And who am I ? That's secret I never tell...

Každý jednou dojdeme na místo, ze kterého není návratu...

PJ

Část devátá

Konec?
Procházela se ztichlou alejí, kde měli svatbu. Přpomínala si ty šťastné chvíle, veselé tváře hostů a přátel. Potom šťastný obličej Alexeje, když se z něj stal poprvé otec, potom podruhé a nakonec potřetí. Jak ji vždycky zahrnul spoustou květin, které pomalu ve váze vadly, ale neodkvetli dřív než za dva týdny. Myšlenkami začala bloudit kolem Evana. Jak ji mohl najít? Doufal, že zůstane v otcovském domě a bude ho opečovávat. Myslel si, že Alexeje z nenávisti zabiju? Ani nic neříkal na jeho handicap. Co o tom ví? Zastavila se a naštvaně kopla so pařezu uprostřed cesty. Sakra práce. Proč zrovna teď?
Ano, milovala ho. Kdysi. Ale teď nadevše miluje své děti a manžela. Myslí si, že se jen tak může vrátit do jejího srdce a zabrat ho jen pro sebe? Sakra, sakra, sakra.
Za sebou uslyšela kroky. Kdo to může být. Zastavila se a ohlédla se. Evan. co tu dělá? Jak mě našel? honilo se jí hlavou.
"Evane," oslovila ho. "Jak jsi mě našel?"
"Christino, musím ti něco říct," řekl.
"Co se děje, Evane?"
"Víš, ta autonehoda.... můžu za ní....... to já jsem měl zemřít, ne otec..."
"Tak proč jsi zmizel?"
".... musel jserm. Abys neodešla taky na věčnost."
"Takže ti mám být vděčná, je to tak?"
"Ne.... není.... já...... vždycky jsem tě chtěl chránit...."
"Tak jsi měl zůstat. To mě dorazilo. Víš, dvaadvacetiletá holka, co žije sama...."
"Já vím, Christie, promiň."
"Ne, Evane, neprominu. Jsi slaboch." Zlostně se na něj podívala. Štval ji. Nemohla se dívat do jeho modrých očí, aniž by nepociťovala zlobu. Předstíral smrt, aby ji prý zachránil. HAHAHa, musela se tomu v duchu zasmát. "Už je to za mnou......"
"Díky Bohu..."
"..... a ty s tím," dopověděla. "Odešel jsi, když jsem tě pohřbila. Běž pryč!" okřikla ho. Zavřela oči a po tváři jí tekly slzy. Zatracenej Evan.
"Ne, Christino, nikam nepůjdu."
Sněhové vločky jí dopadaly na dlouhý zimní kabát. Cítila, jak jí položil ruku na rameno. Setřásla ji. Nechtěla, aby se jí dotýkal. V dálce zahlédla Alexejův vozík, který zůstal na terase a velkého sněhuláka postaveného dětmi. Milovala je. Zavřela oči a vnímala zimu. Lezavou. Nevlídnou.
"Mám už vlastní život, bráško," proněsla s notnou ironií. "A TY v něm rozhodně nejsi." Otočila se k odchodu do zámku.
"Zastav se, Christino, a otoč se," řekl jí. Myslel to vážně.
Zasmála se a pokračovala. Nezastavovala se.
"Christino," zavolal na ni podruhé. "Christino!"
Uslyšela cvaknutí.  Zastavila se. "Ty kouříš?" zeptala se ho. Neodpovídal. Pomalu se otočila a podívala se na něj. "Evane!" Polekala se. Její bratr držel v ruce pistoli a mířil jí na ni. V jeho očích se zdcadlila odhodlanost.
"Nemůžeš mě vymazat ze svého života. To nemůžeš!" vykřikl. Zbraní pořád mířil na ni.
Hluboce se nadechla. Už to nebyl její bratr.

Ani si nevšiml toho muže za ním, i když jeho boty ve sněhu křupaly. Oním mužem byl Danny. Christina přemýšlela, jak mohl Danny vědět, že budou v Aleji, kterou není ze zámku vidět.
Danny, naznačila pusou.
"Co si tam mumláš?" zeptal se jí Evan.
"Moje jméno," ozvalo se za ním.
"Ale, ale, pan Daniel Steel III., nemám pravdu? Copak vás sem přivádí, pane Steele, nebo vám mám říkat Danny?" provokoval Dannyho Evan.
"Být vámi, pane de Carelle, držím pusu, protože cokoliv řeknete, bude mít nedozírné následky." Založil si ruce v bok.
"Ale, pan Chytrý, co? Děláte chytrého a přitom jste tu sám a já mám zbraň." Zasmál se. Myslel si, že není bůhví jak chytrý.
"Sám?" zvolal Danny. Ozvěna toto slovíčko unášela po větru alejí. Sám, sám, sám, sám. "Kdepak, my, vládnoucí pětka, nikdy nejsme sami, pane de Carelle. Toho jména je pro vás škoda, že ano ...."
"..... co takhle Evan Montgomery," ozvalo se vedle něj. Zpoza skupiny stromů vystoupil Frank.
"Ne, Motgomery ne, zapomínáš snad na Mercedes?" okřikl ho Danny.
"Ano, Mercedes, před chvilkou přijela i s Jane."
Evanovi z těch dvou třeštilas hlava. O čem to sakra mluví. To oni nejsou hodni svého jména. Nikdy nevytáhli paty z Anglie. Ale on, on bojoval proti povstalcům v Barmě a v Íráku a Afgánistánu. Srabi. Stále na ně mířil svým starým Coltem a oni ho snad ani nevnímali. Jen Christina měla v očích strach. Ale ne strach, který znal z války. Strach ze smrti. Ne, tenhle strach neznal.
"Pane de Carelle," ozval se za ním Alexejův hlas. Alexej přejel z vozíkem ke christině. "V pořádku?" zeptal se jí.
Příkývla. Začínala jí být zima.
"Víte, pane de Carelle,... Evane, člověk udělá cokoliv, aby ochránil svou rodinu. Chcete chránit Christinu, ale ona o vaši ochranu nestojí. Myslíte si, že si mě vzala z přinucení, že mě pořád nenávidí a doufáte, že vrátí do vily. A já chráním Christinu, protože ji miluji, protože je matka mých dětí, protože je to jediný člověk, kterému věřím. Věříme si navzájem, a vy jste její důvěru ztratil."
Nevěděla, kam tím řečněním Alexej míří. Když Evan namířil zbraň na Alexeje, pochopila.
"Alexejí," zašeptala. Ale zdálo se, že ji neslyší.
Ticho. Potom výstřel. A druhý. Christinin křik a křik Franka s Dannym. Křik policistů, kteří byli kolem a čekali jen na výstřel. Christina se zhroutila. Stále držela Alexeje za ruku.

Ještě si nezvykla na to, že je její bratr ve vězení a Alexej není mrtvý. O jejich bleskovém plánu se dozvěděla hned po tom, co Evana odvezli do cely předběžného zadržení. Obvinili ho z citového vydírání a pokusu o vraždu.
Venku zase sněžilo. Evan, Oliver a Fran hráli na počítači dobrodružnou hru a Chrisstina uspávala Julie a Lizzie. Alexej pracoval. Spolelečně s Dannym zakládali nový bar a restauraci ve městě a museli být přítomni na místě.
Christina si povzdychla. Uložila holčičky do kolébek, zapla chůvičky a šla si odpočinout k televizi. Byl to náročný týden.


8
10
Žádné komentáře