And who am I ? That's secret I never tell...

Každý jednou dojdeme na místo, ze kterého není návratu...

Cheeky, Cheeky , BUM

OSM

ZRADA
Uchýlili se do jediné bezpečné místnosti na zámku. Jejich místnosti. Zajištěné proti odposlouchávání a najití. Vítězného sálu. Seděli tam jen oni. Generace jedinečných Cheekyů kující plány pro budoucnost. Než se dostali do sálu, stavili se ve svých prázdných ložnicích pro nové oblečení. Děvčata měla na sobě tmavě zelené kožené korzety a černé kožené kalhoty. Marcus si oblékl tmavě zelenou košili a taktéž tmavé kožené kalhoty.
"Na co jsi přišel, Marcusi," zabublla Jasmine.
"Jsi netrpělivá, Jasmine, ale není co skrývat. Týká se to nás všech."
"Tak nezdržuj a povídej!" křikla na něj netrpělivě Janisha.
"Trpělivost růže přináší," odpověděl jí Marcus. "Přišel jsem na něco, co by mohlo být naší budoucností. Nemůžeme se po kouzelnickém světě pohybovat takhle. Jasmine a Jann by těžko zamaskovali svou modrou kůži a Sam své dlouhé stříbrné vlasy. Mám pro nás vymyšlenou alternativní budoucnost. Budoucnost bez pravidel." Odmlčel se na chvíli. "Viděl jsem, že jste se při lovu na Percivala bavily. Jste vyčerpané, ale bavily jste se. Já také. Co kdybysme si založili vlastní organizaci na lov kouzelníků a bytostí, nezávislou na ministerstvu kouzel?"
"Dis areno söll fillimentare," podpořila ho Sam. To není špatný nápad.
"Mohla by to být zábava," ozvala se Jasmine.
"A navíc by to vyneslo peníze," přidala se Sharon.
"A bavilo by nás to," dodala Janisha.
"Jsem rád, že jste pro. Dnes odejdeme ze školy. Své plány sdělíme jen rodičům. Jsme nezávislí!"
Děvčata se začala smát. Byl to zasloužený smích.
"Jak tu naši organizaci nazveme. Kolik nás bude? Kde začneme a s čím?" ptala se ho Jasmine.
"Jméno nevím, ale pro začátek bysme si měli stačit sami. Prvním terčem bude světově hledaný černokněžník Bruno Bartolomeo Bartolldi, odměna 10.000 kovalenů."
"To nezní špatně," řekla mu Jasmine. "Jak vysoká SMM?"
"25, na černokněžníka slušné."
"Grattitë namalö," vykřikla Samuela. Mám název. "Häste qualema."
"Přátelé královny? Proč zrovna královny?"
"Qualema reno qua. E wina reno qua." Královna je moudrá. A my jsme moudří.
"Kdo souhlasí s tímto návrhem?" zeptal se Marcus sester. Všechny zvedly ruku.
"Dobře. Zítra začínáme."
"Marcusi," ozvala se Sharon, "takovou malou otázečku bych měla. Kde budeme bydlet?"
Spiklenecki se usmál. "Na všechno jsem mysle. Pojďte za mnou." Roztáhl křídla a vznesl se. Proletěl zdánlivě kamenným stropem následován letící vílou a bílou čarodějkou. Dva elementálové se přeměnili, vsákli se do půdy a následovali je taky.

Marcus je zavedl k malému domku na malém ostrůvku uprostřed moře. Všudem kolem byla voda. Za domem ale nechyběl malý lesík a ještě jedna budova- Marcus přistál, stáhl křídla a čekal na sestry. Za chvilku byly u něj.
"Támhle," ukazoval na domek, "budeme bydlet. A támhle," ukázal na malou budovu za domem, "je tělocvična a malá leboratoř. Všechno je plně funkční. V přízemí domku je kuchyň, koupelna, malá pracovna a jeden pokoj, MŮJ. V prvním patře jsou čtyři pokoje a koupelna. Úplně nahoře, v podkroví, je jeden velký pokoj a malá místnustka s krbem. Myslím, že tam budeme každý den pracovat. Je největší v domě."
"A kde máme bazén?" zeptala se ho Jasmine.
"Bazén? Na co, prosím tě? Vždyť je tu všude kolem voda."
"A propo, kde to vůbec jsme?" zeptala se ho Janisha.
"Správná otázka, ale ani já sám to nevím. Nedá se sem dostat jinak než letaxem nebo přemisťováním. Ale málokdo o tomhle ostrově vůbec ví. Je to tu něco jako Atlantida severu."
Janisha jen něco zamumlala a vešla do domu. Sharon ji následovala.
Sam, Jasmine a Marcus stáli ještě pořád před domem.
"Teď to teprve začíná," promluvila Sam.
"Myslíš svobodu?" zeptala se jí sestra.
Zavrtěla hlavou. "Nebezpečí."
"Myslíš si, že to bude nebezpečné?" zeptal se jí bratr.
"Cítím to. Nemáme tolik zkušeností jako ti, které budeme lovit."
"Ale máme moc a sami sebe."

---V GVA VE STEJNOU DOBU ---

Ředitel nervozně přecházel po místnosti. Na velké masivní židli před ním seděl jeho brat Percival, kterého neviděl dobrých padesát let. Nevěděl, co mu má říct. Za jeho stolem seděla vysoká, černovlasá žena. Selena. Dívala se na něj svýma černýma očima a pozorovala jeho chůzi.
"Sedněte si, Arnolde. Něco se vám stane," poprosila ho.
Na chvilku se zastavil. Někdo zaklepal. Do místnosti vstoupil Michael Corvin.
"Arnolde, všichni jsou zpátky v akademii. Nic nevědí."
"Přeji si, aby nic nevěděli. To, že sem vnikl narušitel, jim musí stačit, Micheale."
"Je to ale špatné rozhodnutí," řekla mu Selena a pohlédla mu do očí.
"Já vím, Seleno, stejně jako těch sto padesát minulých rozhodnutí. Kde máte vůbec své děti?"
"Já nevím. Opravdu to nevím."
"Jak to nemůžete vědět? Copak nejsou v akademii?"
Selena zavrtěla hlavou. "Nemohli by tu zůstat. Copak jste je sám neviděl? Copak nějaké dítě na škole má modrou kůži? Nebo metr a půl dlouhé stříbrné vlasy? Úplně černé oči nebo na druhou stranu, je tu někdo na škole skoro neviditelný?" vyjmenovávala mu důvody Selena. "Víme, kde jsou. Já a Derek. Řekli nám to a včas se o nich všichni dovíme. O to se postarají." Vstala. Přešla ke dveřím a otevřela je. "Dobrou noc, Wisi," řekla a odešla.
Ředitel se posadil místo ní na svou židli. Podíval se na svého svázaného a oslabeného bratra a potom na titěrnou fazolku na jeho krku. Povzdechl si. "Percy, nevíš, co jsem to udělal? Dovolil jsem, aby tu studovali taková monstra."
Bratr se na něj nepřítomně podíval. "Já ti to říkal," zašeptal Percival. "Já ti říkal, že se jednou něco takového stane. Copak to Barbara nepředpovídala?
Mocná pětice dědiců povstane,
a udělá to, co jí nejlepším připadne.
Přátelé, rodina na jedné lodi,
všechno, co jim za ztrátu života stojí."
"Kdy to říkala?" zeptal se bratra.
"Když umírala," odpověděl mu bratr. "Předpovídala to. Znal jsi ji. Byla tajemná a nic neřekla dopředu. Kolik je to už let?"
"Rovná stovka od toho, co umřela."
"A my pořád žijeme. Není to snad dobře?"
"Ani ne,. Chtěl jsem tenkrát umřít místo ní. Chtěl jsem umřít."
"A teď? Chceš umřít i teď?"
Arnold zavrtěl hlavou. "Teď už ne. Mám školu, přátele. Miluji svůj život."
"I já, Arnie. Proč jsem svázaný. Proč necítím svou moc?"
Arnold otevřel dlaň. V ní se mu třpytila drobná fazolka. Oči se mu zalily slzymi. Otočil jí jednou v dlani. "Nanno!" pošeptal fazolce. Ta se otevřela a stříbrné vlákno uvnitř se začalo napínat. Arnold jej chytil a natáhl jej k bratrově hlavě. Délka nitě se pomalu zkracovala. Percival ožíval.
"Chtěl jsem vědět, co dokáží. Díky, bratře, za pomoc."
"Je to skvělé, znovu cítit moc. A oni jsu vynikající. Jak Barb předpovídala."
"Vědí, že je jednou zničíme? Vědí o Barbařině předpovědi?"
"Ne, neví. A snad se ji nikdy nedozví. Je našim údělem je zničit. Zničit ty, jenž brzo budou vládnout světu."
Za dveřmi poslouchala Selena. Neměla to ve zvyku, ale tohle ji zaujalo. Navíc musela řediteli něco důležitého říct. O dětech.
"Bastard," šeptla Selena. "Mých dětí se nikdo nedotkne." Praštila rukou do zdi. V ní zůstal jen obtisk. "Sakra." A zmizela.
"Co to bylo," zeptal se bratra Arnold?
"Co?"
"Ta rána. Někdo poslouchal!"
"Nesmysl. A navíc by nevěděl, o čem mluvíme."

--- NA ATLASU ---

"Je tu nádherně," vzdychla Jasmine. Seděla před domem na lavičce a dívala se na racky nad mořem. Vedle ní seděla Janisha.
"Opravdu vybral nádherné místo. Přesně podle mého vkusu. Všude voda?ů odpověděla jí Janisha.
"Ano, náš miláček, blahodárná voda."
Uslyšely skoro neslyšné zvuky. Vedle nich se posadila Samuela. Stříbrné vlasy jí padali do obličeje, proto je raději nosila svázané na temeni černou mašlí.
"Hätte yäppe areno ci eno," povzdychla si. Dnešní svět není co býval.
"Balana ja," odpověděla jí tiše Jasmine v bublavé elementárské řeči. Máš pravdu
"Mada acavello dominum, salana gilque e eto naso, yäppe modre ine tonurum." Matky nepoznají potomky. Starší zbudou a budou žít. Svět zahyne v temnotách
"Nemluv tak negativně," vytkla jí Janisha. "Teprve teď jsme začali bojovat."
"Frëelo decimale silmar," pronesla tišše Sam. Generace porušuje tradice.
"Ale někteří je dodržují," dodala Jasmine.
"Ale je jich tak málo," povzdychla si Janisha.
"Jak si Marcus vlastně představuje ten "boj"?" zeptala se sester Jasmine.
Zakroutily hlavou.
"To opravdu nevím," odpověděla jí Janisha.
"Mi ona," řekla Samuela. Já ano. "Des bëtte sillön yäppe." On chce změnit svět.
"Já vím, ale jak," ptala se Jasmine.
"Takhle," ozvalo se za ní. Stál tam Marcus, opřený o rám dveří, a pozoroval je. V ruce držel balíček obalený v tmavě zelené látce. Pomalu ho začal rozbalovat. "Babička mi ho poslala. Měl by nám pomoct." Látka spadla na zem. V jeho ruce se třpytila křišťálová koule o velikosti melounu.
Samuela vykřikla. "Alana kola."
"Ano, Sam, kouzelný křišťál. Pomůže nám."
"V čem?" zeptala se Janisha. "Můžeme se spolehnou na vlastní schopnosti."
"Jak daleko odsuď vidíš, Jann? Sto kilometrů?"
"Asi... bez vnitřního oka."
"Tak dejme tomu dvě stě. Ale nepřátelé jsou ještě dál. Jak myslíš, že je daleko Japonsko nebo Špenělsko. Vidíš až tam?"
Zavrtěla hlavou.
"Podívejte, září!" vykřikla Sharon.
Všicni se podívali na zeleně zářící kouli. Marcusem to ani nehlo.
"Máme práci, děvčata. Za chvilku se dozvíme, o co je jedná a podle toho rozdělím práci. Tak, začínáme,"oznámil jim bratr.

SEDM

DEVĚT

Žádné komentáře