And who am I ? That's secret I never tell...

Každý jednou dojdeme na místo, ze kterého není návratu...

PJ

Část čtrnáctá

Sbohem, živote

Alexej ji opustil před pěti lety. Leukémie. Bojoval s tou nemocí příliš dlouho. Žádná léčba nepomáhala.

Ještě že děti už byly velké. Evanovi a Oliverovi táhlo na dvacet pět, Fran oslavila třiadvacetiny a Julie s Lizzie plánovala oslavu svých sedmnáctin.

 

Odpoledne se má setkat s Jasmin v tenisovém klubu v Londýně a potom chtějí jít nakupovat.

Vyrazila před obědem. Za volantem černého kabrioletu ji nebylo skoro vidět. Šátek, zahalující její vlasy, jí vlál kolem obličeje.

Projížděla tou zatáčkou, ve které je osud svedl dohromady a ve které před pětadvaceti lety bourali. Vzpomínala si na Alexejova poslední slova, která ji ještě stačil říct, než usnul a umřel.

Do očí se jí nahrnuly slzy. Pořád ji bolely vzpomínky na něho. Stále to pro ni bylo čerstvé, i když uplynulo bezmála pět let.

„Život jde dál,“ řekl tehdy a odešel na věčnost.

Život jde dál, pomyslela si hořce, ale pro mě ten můj už dávno skončil.

Pět let se starala o blaho svých dětí, aby nemusela myslet na nic jiného. Napřed odešli Oliver a Evan na univerzitu, potom se Fran odstěhovala do Arábie, kde se vdala za bohatého šejka, a teď se chystaly odejít i děvčata. Zůstane v domě sama samotná.

Ztratila se ve svých myšlenkách. Nevěnovala pozornost řízení. Najela do té osudné zatáčky a …

 

Evan netušil, proč mu volali ze zámku, aby se okamžitě vrátil a vzal s sebou i svého bratra.

Spěchali, co nejrychleji mohli. Nikdo jim neřekl ani nenaznačil, proč se vrací. Ani jeden z nich nepromluvil. Auto naplňovalo nepříjemné ticho.

„Co se mohlo stát?“ zeptal se ho zčistajasna Oliver svým chraplavým hlasem.

Evan pokrčil rameny. Nechtěl se tím zabývat, nechtěl myslet na nejhorší.

„Myslíš, že…“ polkl poslední slovo Oliver.

Evan zatřásl hlavou.

 

Všech pět jich nervózně sedělo v obývacím pokoji. Nikdo je nerušil. Jen sluha donesl konvici kávy a šálky.

Evan s Oliverem popíjeli whisky, Fran, která se z nějakého důvodu vrátila od svého manžela zpět do rodné země, si nalila gin s tonikem. Julie s Lizzie upíjela džus.

Nikdo z nich nic nevěděl.

Sluha do místnosti pustil dva policisty. Muže a ženu.

„Dobrý den,“ pozdravil je policista. „Jmenuji se James McCoy, detektiv McCoy.“

Evan se vzpamatoval první. Uvědomil si, že jeho nejhorší myšlenky potvrdily. Matka zemřela.

„Jak?“ zeptal se detektiva. „Řekněte mi, pane McCoyi, jak odešla?“

Detektiv se napřed podíval na svou kolegyni. Jak měl říct dětem, že jejich matka zemřela? Nesnášel, když musel rodinným příslušníků sdělovat špatné zprávy.

„Autonehoda,“ utrousil.

Všechny tři ženy se rozplakaly. Došlo jim, že se jejich matka už nikdy nevrátí. Opřely se o ramena svých bratrů a ukryly své obličeje za oponou dlouhých, tmavých vlasů, jako měla právě jejich matka.

„Děkujeme, detektive,“ řekl znovu Evan Vandergeld. „Hezký den.“ Teprve až po odchodu obou policistů Evana ovlivnily všechny jeho city a rozbrečel se jako jeho sestry.

 

Pršelo. Tmavou, dřevěnou rakev máčely kapky deště.

Celého pohřbu se účastnilo jen patnáct blízkých lidí. Ani víc, ani míň. Pět sourozenců, sedm příslušníků rodiny a tři přátelé.

Kněz odříkával tiše svou řeč a loučil se s Christinou de Carell Vandergeldovou. Evan ho neposlouchal. Už dávno se s ní rozloučil sám.

Ona pro něj nebyla jen hraběnka Christina de Carell Vandergeldová, ona pro něj byla celý jeho svět.

Jeho matka, máma, maminka. Člověk, který ho ochraňoval a dával mu lásku. Žena s bohatým společenským životem, přes něhož se naplno věnovala svým dětem a manželovi. Žena, jež bojovala proti lidem, kteří by mohli ublížit její rodině. Matka, kterou společně se svými sourozenci zbožňoval a jen těžko od ní odcházel.

„Sbohem, mami,“ zašeptalo pět sourozenců. „Sbohem, Christino,“ zašeptalo podruhé pět různých hlasů a navždy umlkli.

Žádné komentáře