And who am I ? That's secret I never tell...

Každý jednou dojdeme na místo, ze kterého není návratu...

PJ

Část dvanáctá

Restart

Často jen tak seděla při svitu svíčky a pozorovala Alexeje, když ležel před krbem a snažil se kreslit. Vždy si vzpomněla, proč si ho tenkrát vzala. Udělal pro ni spoustu věcí. A na tom plese byl rozhodně sexy. Věk mu nijak neubral na kráse, ba naopak. Christině se zdálo, že čím víc je Alexej starší, tím víc je přitažlivější. Říkala to i Jasmine. Když byly spolu nakupovat botičky pro dvojčata. Říkala, že kdyby Alexej nebyl její strýc, dala by si říct.

christina to chápala. Chápala taky ty mladé holčiny, co pořád zapomínaly, že je Alexej šťastně ženatý a má pět dětí. Každá chtěla být lady Vandergeldová. Každá, bez výjimky původu, bohatství nebo vzdělání.

Christina se usmála. Položila sklenici s džusem. Vstala a přešla ke svému manželovi. Sedla si vedle něj. Jemně sevřela jeho bradu a políbila ho. Udiveně zvedl obočí.

"Za co to?" zeptal se jí. Potáhl si ji blíž k sobě. Ležela na podlaze.

"Miluj....." zašeptala. Nestihla to doříct, protože ji znovu políbil.

"Přemýšlel jsem o něčem," začal. Překulil se na bok a objal ji.

"O čem?" zeptala se ho zvědavě. Vždycky milovala jeho nápady. Byly tak odvážné a většinou utvářeli přesný opak mínění společnosti.

„Jen tak. Netrap se tím.“

Zhluboka se nadechl. Věděl, že to Christina přijme špatně. Chtěl to už ale udělat dřív. Teď, jak se zdálo, byla vhodná doba. Kluci prožívali to pravé dětství. Fran se k nim pomaloučku připojovala. A Julie s Lizzie byly ještě malé. Chtěl se aktivně zapojit do jejich růstu. Neměl v úmyslu je nechat myslet, že táta je ten, o kterého by se měli starat.

"Přemýšlel jsem o nás. Nás jako rodině. Víš, už dlouho si rozmýšlím pasivní přístup k postu majitele a ředitele Strojírny a Westfield Building Group. Chtěl bych to přenechat jiným, jako je třeba James Oliver, takovým, kterým můžu věřit.“

„Alexi, to nemůžeš. Nudil by ses s námi. Kluci s Fran mají dopoledne školu, o Julie a Lizzie se stará Rebecka a já odpoledne trávím v baru.“

"Nepřemluvíš mě, drahá, chci ti pomoct vychovat naše děti. Chci s nimi běhat v Aleji, chci tu s nimi lézt po podlaze a něco hledat."

Vzdala to. Byl pevně odhodlaný. Políbila ho. Na jednu stranu se obávala toho, co na to řeknou lidé, na druhou jí to bylo jedno. Chtěla, aby se zapojil do výchovy.

Nasávala teplo jeho kůže. Vdechovala jeho omamnou vůni. Začala ji bolet hlava. Procvičila jemně krční obratle a dál se choulila k Alexejovi.

To bude tím, že nad vším poslední dobou přemýšlíš, Christino, okřikla se v duchu. Její vnitřní hlas měl pravdu. Zaobírala se spoustou věcí. Domů si tahala pracovní záležitosti, v práci řešila domácí maličkosti, které chůva nezvládala.

Krb před ní se jí začal ztrácet v mlze.

co se to se mnou děje.

Cítila Alexejův pevný stisk. A slyšela jeho volání.

"Christino, Chris, miláčku......"

Ztratila vědomí.

 

Alexej nevěděl, co se to s ní stalo. V jednu chvíli se spolu tak příjemně mazlili a v druhou mu omdlela.

"Brici, Briesi!" zavolal na jejich sluhu, který v kuchyni popíjel čas j řidičem.

Okamžitě přiběhl. Ani se neptal, co se stalo. Viděl bezvládnou Christinu schoulenou na podlaze a domyslel si to.

"Ano, pane, hned volám sanitku." Popadl telefon a už chtěl vytočit číslo do nemocnice.

"Ne!" zastavil ho Alexej. "Zavolej Grega. On bude rychlejší."

Řidič stál na prahu místnosti. Pomohl Alexejovi do vozíku, jemně zvedl Christinu z podlahy a nesl ji před dům, kde měl přistavené auto.

Položil ji na zadní sedačky, naskočil do auta a rozjel se. Instrukce znal. Řídil se jimi už sedm let. Od té doby, co se narodili chlapci. Tenkrát dostal za úkol dovézt nemocného člena do nemocnice ve Westfieldu. Často to bývali kluci s odřeninami, jednou Fran s otřesem mozku, dvojčata s kašlem. A teď ho potřebovala lady Christina.

V duchu ji obdivoval. Vzala si hraběte, když ji požádal o ruku. Dala mu pět krásných, zdravých dětí. Vedla úspěšný podnik. Byla dokonalou manželkou, přítelkyní a hostitelkou.

Nikdy nebyla vážně nemocná. Až na tu spáleninu obou předloktí, kterou si způsobila při požáru zámku, když zachraňovala ty dva psy.

Před nemocnicí už ne ně čekali. Někdo od nich z domu sem zavolal, aby je čekali. Jako vždy.  Doktor Pierson a nějaká zdravotní sestra pomohli Gregovi přenést Christinu z auta na provizorní lůžko. Nechali ho stát před nemocnicí a odvezli Christinu dovnitř na jednu z ošetřoven. Greg se rozjel domů pro Alexeje.

 

Alexej dorazil do nemocnice až ráno, protože mu to doktor Pierson dřív nedovoli. Greg mu pomohl rozložit vozík, nasednout a dojet ke dveřím do nemocnice.

Automatické dveře se otevřely a Alexej vjel dovnitř. Sestra na recepci ho poznala a vyšla mu vstříc.

"Dobrý den, pane Vandergelde," pozdravila ho, co nejhlasitěji mohla. "Jdete za doktorem Piersonem?" Usmála se na něj a zamrkala.

Alexejovi naskočila husí kůže. Úsměv jí oplatil.

"Ano.....ne," sdělil jí zmateně. "Kde je moje žena?"

Žena za recepcí pokrčila rameny. Něco naťukala do počítače a za chvíli věděla.

"Pan profesor sem připsal poznámku, že až se objevíte, mám vás poslat do jeho kanceláře. Trefíte tam?"

Přikývl. Rozjel se k výtahům. Uvnitř zmáčkl tlačítko do třetího patra a nechal se unášet vzhůru. Cestou nahoru přemýšlel, proč s ním chce profesor mluvit. Stalo se Christině něco závažného? Bude jeho milovaná žena v pořádku? Hlavou se mu honily ty nejčernější myšlenky na to, co by se jí mohlo stát.

Mlč, mlč, mlč, Alexi, okřikl se. To máš z těch seriálů o doktorech. Už žádná Pohotovost nebo Nemocnice Chicago Hope. Od teď už jenom Franiny pohádky.

Výtah se zastavil a otevřel se ve třetím patře. Vyjel ven. Vyhledal kancelář profesora Piersona. Doktora, kterého znal odjakživa. Zaklepal na dveře a vjel dovnitř.

Doktor Pierson seděl za stolem a četl nějaký spis. Na světelné tabuli za ním visely nějaké snímky z rentgenu.

"Ah, dobré ráno, Alexeji," pozdravil příchozího Alexeje.

"Dobré, doktore," odpověděl mu sklíčeně Alexej. "Co je s mojí ženou?"

Doktor se na něho podíval. Nakonec se jemně usmál. "Nic závažného. Jen celkové vyčerpání organismu. Ani se nedivím."

Alexej sklopil hlavu do dlaní a promnul si oči. Celou noc nespal. Hypnotizoval telefon a čekal na hovor z nemocnice ohledně stavu jeho ženy.

"Díky Bohu," oddechl si. "Myslel jsem, že ji ztratím. Byla vždycky tak silná a....." Po tváři mu stekla slza.

"Já vím, Alexeji," řekl doktor Pierson. "Pět dětí dá každé matce zabrat a ještě, když se ta matka stará o úspěšný bar, vede bohatý společenský život a ponocuje. „Musíte ji hlídat," apeloval na Alexeje doktor. "Chcete ji vidět?"

Alexej přikývl. Jak by ne. Na to celou noc čekal.

Doktor ho vyprovodil ze své kanceláře. Kráčel vedle něho a vedl ho do soukromého pokoje Vandergeldovy rodiny.

Christina ležela v posteli. Spala Tmavě hnědé vlasy jí splývaly kolem smrtelně bledé tváře. Ve spánku se usmívala.

"Zatím musí spát," informoval ho doktor. "Dokud se s tím vyčerpáním její tělo nesrovná."

"Děkuji, profesore," zašeptal Alexej. Doktor jen přikývl a vytratil se z postele.

Alexej popojel ke Christině. Chytl její ruku a držel ji. Nevnímala ho. Nevnímala nic, co se kolem ní dělo. Pod silnými sedativy prospala celou noc a polovinu dne.

"Miluji tě, Christino," zašeptal. Vtiskl jí polibek do vlasů. "Moc tě miluji.  Nevím, co bych si bez tebe počal. Co bychom si počal já s dětmi....."

"Alexeji," zašeptala skoro neslyšně. Alexej zmlknul. Tlačítkem u postele přivolal sestru.

"Christino," zašeptal překvapeně. "Christino," opakoval.

"Alexeji, já...já...." rozplakala se.

"Nemluv, princezno. Uklidni se."

Do pokoje vtrhla vysoká černovlasá sestra v nemocničním stejnokroji. Rozhlédla se po místnosti. Zkontrolovala všechny přístroje, které jí sdělovali Christinin stav. Netušila, že je Christina vzhůru.

"Proč jste mě sem volal?" vyštěkla směrem k Alexejovi. "Vždyť je všechno v pořádku."

Alexej se na ni zaškaredil. Chtěl jí už něco ostřejšího říct, když na něho Christina zase zavolala.

"Alexeji," zaúpěla.

Sestra se na ni zadívala. Nechápavě zakroutila hlavou a přejela pohledem Alexeje na Christinu a zpátky. Nevěřícně zakroutila hlavou a odešla.

"Christino." Chytil ji za ruku a políbil ji.

"Kde jsou děti," vysoukala ze sebe obtížně.

Pohladil ji po dlouhých vlasech. "S Miou," šeptl. "A s Jasmine. Když slyšeli, co se stalo, přijely obě dvě brzo ráno."

Usmála se.

"Jsem nemožná," zaúpěla. "Měla jsem přestat dřív." Snažila se posadit. Alexej jí pod záda nahrnul polštáře, aby se mohla pohodlně opřít.

"Přivedeš je zítra?" zeptala se ho.

Mlčel. Nevěděl, jestli bude smět.

Do pokoje tiše vklouzl doktor Pierson. Postavil se za Alexeje a pozoroval oba dva milence, jak si vyměňují něžnosti.

"Christino, dobré ráno," pozdravil ji. "Rád vás vidím vzhůru."

"Dobré ráno, doktore," oplatila mu pozdrav. "Jak dlouho tu budu muset být?" zeptala se ho opatrně.

Pokrčil rameny. "Dokud nebudete fit," prohlásil.

"A je," zhrozila se. Věděla, že to nebude tak rychle. "Pane doktore," zaprosila. "Prosím. A co domácí léčení?" ukecávala ho. "Prosím."

Doktor se usmál. "No tak dobře, týden tady a potom měsíc doma, jasné?"

Oba dva přikývli.

"Já vás prostě miluji, lady Christino. Kdyby všichni pacienti byli jako vy, měl bych prázdné oddělení." Protáhl se. "Tak já půjdu. Mám nechat přivést děti?"

Přikývla.

"Ale jen Julie a Lizzie," dodal Alexej. Moc dobře věděl, co by s ní tři nejstarší děti udělaly. "A pane doktore, mohl bych s vámi mluvit? O samotě?"


11
13
Žádné komentáře