And who am I ? That's secret I never tell...

Každý jednou dojdeme na místo, ze kterého není návratu...

Cheeky, Cheeky , BUM

PĚT

HELOWEENSKÝ PLES
Pospíchaly. ale přitom kráčely tiše jako myšky. Vítězný sál ležel v úplně jiné části školy, než se nacházel Elementár. Musely projít ztichlou, tmavou Vstupní halou a zabočit směrem k Víle. Přitom se musely vyhnout bytu školníka a sborovně. Nakonec stanuly před vysokým obloukem, za kterýl se rozkládal nekonečný Vítězný sál. Vstoupily dovnitř. Celý sál zaplňovaly vitrýny s poháry, oceněními a různými cenami, které kdy GVA získala. Místnost zalévalo příjemné, měkké světlo svíček tvořící kroh. Uvnitř kruhu seděla jedna postava. Měla dlouhé černé vlasy, stříbrný župan. Otočila se, když Elisha s Jane přišly blíž. Uviděly její stříbrné pronikavé oči. Zamrkala. Zvedla se.
"Ahoj, hoky, jsem tak ráda, že to někoho napadlo. Ty naše noční tajné schůzky mi už chyběly," řekla.
"Tys mi taky chyběla, Ebony. Kde jsou kluci? A jak ses vůbec měla o prázdninách," zeptala se jí Elisha. Ebony patřila do Víly stejně jako Isabela, díky svému otci, který zdědil vílí krev po své matce.
"Dominik a Tony? Nevím, ještě jsem je neviděla. ale znáš je, ti kdyby nepřišli pozdě, zbořil by se svět. A prázdniny? Úplně báječné. S Leilou jsme byly v Egyptě." Leila byla Eboniny starší setra, která ukončila ročník na stejné sekci, ve stejném roku jako Ulli. Teď pracovala pro americké ministerstvo kouzel jako vyslanec v Africe.
"Páni. Tak to já jsem nebyla nikde," odpověděla jí Elisha. "Slyšely jste to? To o tom plesu?"
"Jakém plesu," zajímala se Jane.
"O Helloweenském plesu. Říkala mi o něm Isabela," řekla Elisha.
"Hmm, ale to není novinka," přitakala Ebony. "Vy jste to nevěděly?"
Jane na ně hleděla. Nikdo jí nic o plese neříkal.
"Ale to ví myslím jen Víly," dodala Ebony.
Jane se vzpamatovala. Víly totiž věděly všechno jako první.
Uslyšely kroky. Otočily se. Dominik a Tony stáli za nimi.
"Nazdar, děvčata," pozdravil je Tony. "Tak jsem se na vás těšil."
Dominik jen kývl hlavou. V ruce držel velký tlustý sešit.
"Co to máš, Dome?" zajímala se Elisha.
Poklepal na barevné desky sešitu. "Aby jste byly na plesu výjimečné."
"No ne," vykřikla Ebony. "Můžeme si navrhnout vlastní šaty!"
Dominik byl artmág. Jediný v rodině. To znamenalo, že cokoliv, co nakreslil, mohl dostat z obrazu ven, aniž by obraz nějak poškodil. Artmagie byla docela vzácný jev, protože nebyla dědičná a v každé rodině se vyskytla tak jednou za pět generací.
Dominic přikývl.
"A ty nám je potom vykreslíš!" vypískla nadšeně Jane. "Díky, díky, díky." Políbila ho. "Budeme mít nejlepší šaty na plese."
Elisha se na něj podívala. Zářil štěstím. Miloval Jane od prvního okamžiku, kdy ji poprvé ve škole uviděl a Elisha to věděla. Konečně byla spokojená i ona a splnil se jí její sen. Mohla si navrhnout vlastní šaty.
"Taro, konečně jsi dorazila," vykřikla Elisha, když uviděla přicházet dalšího a posledního člena party.
"Já tě taky... ráda vidím," funěla. "Zase jsem se ztratila. Jak je těžké se dostat z Animága sem."
"Přišla jsi právě v nejlepším," oznámil jí Dominika. "Na," podal jí papír a pastelky, "nakresli si tvoje šaty. To je mmůj dárek k Vánocům."
"Dome, díky," vykřikla a objala ho. "Fakt, díky díky." Posadila se. Hluboce se nadechla a začala kreslit.
Sál naplnilo ticho, které rušily tahy pastelek po papíru a občasné zašustění papíru.

Bylo jednatřicátého října. Helloween. Škola byla nazdobená a připravená na večerní helloweenský ples. Ten den taky přijeli natáčet pořad o kouzelnických světových školách a ředitel Wise pozval celý štáb včetně uchichioané reportérky na ples.
Vyučování se ten den nekonalao. Den byl vyhrazen na to, aby se starší studenti mohli připravit na ples, a ti mladší aby mohli odjet domů na helloweenské prázdniny nebo aby mohli jít navštívit Hudsonville, blízké kouzelnické městečko.
Elishininy šaty ležely na posteli. Nikdo, až na její kamarády a sestry, je ještě neviděl. Mělo to být překvapení. Dominik je teprve včera dokreslil, aby vypadaly ještě kouzelněji. Nemohla se rozhodnout, které šaty ji Dominik vykreslí. Měla celkem tři návrhy. Nakonec zvítězily světle růžové šaty s malými motýlky.

Bratr Ullian ji přišel naproti přesně o půl deváté. S Jane a Amélií čekala na své partnery, a když všichni tři zároveň přišli, mohli se vydat na cestu školou. Občas se zastavili, aby si Jane mohla spravit své korzetové šaty a aby se k nim přidaly Isabela, Ebony a Tara se svými partnery. Doopravdy se zastavili až před velkými dubovými vraty jídelny. Byly zavřené.
"Můžeme vyrazit?" zeptal se Ulli, který stál s Elishou v čele průvodu. Všech šest párů jednohlasně zabručelo. Ulli otevřel dveře a vkročil s Elishou do nazdobené jídelny.
Na pódiu, kde býval obvykle učitelský stůl, hrála kapela Johny's band orchestr a na parketu pod ním tančilo několik párů. Kolem stěn byly rozestaveny malé boxy pro šest až dvanáct lidí. Vlevo od vstupních dveří byl umístěn bar, za kterým obsluhovaly očarované figurýny, které nenalily nikomu mladšímu sedmnácti let.
Procházeli mezi tancujícími páry, které se zastavovaly a dívali se jejich směrem. Celá jídelna ztichla. Jen orchestr hrál. Všichni se dívali po šesti dívkách v kouzelných šatech.
Motýl na Elisiných šatech vlivem všech těch kouzel, která v jídelně působila, se dal do letu a poletoval po látce na jejích šatech. A imaginární vlny na Tařiných šatech vypadaly jako opravdová voda, dokonce vydávaly  identické zvuky šumícího moře. Šaty ostaních dívek různě měnily barvu. Jen Isabeliny šaty měly pořád tu samou stříbrnou barvu, protože byly utkány z jemných stříbrných měsíčních nitěk. Isabelu doprovázel mladík ze stejné sekce, jako byla ona. Na sobě měl stříbrný oblek a stříbrno černou kravatu. Ostatní doprovázející muži měli košili a kravatu ve stejné barvě, jako měla jejich dívka šaty.
"Co si dáte, princezny?" zeptal se Ullian dívek.
"Mojicho," řekla mu Elisha.
"Vodku s džusem," přidala se Amélie.
"Mě jen Létajícího skota," řekla Isabela. Ulli se na ni podíval a zamračil se. "Tak tedy Krvavou lady." Ulii přikývl.
"Mražené jablko," řekla Ebony
"Kosmopolitan," objednala si Jane.
"Dvakrát Kosmopolitan," opravila ji Tara.
"Hned to bude," odpověděl jim Ulli. "Chlapi, pojďtze mi s tím pomoct."

"Je to tu celkem ucházející," ohodnotila výzdobu jídelny Isabela. "Co kdybysme si potom udělali vlastní párty?"
"Kde asi tak. Celej zámek je plnej lidí a ani jednu společenskou místnost nemůžeme použít," oporovala jí Elisha.
"Kam chodí nejméně lidí a je to nejdál ode všeho?"
"Snad nemáš na mysli to co já."
"Myslíš Vítěžný sál?"
"Hmmmm. Jako bys mi četla myšlenky, kotě."
"Takže si uděláme soukromí večírek?" zeptala se Tara.
Isabela a ELisha přikývli.
"Jen co tomu řeknou kluci," řekla Ebony.
Uviděly své partnery, jak se vrací. Usmály se na ně.
"Tak dámy, tady to máte. Co pot......" nestačil doříct. Jídelnu začal naplňovat zvuk alarmu. Když lidé pochopili, co se děje, začali zběsile pobíhat a přemisťovat se.
Hlas ředitele, zesílený kouzlem, se rozléhal po celé škole. "Do školy vnikl neznámí narušitel. Moc mě to mrzí, ale chci poprosit hosty, aby se podle regulí ustanovených ministerstvem přesunuli k teleportům v hale a teleportovali se do bezpečí. Žáci sedmého ročníku Kouzlotvora, Elementáru, Černokněžníka, Bílokněžníka, Kouzelníka a Víly tu zůstanou a budou pomáhat v pátrání po narušiteli. Čtvré ročníky všech sekcí tu zůstávají též. Prosím profesory bílé a černé magie, aby se dostavili do ředitelny stejně jako ředitelé sekcí Koulotvor, Víla, Elementár, Kouzelník, Černokněžník a Bílokněžník, profesoři Lonerová, Grump, Barnis a Redwoodová. Všichni studenti, neuvedených tříd a sekcí se teleportují ke svým rodinám. Ostatní jmenovaní se shromáždí ve Vstupní hale za deset minut."
Hosté se rychle přemisťovali k teleportům nebo se přemisťovali domů. Všude byl zmatek. Sedmé ročníky nejmenovaných sekcí chtěli také pomoci, ale bylo jim to zamítnuto. Zklamaně odcházeli k teleportům v dlouhém zástupu a teleportovali se domů.
"Musíme do ředitelny. Okamžitě," snažil se překřičet hluk Ulli.
"Proč?" ptala se ho Elisha.
"Mám dojem, že se to týká právě nás. Svolej sestry, ať můžeme vyrazit."
Dala vědět myšlenkami Isabele a Amélii a byly připraveny následovat Ulliho.

ČTYŘI

ŠEST

Žádné komentáře