And who am I ? That's secret I never tell...

Každý jednou dojdeme na místo, ze kterého není návratu...

PJ

Část druhá

Jedna za druhou
KAPITOLA DRUHÁ – JEDNA ZA DRUHOU


„Odvezeš mě po tomhle tanci domů?“ poprosila Christina Alexeje.
„Co? Ty chceš už domů? Já myslel, že tu přes noc zůstaneš? Nechal jsem ti připravit pokoj,“ podivil se Alexej.
„Ne, raději mě odvez domů. Bylo by to nevhodné. Potom bych si musela myslet, že mě chceš dostat do postele.“
„No dovol, co si to o mě myslíš?“řekl jí hrabě. Podíval se jí do očí. Bylo vidět, že si Christina za svým názorem pevně stojí. Nakonec Alexej povolil. „No dobře, já tě odvezu. Jen co dotančíme, ano?“
„Ano, už skoro necítím moje nohy.“
Hudba dohrála. Pomaly valčík vystřídala rychlejší polka.
„Tak pojď, ty moje vílo,“ vyzval Alexej Christinu.
„Počkej, rozloučím se s Miou a Jasmin. A ještě dojdu pro Brauna a Chica“
„Ty nech tady. Zítra ti je dovezu. Vždyť už určitě v nějakém tichém koutě spí.“
„Nejspíš máš pravdu.“
„Já jdu vyzvednou auto. Potom přijď před vchod.“ Oznámil jí Alexej.
„Hm, dobře. Za chvilku jsem tam, jo,“

Amélii našla stolu, kam ji poprvé posadil Alexej. Seděla tam se svým manželem. Nohy měla nenápadně natažené na židli před ní. Černé lodičky se váleli opodál.
„Amélie, jdu se rozloučit. Už odjíždím.“
„Myslela jsem, že tu přes noc zůstaneš. Znáš už mého manžela? Henry, tohle je Alexejova přítelkyně Christina. Christino, můj manžel Henry.“
„Těší mě,“ podala Henrymu ruku. Ten ji lehce políbil.
„Bylo mi potěšením potkat tak …“ podíval se na svou ženu, „krásnou ženu, jako jste vy, Christino.“
„O děkuji za kompliment. Snad se ještě uvidíme. Nashledanou!“

U vchodu bylo přistaveno stejné auto jako předtím. Zlatý kabriolet 1958. Lokaj přiskočil, aby jí otevřel dveře a pomohl nastoupil. Alexej už seděl v autě a startoval.
„Tak kam to bude, slečno?“ zeptal laškovně.
„Domů, domů!“ zavelela Christina.
„Jak ráčíte,“ a rozjel se do černočerné tmy.
Noční vítr si pohrával s jejími rozpuštěnými vlasy. Pohodlně se opřela o opěrátko a pozorovala krajinu, na kterou v té tmě viděla. Alexej se nebál a vyhecoval staré auto na neuvěřitelnou rychlost.
Pravá zatáčka. Dlouhá rovina. Levé zatáčka, teď zase pravá. Christina řídila auta na své imaginární silnici. Teď ta prudká zatáčka kolem toho starého dubu.
Prásk! Ozvala se ohlušující rána. Kabriolet byl předkem napasovaný mezi svodidlem a dubem. Z Alexejovi hlavy tekla krev. Christina zazmatkovala. Podívala se na svoje ruce. Měla je poškrábané od kousků předního skla a v mnoha rankách se ještě kousíčky třpytily. Hledala svou kabelku, kde měla mobil. Nemohla ji najít. Náhodně otevřela přihrádku před sebou. Alexejův mobil ležel zasypaný technickým a řidičským průkazem, účtenkami a papírky od protikuřáckých bonbonů. Odemkla jej. V seznamu volajících našla číslo na Amélii. Vtočila jej. Známý vytáčecí tón ji trochu uklidnil. Tůt, tůt, vteřiny čekání se nekonečně táhly.
No tak, Amélie, zvedni to. Prosila Christina.
„Tady hraběnka Kristina Amélie de Fosterová, co si přejete.“
„Mio, tady Christina,“ zaúpěla do mobilu, „havarovali jsme a Alexej,“ hluboce se nadechla, „Alexej je na tom špatně a já taky.“
„Panebože, Christino, počkej tam. Hned někoho seženu. Kde asi tak přibližně jste?“
„Znáš ten starý dub v té prudké zatáčce? Tak do něho jsme vrazili.“
„Počkej, nikam nechoď. Zůstaň u Alexeje. Pokus se ho nějak ošetřit. Už jedeme!“
V přihrádce, kde byl mobil, našla i malou cestovní lékárničku. Otevřela ji a prohlédla si různé lahvičky a balíčky. Vytáhla si jen malou lahvičku s dezinfekcí a roličku obvazu.. Odšroubovala uzávěr a postříkala dezinfekcí obvaz. Otočila se k Alexejovi a mokrým obvazem mu otřela krev z čela.
Ani ne za čtvrt hodiny uslyšela zvuk houkající sirény ambulance. Během chvilky se kolem auta hemžilo plno lidí. Hasiči, záchranáři, členi Alexejovi rodiny. Christina seděla v přistaveném Henryho autě. Alexej, kterého opatrně strkali do sanitky, ležel na nosítkách, hlavu měl omotanou obvazem a sklo, které předtím trčelo z jeho ruky, bylo opatrně odstraněno.
„Je to moje vina,“ fňukala Christina. Amélie jí podávala krabici kapesníčků. Ruce měla už ošetřené. „Měla jsem mu říct, ať jde pomaleji.“
„Nic si nevyčítej, Christino. Alexej je¨…. Nevím jak to říct…..takový splašený. Henry viděl zaseknutý tachometr. Vždyť Alexej jel skoro stopadesátkou.“ Uklidňovala ji Mia.
„Můžu přespat u vás?“ poprosila Christina.
„Samozřejmě, zlatíčko, hned zavolám slečně Townové, aby přichystala ještě jeden pokoj Ale napřed zajedeš do té nemocnice, ano?.“ Odešla kousek stranou a Christina osaměla. Záchranáři vše pomalu sklízeli. Lékař se ještě přišel ujistit, že je Christina v pořádku.
„Slečno, nic jiného vám není?“ zeptal se zdvořile.
„Ne, měla jsem štěstí. Doktore, kam Alexeje povezete?“
„Do Milton Keynesu na kliniku doktora O’Hary.“
„Díky, doktore.“ Opět osaměla. Mia vedla hovor se slečnou Townovou. Henry pomáhal z auta hasičům vytahovat Alexejovi a Christininy osobní věci. Našli i kabelku, která nárazem zapadla pod zadní sedadlo. Hasiči, policisté postupně pomalu odjížděli. I sanitka s Alexejem už dávno odjela. Ke Christině přišel Henry.
„Christino, pojedeme,“ oznámil jí.
„Já vím…“ odpověděla mu. „Díky.“
„Za co?“ zeptal se překvapeně Henry.
„Za to, že mě u vás necháte.“
„Ale to je maličkost. Vlastně nás tím potěšíš.“ Usmál se.
„Henry,“ zavolala na svého manžela Amélie, „už nás čekají.“ Oznámila mu.
„Tak si pohni, my už jsme nachystaní dávno.“
„No jo, no jo,“ mumlala si pro sebe Amélie.“

Na cestě zpět do sídla Vandergeldů mlčeli. Nikdo neměl zřejmě co říct. Christina si vyčítala Alexejův úraz, Mia s Henrym mlčeli proto, aby Christinu nerušili. K zámku se přibližovali každým okamžikem. Ten byl v dálce snadno rozpoznatelný, protože snad všechna světla v něm svítila. Christině to připomínalo oheň. Přijeli na nádvoří. Bylo přecpané odjíždějícími auty. Henry zastavil auto. Vystoupil. Zavolal na nejbližšího člověka. Ptal se, co se děje. Za chvíli se vrátil zpět do auta. Tvářil se, jako by ho přejel parní válec.
„Amélie, musíme rychle odjet, zámek hoří. Hasiči by tu měli být za okamžik, ale nikdo neví, jak moc se oheň za tu dobu rozšíří. Musíme pryč. Jasmin a Lucas odjeli s tvou matkou do města.“ Vychrlil za sebe všechno rychle. Startoval auto a pomalu ho na nádvoří otáčel. Christina se zarazila. Její miláčci zůstali na zámku. Nechtěli je brát s sebou, stejně měla Christina přijet ráno hrát s Jasmin tenis.
„Počkejte!“ vykřikla. Amélie se otočila.
„Co se děje, Chris?“ zeptala se jí mile.
„Braun a Chico, zůstali uvnitř! Musím pro ně jít.“
„Ne, nikam nechoď,“ pokoušel se ji zastavit Henry. „Vždyť půlka zámku je v plamenech!“
Neposlouchala ho. Braun a Chico byli pro ni důležitější. Před očima jí proběhli vzpomínky. Zavřela oči a utíkala.
Před očima se jí zjevil pětiměsíční Chico s legrační zelenou mašlí kolem krku a stejně starý Braun ležící před krbem olizující otcovu pantofli. Pamatovala si i otcův výraz, když si pantofel obul. Vzpomněla si na zimu před šesti lety, jak Chico spadl do mělkého potoku za domem. Usmála se nad tím, jak ho viděla ve svých vzpomínkách klepat se zimou a utíkat za Braunem.
Hnala ji touha po záchraně svých miláčků. Nevadil jí hustý dým valící se ze západního křídla budovy a necítila ani dotěrné plameny ohně olizující už polovinu schodiště do prvního patra. Rozhlédla se a snažila si vybavit cestu, kterou odvedli Brauna s Chicem do zámeckého psince. Vydala se chodbou do východního křídla. Oheň se rychle rozšiřoval. Plameny se jí pomalu zychytávaly o lem šatů.
"Chico!Braune!" volala, co jí síly stačili. Uslyšela štěkot. Vycházel z místnost po její pravici, avšak dveře už zachvátil oheň. Neváhala. Sáhla po horké klice a dveře otevřela. Braun a Chico pobíhali po místnosti. Když uviděli Christinu, vrhli se na ni.
"Vy mí miláčkové," chlácholila je. Dveře se za ní zabouchli. Vstala a pokoušela se je znovu otevřít, avšak klika byla čím dál tím víc horká. Popálila Christině dlaně. Zula si lodičky a zuřivě do nich kopla. "Vy, mrchy," vylila si na nich zlost, "copak už jsem nepříšla o hodně. Otec, bratr, Alexej v nemocnici." Podruhé do nich kopla. Dveře povolili. Christina vyběhla pronásnedovaná svými psy a hladala nejbližší východ. Slyšela hlasy hasičů a sykot uhasínajících plamenů.
"Tady jsem," volala zoufale.
"Kdo je tam?" odpovídali ji zmatené hlasy hasičů.
"Pomozte mi prosím." Dotkla se přitom rukou hořícího trámu. "Au!" vykřikla.
Hasiči se už skoro k ní přiblížili. "Slečno!" volali stále dokola.
Otočila se za hlasy a přitom si spálila i druhou ruku.
"Konečně jsem vás našli, co jste tu dělala?"


Část první

Část třetí

Žádné komentáře