nikdy neviděl. Christina měla spálené obě dvě předloktí.

Polkl. "Taky autonehoda?" zeptal se jí.

Zavrtěla hlavou. "Ne, požár zámku ještě ten den. Musela jsem zachránit Brauna a Chicca."

Andy se postavil.

"Budu už muset jít. Letadlo odlétá za dvě hodiny a já bych ho nerad zmeškal. Doma na mě čeká Chantalle..."

"Ty jsi ženatý? Kde vůbec žiješ?"

"Ne. V Kanadě. Někdy přileťte, všichni. Rád jsem tě zase viděl." Políbil ji na rozloučenou. "A přileťte."

Pozorovala ho z okna. Nasedl do černého MiniCooperu, nastartoval a odjel. Zase.

 

 

10

12

Žádné komentáře